"Umřít pro někoho koho miluji, mi připadá jako dobrý způsob odchodu."



Ahojky, hlásněte mi prosím Sem pro Roberta Pattinsona No a taky Semka pro Taylora Lautnera.........

A ještě Sem pro Jespra....!

Budu moc ráda Díky Všem kteří hlásnou!


Cheš být moje SB?
Stačí jen napsat do posledního článku, že by ses chtěl/a spřátelit, svůj blog a přezdívku....
Pak si mě zapsat na blog a občas ke mně zajít a zanechat nějaký ten koment, pokud možno šířit můj blog v dobrém a nepomlouvat ho!
To je vše.









Únor 2010

Chceš se spřátelit?

28. února 2010 v 10:58 | Terisek |  Moje SBéčka
Cheš být moje SB?
Stačí jen napsat do posledního článku, že by ses chtěl/a spřátelit, svůj blog a přezdívku....
A pak občas zajít ke mně na blog a zanechat nějaký ten koment, pokud možno šířit můj blog v dobrém a nepomlouvat ho!
To je vše.

Isabella Swan

28. února 2010 v 10:53 | Terisek |  Bella Swan

Editors - No Sound But The Wind

28. února 2010 v 10:49 | Terisek |  New moon- soundrack



We can never go home
We no longer have one
I'll help you carry the load
I'll carry you in my arms
The kiss of the snow
The crescent moon above us
Our blood is cold

And we're alone
But I'm alone with you

Help me to carry the fire
We will keep it alight together
Help me to carry the fire
It will light our way forever

If I say shut your eyes
If I say look away
Bury your face in my shoulder
Think of a birthday
The things you put in your head
They will stay here forever
Our blood is cold
And we're alone, love
But I'm alone with you

Help me to carry the fire
We will keep it alight together
Help me to carry the fire
It will light our way forever

Help me to carry the fire
We will keep it alight together
Now help me to carry the fire
It will light up our way forever

If I say shut your eyes
If I say shut your eyes
Bury me in suprise
Where I say shut your eyes

Help me to carry the fire
We will keep it alight together
Help me carry the fire
It will light our way forever



Nikdy nemůžeme jít domů
Máme krátkou už jednu
Pomohu ti nést zátěž
Budu se o tebe starat v mé náručí
Polibek na sněhu
Půlměsícem nad námi
Naše krev je chladný
A jsme sami
Ale já jsem s tebou sám

Pomoz mi provést požárem
Budeme držet ji vystoupit společně
Pomoz mi provést požárem
Bude světlo náš způsob navždy

Když řeknu, že zavřel oči
Když řeknu, odvrátit zrak
Skrývat svou tvář v mém rameni
Uvažujte o narozeniny
Co si dát v hlavě
Jsou tady zůstane navždy
Naše krev je chladný
A my jsme sami, láska
Ale já jsem s tebou sám

Pomoz mi provést požárem
Budeme držet ji vystoupit společně
Pomoz mi provést požárem
Bude světlo náš způsob navždy

Pomoz mi provést požárem
Budeme držet ji vystoupit společně
Teď mi pomohl nést oheň
To se rozsvítí náš způsob navždy

Když řeknu, že zavřel oči
Když řeknu, že zavřel oči
Pohřbít mě překvapení
Kde říkám zavřít oči

Pomoz mi provést požárem
Budeme držet ji vystoupit společně
Pomoz mi nést oheň
Bude světlo náš způsob navždy

Grizzly Bear - Slow Life

28. února 2010 v 10:47 | Terisek |  New moon- soundrack


I think I know whats on your mind
A couple words, a great divide
Waiting in the wings a sparing spite
Crawling out the foreground from behind

Even though you're the only one I see
If you ask,I'll cut you free
Please don't ask for chance,it'll never be...

Take anything you want its fine
Keep up the slow life for the night
Dont take it back, I'll just deny
This constant noise all the time


Even though you're the only one I see
If you ask,I'll cut you free
Please don't ask for chance
it never be,the wind in front of you


Even though you're the only one I see
If you ask,I'll cut you free
Please don't set for chance
it never be,the wind in front of you

Even though you're the only one I see...



Myslím, že vím, co je tvém na srdci
Pár slov, propasti
V záloze šetřící navzdory
Plazit se popředí zezadu

I když jsi to jediné co vidím
Pokud se ptáš, já vám volný střih
Prosím, nechtěj to po šanci, tak to nikdy nebude ...

Vezmi, co chceš ve své dlouholeté
Keep up pomalý život za noc
Neber zpátky, tak jsem si odepřít
Tento hluk konstantní po celou dobu


I když jsi to jediné co vidím
Pokud se ptáš, já vám volný střih
Prosím, nechtěj šanci
nikdy to nebude, vítr před sebou


I když jsi to jediné co vidím
Pokud se ptáš, já vám volný střih
Prosím, sada pro šanci
nikdy to nebude, vítr před sebou

I když si to jediné co vidím.

Ok Go - Shooting The Moon

28. února 2010 v 10:44 | Terisek |  New moon- soundrack


All of the astronauts
Champagne in plastic cups
Waiting for the big hero to show
Outside the door he stands
His head in his hands
And his heart in his throat

What can he tell them now
Sorry I let you down
Sorry it wasn't quite true
But don't get hung up on it
Just solider on with it
And good luck with shooting the moon

Shooting the moon
Shooting the moon
The moon
Shooting the moon

All of the principals
Generals, admirals
And the podium lit with the spotlight
The crowd buzzes quietly
Waiting expectantly
Like it's opening night

What can he tell them now
Sorry I let you down
Sorry it wasn't quite true
But don't get hung up on it
Just solider on with it
And good luck with shooting the moon

Shooting the moon
Shooting the moon
The moon
Shooting the moon



Všechny astronautů
Champagne v plastových kelímků
Čekání na velký hrdina ukázat
Dveřmi mu stojí
Hlavu v dlaních
A jeho srdce v krku

Co může říct hned
Je mi Líto, že jsem tě zklamal
Líto, že to nebyla tak docela pravda
Ale nenech se zavěsil na to
Jen s tím solider
A hodně štěstí s natáčením měsíc

Střelba měsíc
Střelba měsíc
Měsíc
Střelba měsíc

Všechny principy
Generálové, admirálové
A osvětlené pódium s reflektor
Dav tiše bzučí
Čekající netrpělivě
Stejně jako je to premiéry

Co může říct hned
Líto, že jsem tě zklamal
Líto, že to nebyla tak docela pravda
Ale nenechte se zavěsil na to
Jen s tím solider
A hodně štěstí s natáčením měsíc

Střelba měsíc
Střelba měsíc
Měsíc
Střelba měsíc

Edward Cullen

26. února 2010 v 10:58 | Terisek |  Edward Cullen

Příběh Carlisla Cullena.....

25. února 2010 v 9:37 | Terisek |  Carlisle Cullen
Carlislel žil přibližně v 17.století. On i jeho otec byli výrazně proti uprům. Když proti nim jednoho dne vyrazili, stalo se něco, co ani jednoho z nich v životě nenapadlo..... Carlisle byl proměněn. Když zjistil co se s ním děje, v krutých bolestech se rychle klidil pryč. Kdyby jeho otec zjistil v jakou zrůdu se proměnil, nechal by ho okamžitě upálit a za svého syna by se nadosmrti styděl.
Po transformaci si Carlisle plně uvědomil co se s ním stalo.... Nechtěl být zabijákem... Nechtěl být nesmrtelný..... Několik týdnů se marně snažil sprovodit se ze světa. Neuhasit svou žízeň.... Všechno snažení bylo marné.Carlisle to pochopil, ale nevzdával se! Jeho žízeň už přesahovala všechny meze.
Lesem se ladně proplétala mladá srnka. Carlisle ucítil její vůni... ( nebyla tak lahodná jako lidská.. ale přece), vrhl se na ní a jeho existence nabrala naprosto jiný obrat. Svět se proměnil z šedo-černé barvy na osmibarevnou existenci. Carlisle si uvědomi, že lze žít i jinak, nikdy nemusí zabíjet lidi, ale krev zvířat je příjemný kompromis.
Jak zjistil, upíři nepotřebují spát. Proto využíval nocí ke studiu. Ve dne pracoval a v noci se učil. Jeho paměť byla daleko dokonalejší. Díky ní vystudoval medicínu a staletí pak trénoval své sebeovládání, aby pak mohl vytoužené povolání vykonávat.
....Samota.... Ta Carlisla ubíjela více než touha po lidské krvi. Uvědomoval si, že není jediný svého druhu, zajímalo ho ale, jestli jsou i jiní, kteří se živí krví zvířat.
Několik staletí žil v Itálii, ve městě Volterra spolu s "královskou upíří rodinou". Starali se o dodržování upířích zákonů, zejména o utajení jejich existence. Nicméně nebyli jako Carslisle. Živili se lidskou krví, kterou si nechávali přivést vždy z jiného místa, daleko vzdáleného od jejich "paláce". Nedovedli pochopit Carlisleovu abstynenci. Byli krutí. Carlisle od nich odešel.
Pracoval v nemocnicích v různých městech a stal se uznávaným, ale pro jeho nesmrtelnost musel působiště často měnit.... Toužil po někom s kým by mohl sdílet svá tajemství, po někom, kdo by ho nepovažoval za zvláštního, ale Carlisle nechtěl nikomu vzít život. Nechtěl nikomu upřít tu možnost užívat si lidského života dokud to jde.
Ve 20. století se přestěhoval do Chicaga. V tu dobu zuřila mexická chřipka. Umíralo spousty lidí, Carlisla ubíjelo zůstávat doma a předstírat, že odpočívá, když mohl pomáhat tisícům nevinných lidí. V roce 1918 tam umírala matka Elisabetha s manželem, a jejich synem Edwardem.

To už je příběh Edwarda......


Sedmý díl série Hraničářův učeň- Obléhání Macindawu

25. února 2010 v 9:14 | Terisek |  HRANIČÁŘŮV UČEŇ
Hraničářův učeň. Kniha sedmá. Obléhání Macindawu
Hraničářův učeň. Kniha sedmá. Obléhání Macindawu

První díl série Flanaganovi série Hraničářův učeň- Rozvaliny Gorlanku

25. února 2010 v 9:11
Hraničářův učeň. Kniha první - Rozvaliny Gorlanu
První kniha fantasy série příběhů o Willovi a jeho přátelích z hradu Redmontu.

Will je na svůj věk malý, ale zato je hbitý a neobyčejně bystrý. Celý život snil o tom, že se stane slavným rytířem jako otec, kterého nikdy nepoznal, ale do bojové školy na hradě Redmontu ho pro malý vzrůst nepřijmou. Místo toho se dostane do učení k Haltovi, tajemnému hraničáři, jehož záhadnou schopnost neviditelně se pohybovat lidé přičítají černé magii. Will se postupně učí používat zbraně hraničáře: luk a šípy, šedozelenou pláštěnku a houževnatého malého ponyho. Ačkoli Will nemá meč ani velkého koně, po kterých tolik toužil, zjistí, že dobrý hraničář je pro království stejně důležitý jako slavný rytíř. A když se s Haltem vydá na nebezpečnou výpravu do pustiny, aby vystopoval děsivé tvory, kteří se chystají zabít krále, zjistí nakonec, že hraničářské zbraně nejsou tak špatné…

Čtvrtý díl série Hraničářův učeň- Nositelé dubového listu

25. února 2010 v 9:09 | Terisek |  HRANIČÁŘŮV UČEŇ
Hraničářův učeň. Kniha čtvrtá - Nositelé dubového listu
Blíží se jaro a Will s Evanlyn mohou konečně prchnout ze Skandie. Evanlyn je však unesena temudžajskými jezdci, příslušníky početného národa, který obývá rozlehlé stepi na východ od Skandie. Will se vydává za nimi, ale jeden chlapec má proti šesti ostříleným temudžajským bojovníkům jen mizivou naději - i když je hraničářským učněm. V poslední chvíli ho vystopují Halt s Horácem a pomohou mu Evanlyn zachránit. Na radost ze shledání však není čas, protože Halt si je jistý, že šest Temudžajů tvořilo pouze průzkumný oddíl velikého vojska, které se chystá k vpádu do Skandie. Čtyři Araluenci musejí Skandijce varovat a nabídnout jim pomoc - pokud ovšem oberjarl jejich pomoc přijme.
Dokážou zapřisáhlí nepřátelé bojovat bok po boku, aby zachránili své životy a své země před ničivým vpádem nepřítele, který nezná slitování?

Šestý díl Flanaganovi série Hraničářův učeň- Čaroděj na severu

25. února 2010 v 9:07 | Terisek |  HRANIČÁŘŮV UČEŇ
Hraničářův učeň. Kniha šestá – Čaroděj na severu
Will coby plnohodnotný hraničář pečující o vlastní léno se záhy přesvědčí, že v každé, dokonce i v té sebeospalejší díře se mohou dít věci ohrožující životy lidí i bezpečnost celého království. Než se naděje, ocitne se spolu s Alyss ve víru nového dobrodružství, které ho zavede do odlehlého léna daleko na severu. Zde má tajně vyšetřit, jaká pravda se skrývá za místními zvěstmi o čarodějnictví. Když se však Will v Grimsdellském lese setká s děsivým přízrakem Nočního bojovníka, musí si položit otázku: Dá se pro to, co viděl, najít racionální vysvětlení… nebo snad čarodějnictví skutečně existuje?

Druhý díl série Hraničářův učeň- Hořící most

25. února 2010 v 9:05 | Terisek |  HRANIČÁŘŮV UČEŇ
Hraničářův učeň. Kniha druhá - Hořící most



Araluenské království se chystá na válku proti Morgarathovi a Will s Horácem doprovázejí Gilana s poselstvím do Celtiky. Celtické vesnice a doly jsou však opuštěné. Tři poslové zjistí, proč tomu tak je, až když objeví hladovou a vyčerpanou dívku. Ta jim prozradí, že Morgarath poštval své odporné stvůry, aby Celtiky zotročily.
Zatímco Gilan rychle ujíždí zpátky do Araluenu, aby podal zprávu králi, Will s Horácem odhalí pravou příčinu Morgarathova jednání. Chystá se překvapivý útok ze tří stran a Araluenskému království hrozí krutá porážka - pokud naši dva přátelé nepodniknou něco, aby jí zabránili!

Třetí díl série Hraničářův učeň- Ledová země

25. února 2010 v 9:04 | Terisek |  HRANIČÁŘŮV UČEŇ


Will a Evanlyn plují do Skandie jako zajatci hrozivého kapitána skandijské vlčí lodi Eraka. Halt přísahal, že Willa zachrání, a udělá vše, aby slib dodržel - dokonce neuposlechne krále. Halt je vyloučen ze sboru hraničářů a spolu s Horácem, který se k němu připojí, zamíří přes Galiku do Skandie. Cestou je neustále obtěžují potulní rytíři - jinak známí spíše jako lupiči a hrdlořezové. Horác však o bojování už něco málo ví a díky svým neobyčejným dovednostem začne brzy přitahovat pozornost rytířů a válečníků na míle daleko. Ale dorazí do Skandie včas a zachrání Willa před životem v otroctví?

John Flanagan- Hraničářův učeň

24. února 2010 v 10:31 | Terisek |  John Flanagan
)!

Hraničářův učeň
Série dobrodružných příběhů Hraničářova učně australského autora Johna Flanagana vznikla z původních dvateti povídek, které John napsal proto, aby svého dvanáctiletého syna Michaela přilákal ke čtení. Od té doby tyto příběhy urazily dlouhou cestu. Vydávají se v mnoha zemích světa, objevují se na seznamu bestsellerů a pravidelně figurují v užším výběru při udělování cen za literaturu pro děti a mládež v Austrálii i jinde.

Stmívání 13.kapitola

10. února 2010 v 12:49 | TerisekS |  Stmívání online ke čtení
13. Doznání


Edward ve slunečním světle byl šokující. Nemohla jsem si na to zvyknout, ačkoliv jsem na něj zírala celé odpoledne. Jeho kůže, bílá navzdory lehkému ruměnci ze včerejšího loveckého výletu, doslova jiskřila, jako kdyby měl tělo posázené tisíci drobných diamantů. Ležel bez pohnutí na trávě, pod rozepnutou košilí byla vidět jeho nádherně modelovaná, zářící hruď, jiskřivé paže měl holé. Jeho lesklá, bledá levandulová víčka byla zavřená, ačkoliv samozřejmě nespal. Dokonalá socha, vytesaná do nějakého neznámého kamene, hladkého jako mramor, třpytivého jako křišťál.

Čas od času se jeho rty pohnuly, tak rychle, že to vypadalo, jako by se chvěly Ale když jsem se zeptala, řekl mi, že si pro sebe zpívá; bylo to příliš potichu, abych to slyšela.
Také jsem si užívala slunce, ačkoliv vzduch nebyl na můj vkus dost suchý. Ráda bych si lehla jako on a nechala slunce, aby mi hřálo tvář. Ale zůstávala jsem schoulená, bradu položenou na kolenou, a nemohla jsem od něj odtrhnout oči. Vál lehký větřík; povíval mi vlasy a šustil v trávě, která se pohupovala kolem jeho nehybného těla.
Louka, která mi zprvu připadala tak úchvatná, vedle jeho nádhery vybledla.
Váhavě, pořád v obavách, že zmizí jako fata morgana, příliš krásný, aby byl skutečný… váhavě jsem natáhla jeden prst a pohladila ho po hřbetě třpytivé ruky, která mi ležela na dosah. Znovu jsem žasla nad dokonalou texturou, saténově hladkou, chladnou jako kámen. Když jsem zase vzhlédla, jeho oči byly otevřené a dívaly se na mě. Dneska měly barvu karamelek, byly světlejší, teplejší, po lovu. V koutcích jeho nehybných rtů se ukázal rychlý úsměv.
"Neděsím tě?" zeptal se rozpustile, ale v jeho tichém hlasu jsem slyšela skutečnou zvědavost.
"Ne víc než obvykle."
Usmál se víc zeširoka; jeho zuby se zablýskly v slunci.
Posunula jsem se blíž a natáhla celou ruku, abych konečky prstů obkroužila kontury jeho předloktí. Viděla jsem, že se mi prsty třesou, a věděla jsem, že to neunikne jeho pozornosti.
"Vadí ti to?" zeptala jsem se, protože zase zavřel oči.
"Ne," odpověděl, ale oči neotevřel. "Nedokážeš si představit, jaký je to pocit." Povzdechl si.
Zlehka jsem přejížděla rukou přes dokonalé svaly jeho paže, sledovala slabý vzorec namodralých žil uvnitř loketní jamky. Natáhla jsem se a vzala ho za druhou ruku. Uvědomil si, co chci, a rozevřel dlaň jedním z těch svých neuvěřitelně rychlých, znepokojujících pohybů. Vyplašilo mě to; prsty mi na jeho paži na vteřinku ztuhly.
"Promiň," zamumlal. Vzhlédla jsem včas, abych viděla, jak se jeho zlaté oči zase zavřely. "S tebou je hrozně snadné být sám sebou."
Zvedla jsem jeho ruku, otáčela jí tam a sem a dívala se, jak mu slunce jiskří na dlani. Přidržela jsem si ji blíž u obličeje a snažila se zahlédnout ty skryté plošky v jeho kůži.
"Pověz mi, na co myslíš," zašeptal. Vzhlédla jsem a viděla jeho oči, jak se na mě upřeně dívají. "Pořád mi připadá tak divné, že to nepoznám."
"Víš, my ostatní to takhle máme pořád."
"To je těžký život." Představovala jsem si náznak lítosti v jeho tónu? "Ale tys mi neodpověděla."
"Já jsem si přála vědět, na co myslíš…" zaváhala jsem.
"A?"
"Přála jsem si, abych dokázala uvěřit, že jsi skutečný. A přála jsem si, abych se nebála."
"Nechci, aby ses bála." Jeho hlas byl tichý jako šepot. Slyšela jsem to, co však nemohl s jistotou říct, a sice že se nemusím bát, že se není čeho bát.
"No, to není přesně ten strach, který jsem měla na mysli, ačkoliv je to rozhodně námět k zamyšlení."
Tak rychle, že mi jeho pohyb zase unikl, se napůl posadil, opřený o pravou paži, levou dlaň stále v mých rukou. Jeho andělská tvář byla jenom pár centimetrů od mojí. Mohla jsem se - měla jsem se - odtáhnout, ale nebyla jsem schopna pohybu. Jeho zlaté oči mě hypnotizovaly.
"Tak čeho se tedy bojíš?" zašeptal naléhavě.
Ale já jsem nedokázala odpovědět. Jako už jednou předtím jsem na tváři ucítila jeho studený dech. Sladký, lahodný, až se mi nad tou vůní sbíhaly sliny v ústech. Nepodobalo se to žádné jiné vůni. Instinktivně, bez přemýšlení, jsem se naklonila blíž a vdechovala.
A v tu chvíli byl pryč, jeho ruka se mi vytrhla. Než jsem očima zaostřila, byl dvacet stop ode mě, stál na kraji malé louky, v hlubokém stínu vysoké jedle. Zíral na mě, jeho oči byly v tom pološeru tmavé, jeho výraz nečitelný.
Cítila jsem ve tváři bolest a šok. Prázdné ruce mě pálily.
"Já… se omlouvám… Edwarde," zašeptala jsem. Věděla jsem, že to slyší.
"Dej mi chvilku," zavolal, dost hlasitě pro mé ne tak citlivé uši. Seděla jsem velmi klidně.
Po deseti neuvěřitelně dlouhých sekundách se vrátil, přišel pomalu na své tempo. Zastavil se pár kroků ode mě a půvabně se položil na zem se zkříženýma nohama. Nepřestával se mi dívat do očí. Dvakrát se zhluboka nadechl a pak se omluvně usmál.
"Je mi to moc líto." Zaváhal. "Pochopila bys, co tím myslím, kdybych řekl, že jsem jenom člověk?"
Přikývla jsem, ale jeho vtipu jsem se nedokázala zasmát. V žilách mi pulzoval adrenalin, jak mi pomalu docházelo nebezpečí, které mi hrozilo. Z místa, kde seděl, to dokázal vycítit. Jeho úsměv se změnil ve výsměšný.
"Jsem nejlepší predátor na světě, nemyslíš? Všechno na mně tě vábí - můj hlas, můj obličej, dokonce můj pach. To mi tak ještě scházelo!" Zničehonic vstal a byl zase pryč, okamžitě zmizel, a objevil se pod tím samým stromem jako předtím. Za půl sekundy oběhl louku.
"Jako kdybys mě mohla předběhnout!" zasmál se hořce.
Vztáhl ruku a s ohlušujícím praskotem bez námahy ulomil z kmene jedle dvě stopy tlustou větev. Chvíli s ní v ruce balancoval a pak ji s neuvěřitelnou rychlostí odhodil, mrštil jí o druhý veliký strom, který se tou ranou otřásl a ještě chvíli se chvěl.
A už stál na krok ode mne, bez hnutí, jako by byl z kamene.
"Jako kdybys mě mohla přeprat," řekl něžně.
Seděla jsem jako přimrazená, bála jsem se ho víc než kdy předtím. Nikdy jsem ho neviděla úplně odložit tu pečlivě kultivovanou fasádu. Nikdy nebyl méně lidský, a ani krásnější. Obličej popelavý, oči rozšířené, seděla jsem jako pták hypnotizovaný očima hada.
Jeho nádherné oči planuly prudkým vzrušením. Pak s ubíhajícími vteřinami potemněly. Jeho výraz se pomalu vrátil k původní smutné masce.
"Neboj se," zašeptal sametovým hlasem, neúmyslně svůdným. "Slibuju," zaváhal. "Přísahám, že ti neublížím." Zdálo se, že má víc práce přesvědčit sám sebe než mě.
"Neboj se," zašeptal znovu a s přehnanou pomalostí přistoupil blíž. Plynule se posadil, schválně zpomalenými pohyby, až se naše obličeje ocitly na stejné úrovni, jenom stopu od sebe.
"Prosím tě, odpusť mi," řekl formálně. "Dokážu se ovládat. Tys mě zaskočila. Ale teď se chovám, jak nejlíp umím."
Počkal, ale já jsem stále nemohla promluvit.
"Dneska nemám žízeň, čestné slovo." Zamrkal.
Tomu jsem se musela zasmát, ačkoliv ten smích byl roztřesený a zadýchaný.
"Jsi v pořádku?" zeptal se něžně, pomalu, opatrně natáhl svou mramorovou ruku a položil mi ji zpátky do dlaně.
Dívala jsem se na tu hladkou, chladnou ruku a pak jsem se mu podívala očí. Byly zjihlé, kajícné. Podívala jsem se zpátky na jeho ruku a pak jsem ji otočila a konečkem prstu mu začala objíždět čáry v dlani. Vzhlédla jsem a plaše se usmála.
Oplatil mi oslňujícím úsměvem.
"Takže kde jsme to byli, než jsem se začal tak hrubě chovat?" zeptal se něžnými kadencemi minulého století.
"Vážně si nedokážu vzpomenout."
Usmál se, ale jeho obličej byl zahanbený. "Myslím, že jsme mluvili o tom, proč se bojíš, kromě zjevných důvodů."
"Aha, správně."
"Tedy?"
Podívala jsem se dolů na jeho ruku a jezdila bezcílně po té hladké, zářící dlani. Sekundy odtikávaly.
"Jak snadno se dám vyvést z míry," povzdechl si. Dívala jsem se mu do očí a najednou jsem pochopila, že tohle je pro něj stejně tak nové jako pro mě. I když měl za sebou tolik let nezměrných zkušeností, tohle pro něj bylo taky těžké. Ta myšlenka mi dodala odvahu.
"Bála jsem se… protože, no, ze zjevných důvodů s tebou nemůžu zůstat. A bojím se, že bych s tebou ráda zůstala, mnohem víc, než bych měla." Při těch slovech jsem sklopila oči na jeho ruce. Bylo pro mě těžké říct tohle nahlas.
"Ano," souhlasil pomalu. "To je skutečně důvod ke strachu. Chtít být se mnou. To opravdu není v tvém nejlepším zájmu."
"Já vím. Možná bych mohla zkusit to nechtít, ale nevěřím, že by to fungovalo."
"Přál bych si, abych ti mohl pomoct. Opravdu." Nebylo pochyb o upřímnosti v jeho živých očích. "Měl jsem už dávno odejít. Měl bych odejít teď. Ale nevím, jestli to dokážu."
"Nechci, abys odešel," zašeptala jsem lítostivě, s pohledem upřeným zase dolů.
"Což je přesně ten důvod, proč bych odejít měl. Ale neboj. Já jsem v podstatě sobecký tvor. Příliš toužím po tvojí společnosti na to, abych dělal, co bych měl."
"To jsem ráda."
"To nebuď!" stáhl ruku, tentokrát něžněji; jeho hlas byl drsnější než obvykle. Drsnější podle jeho měřítek, ale stále krásnější než jakýkoliv jiný lidský hlas. Bylo těžké držet s ním krok - jeho náhlé změny nálad mě zanechaly vždycky o krok pozadu, jako omráčenou.
"Není to jenom tvoje společnost, po čem toužím! Na to nikdy nezapomínej. Nikdy nezapomínej, že pro tebe jsem nebezpečnější než pro kohokoliv jiného." Zarazil se. Podívala jsem se na něj a viděla, že nepřítomně zírá do lesa.
Na okamžik jsem se zamyslela.
"Asi přesně nechápu, jak to myslíš - aspoň tu poslední část," řekla jsem.
Podíval se zpátky na mě, šibalsky se usmál a jeho nálada se zase změnila.
"Jak bych ti to vysvětlil?" přemítal. "Aniž bych tě zase vystrašil… hmmmm." Ale zdálo se, že o tom nepřemýšlí. Položil svou ruku zpátky do mé; sevřela jsem ji pevně v dlaních. Podíval se na naše ruce.
"To je úžasně příjemné, to teplo." Povzdechl.
Chvíle uplynula, než si srovnal myšlenky.
"Víš, jak má každý rád jiné chutě?" začal. "Někdo má rád čokoládovou zmrzlinu, jiný dává přednost jahodové?"
Přikývla jsem.
"Promiň mi tu analogii s jídlem - nepřišel jsem na jiný způsob, jak to vysvětlit."
Usmála jsem se. Smutně mi úsměv oplatil.
"Víš, každý člověk voní jinak, má jinou esenci. Kdybys zamkla alkoholika do místnosti plné zvětralého piva, ochotně by ho vypil. Ale kdyby chtěl, tak by dokázal odolat, kdyby to byl alkoholik, který se léčí. Teď řekněme, že bys do té místnosti postavila sklenici stoleté brandy, nejvzácnějšího, jemného koňaku - a naplnila místnost jeho teplým aroma - myslíš, že tehdy by se mu to podařilo?"
Seděli jsme mlčky a dívali se jeden druhému do očí - snažili se číst si navzájem myšlenky.
Prolomil ticho jako první.
"Možná, že to není to pravé srovnání. Možná, že odmítnout brandy by bylo příliš snadné. Možná jsem měl z našeho alkoholika raději udělat feťáka závislého na heroinu."
"Takže tím se mi snažíš říct, že jsem tvoje oblíbená značka heroinu?" žertovala jsem ve snaze odlehčit náladu.
Rychle se usmál, zdálo se, že oceňuje mou snahu. "Ano, ty jsi přesně moje značka heroinu."
"Stává se to často?" zeptala jsem se.
Podíval se přes vrcholky stromů a promýšlel svou odpověď.
"Mluvil jsem o tom s bratry." Pořád se díval do dálky. "Pro Jaspera je každý z vás v podstatě stejný. On se do naší rodiny dostal jako poslední. Pro něj je boj, aby vůbec dokázal abstinovat. Neměl ještě čas vypěstovat si cit na rozdíly v pachu, v chuti," najednou na mě pohlédl s omluvným výrazem.
"Promiň," řekl.
"Mně to nevadí. Prosím tě, nedělej si starosti, že mě urazíš nebo vystrašíš nebo cokoliv. Takhle zkrátka uvažuješ. Já to chápu, nebo se o to aspoň můžu snažit. Prostě mi to vysvětli, jak umíš."
Zhluboka se nadechl a zase se zahleděl na oblohu.
"Takže Jasper si nebyl jistý, jestli vůbec někdy potkal někoho, kdo by byl tak…" zaváhal, hledaje to správné slovo, "přitažlivý jako ty jsi pro mě. Takže si myslím, že nepotkal. Emmett už je s námi na jedné lodi déle, takříkajíc, a ten pochopil, co jsem myslel. Říká, že u něj to bylo dvakrát, jednou silněji než podruhé."
"A u tebe?"
"Nikdy."
To slovo tam na chvilku viselo v teplém větříku.
"Co Emmett dělal?" zeptala jsem se, abych přerušila ticho.
Byla to špatná otázka, neměla jsem se ptát. Jeho obličej potemněl, ruka se mu v mé dlani zaťala v pěst. Podíval se jinam. Čekala jsem, ale nechystal se odpovědět.
"Asi to uhodnu," řekla jsem nakonec.
Zvedl oči; jeho výraz byl tesklivý, prosebný.
"I ti nejsilnější z nás můžou z lodi spadnout, viď?"
"Co po mně chceš? Svolení?" Můj hlas byl ostřejší, než jsem zamýšlela. Snažila jsem se o laskavější tón - dovedla jsem uhodnout, co ho jeho upřímnost musela stát. "Chci říct, není tedy žádná naděje?" Jak klidně jsem dokázala diskutovat o vlastní smrti!
"Ne, ne!" Byl okamžitě zkroušený. "Samozřejmě, že je naděje! Chci říct, samozřejmě, že nebudeš…" nechal větu nedokončenou. Jeho oči se vpalovaly do mých. "S námi je to jiné. Emmett… to byli cizí lidé, na které padl. Bylo to už dávno, a on nebyl tak… zkušený, tak opatrný, jako je teď."
Odmlčel se a napjatě se na mě díval, zatímco jsem si to promýšlela.
"Takže kdybychom se potkali… no, třeba v temné ulici nebo tak něco…" odmlčela jsem se.
"Stálo mě to všechny síly, abych nevyskočil uprostřed třídy plné lidí a -" najednou se odmlčel a podíval se stranou. "Když jsi prošla kolem mě, mohl jsem zničit všechno, co pro nás Carlisle vybudoval, přímo tehdy a tam. Kdybych nepotlačoval svou žízeň během posledních, no, hrozně moc let, nedokázal bych se udržet." Odmlčel se, mračil se na stromy.
Podíval se na mě chmurně, oba jsme vzpomínali. "Musela sis myslet, že jsem posedlý."
"Nedokážu pochopit, proč. Jak jsi mě mohl tak rychle nenávidět…"
"Pro mě to bylo, jako bys byla nějaký démon, povolaný přímo z mého osobního pekla, aby mě zničil. Vůně, vycházející z tvé kůže… myslel jsem ten první den, že se z toho zblázním. Během jedné hodiny mě napadla stovka různých způsobů, jak tě odlákat z místnosti, dostat tě někam samotnou. A každý z nich jsem přemohl, myslel jsem na svou rodinu, co bych jim tím způsobil. Musel jsem utéct, dostat se pryč, než bych řekl něco, co by tě přimělo mě následovat…"
Vzhlédl a uviděl můj zmatený výraz, jak jsem se snažila absorbovat jeho hořké vzpomínky. Jeho zlaté oči mu žhnuly zpod řas, hypnotické a smrtící.
"Ty bys přišla," prohlásil.
Snažila jsem se mluvit klidně. "Bezpochyby."
Sklopil pohled na moje ruce a zamračil se. "A pak, když jsem se snažil přehodit si rozvrh v marném pokusu se ti vyhnout, ses tam najednou objevila - v té dusné, teplé malé místnosti, ta vůně byla k zešílení. Málem jsem si tě tam tehdy vzal. Byl tam jenom jeden další křehký člověk - s kterým bych se tak snadno vypořádal."
Zachvěla jsem se v teplém slunci, viděla jsem své vzpomínky nově jeho očima, až teď mi došlo to nebezpečí. Chudák paní Copeová; zachvěla jsem se znovu, když jsem si uvědomila, že stačilo málo a byla bych neúmyslně zodpovědná za její smrt.
"Ale odolal jsem. Nevím jak. Přinutil jsem se nečekat na tebe, nesledovat tě ze školy. Venku to bylo snadnější, tam jsem tě už nemohl cítit, mohl jsem myslet jasně, učinit správné rozhodnutí. Vysadil jsem ostatní doma - příliš jsem se styděl jim povědět, jak jsem byl slabý, oni jenom poznali, že něco není v pořádku - a pak jsem šel přímo za Carlislem do nemocnice, abych mu řekl, že odcházím."
Překvapeně jsem na něj zírala.
"Vyměnil jsem si s ním auto - měl plnou nádrž benzínu a já jsem se nechtěl zastavovat. Neodvažoval jsem se jet domů, podívat se do tváře Esme. Nenechala by mě odjet bez scény. Snažila by se mě přesvědčit, že to není nutné…
Druhý den ráno jsem byl na Aljašce." Znělo to zahanbeně, jako kdyby přiznával velkou zbabělost. "Strávil jsem tam dva dny, s nějakými starými známými… ale stýskalo se mi. Nesnesl jsem pomyšlení na to, že jsem zarmoutil Esme a všechny ostatní, mou adoptovanou rodinu. V čistém vzduchu hor bylo těžké věřit, že jsi tak neodolatelná. Přesvědčil jsem sám sebe, že bylo slabostí utéct. Už jsem si předtím dovedl poradit s pokušením, ne sice v takovém rozsahu, to ani náhodou, ale byl jsem silný. Kdo jsi, bezvýznamná malá holka" - najednou se zakřenil - "abys mě vyhnala z místa, kde jsem chtěl být? Tak jsem se vrátil…" Zíral do prostoru.
Nemohla jsem mluvit.
"Učinil jsem opatření, lovil, krmil se víc než obvykle, když jsem tě měl zase vidět. Usoudil jsem, že jsem dost silný, abych se k tobě choval jako ke každému jinému člověku. To byla domýšlivost.
Bylo bezpochyby komplikací, že jsem nedokázal číst tvoje myšlenky, abych věděl, jaká je tvoje reakce na mě. Na to jsem nebyl zvyklý, když jsem se musel uchýlit k tak nepřímým opatřením, jako bylo poslouchat tvoje slova v Jessičině mysli… její mysl není zrovna originální a otravovalo mě, že se k tomu musím snížit. A taky jsem nemohl vědět, jestli skutečně myslíš vážně to, co říkáš. Bylo mi to všechno hrozně protivné." Zamračil se při té vzpomínce.
"Chtěl jsem, abys pokud možno zapomněla na moje chování ten první den, tak jsem se snažil mluvit s tebou stejně, jako bych mluvil s kýmkoli jiným. Ve skutečnosti jsem s dychtivostí doufal, že rozluštím nějaké tvé myšlenky. Ale byla jsi příliš zajímavá, zjistil jsem, že jsem se chytil do tvých výrazů… a každou chvíli jsi rozvlnila vzduch rukou nebo vlasy, a vůně mě zase ohromila…
Samozřejmě, pak tě málem přejeli přímo před mýma očima. Později jsem si vymyslel naprosto dokonalou omluvu, proč jsem se v tom okamžiku tak zachoval - protože kdybych tě nezachránil, kdyby tam byla přede mnou rozlita tvoje krev, myslím, že bych se nedokázal udržet a prozradil tak, kdo jsme. Ale tuhle výmluvu jsem si vymyslel až později. Tam v tu chvíli jsem dokázal myslet na jedinou věc: jen ne ona."
Zavřel oči, ztracen ve svých bolestných doznáních. Dychtivě jsem poslouchala a rozum šel stranou. Hlásek v hlavě mi napovídal, že bych měla být zděšená. Místo toho se mi ulevilo, že konečně chápu. A byla jsem naplněna soucitem s jeho utrpením, i teď, když se vyznával z touhy připravit mě o život.
Nakonec jsem byla schopná promluvit, ačkoliv můj hlas byl slabý. "A v nemocnici?"
Jeho oči blýskly vzhůru k mým. "Byl jsem zděšený. Nemohl jsem uvěřit, že jsem nás přece jen vystavil nebezpečí, dal jsem se do tvé moci - ze všech lidí právě do tvé. Jako kdybych potřeboval další motiv, abych tě zabil." Oba jsme sebou trhli, jak to slovo vyklouzlo. "Ale mělo to opačný účinek," pokračoval rychle. "Pohádal jsem se s Rosalií, Emmettem a Jasperem, když navrhovali, že teď je ten čas… nejhorší hádka, jakou jsme kdy měli. Carlisle stál na mojí straně a Alice taky." Ušklíbl se, když řekl jeho jméno, nedokázala jsem si představit, proč. "Esme mi řekla, ať udělám cokoliv, co musím, abych zůstal." Zavrtěl shovívavě hlavou.
"Celý ten další den jsem odposlouchával mysl každého, s kým jsi promluvila, šokovaný, že držíš slovo. Vůbec jsem ti nerozuměl. Ale věděl jsem, že se s tebou nesmím víc zaplést. Dělal jsem, co bylo v mých silách, abych se od tebe držel co nejdál. A každý den mě vůně tvé kůže, tvého dechu, tvých vlasů… zasahovala tak silně jako poprvé."
Znovu se naše pohledy setkaly a jeho oči byly překvapivě něžné.
"A kvůli tomu všemu," pokračoval, "bych býval udělal lépe, kdybych nás všechny odhalil hned v tu první chvíli, než kdybych ti měl ublížit teď a tady - kde nejsou žádní svědci a nic mě nemůže zastavit."
Jsem jenom člověk, a tak jsem se musela zeptat. "Proč?"
"Isabello." Pečlivě vyslovil moje plné jméno, pak mi rozpustile prohrábl vlasy volnou rukou. Tělem mi při tom uvolněném pohybu proběhl šok. "Bello, nemohl bych se sebou žít, kdybych ti někdy ublížil. Nevíš, jak mě to pořád mučí." Podíval se dolů, zase zahanbený. "Pomyšlení na tebe, bez pohnutí, bílou, chladnou… už nikdy nevidět, jak ti naskočí ruměnec, nikdy nevidět ten záblesk intuice v tvých očích, když prokoukneš moje záminky… to by bylo nesnesitelné." Zvedl své nádherné zmučené oči ke mně. "Ty jsi teď pro mě nejdůležitější na světě. Nikdy pro mě nebylo nic důležitějšího."
Hlava se mi točila z rychlé změny směru, jaký naše konverzace nabrala. Z veselého tématu o mém hrozícím zániku jsme si najednou vzájemně vyznávali city. Čekal, a i když jsem se dívala dolů a sledovala naše ruce, věděla jsem, že jeho zlaté oči spočívají na mně.
"Samozřejmě už víš, jak to cítím já," řekla jsem nakonec. "Jsem tady… což zkrátka znamená, že bych radši umřela, než bych se držela od tebe," zamračila jsem se. "Jsem pitomá."
"Jsi pitomá," souhlasil se smíchem. Naše oči se setkaly a já jsem se taky zasmála. Zasmáli jsme se společně nad tím, jak pitomá a naprosto nemožná je tahle chvíle.
"A tak se lev zamiloval do jehňátka…" zamumlal. Podívala jsem se stranou, aby mi neviděl do očí a nevšiml si, jak mě to slovo rozechvělo.
"To je ale hloupé jehňátko," povzdechla jsem si.
"To je ale šílený, masochistický lev." Dlouhou chvíli zíral do lesa plného stínů a já jsem si říkala, kam ho jeho myšlenky asi odvedly.
"Proč…?" začala jsem a pak jsem se odmlčela, protože jsem nevěděla, jak pokračovat.
Podíval se na mě a usmál se; sluce se mu odráželo v obličeji, na zubech.
"Ano?"
"Pověz mi, proč jsi přede mnou předtím utekl."
Jeho úsměv pohasl. "Ty víš proč."
"Ne, chci říct, co přesně jsem udělala špatně? Budu se muset mít na pozoru, chápeš, takže bych se radši měla začít učit, co bych neměla dělat. Tohle, například," a pohladila jsem ho po hřbetu ruky, "se zdá být v pořádku."
Znovu se usmál. "Ty jsi neudělala nic špatně, Bello. To byla moje chyba."
"Ale já chci pomoct, jestli můžu, abych ti to neztěžovala."
"No…" Na chvíli rozvažoval. "Šlo o to, jak jsi byla blízko. Většina lidí se nás instinktivně straní, odrazuje je naše odlišnost… nečekal jsem, že přijdeš tak blízko. A pak vůně tvého hrdla." Zarazil se a podíval se, jestli mě nerozrušil.
"Tak dobře," řekla jsem prostořece ve snaze zlehčit najednou napjatou atmosféru. Sklonila jsem bradu. "Žádné odhalování krku."
Fungovalo to; zasmál se. "Ne, vážně, bylo to spíš tím překvapením než čímkoliv jiným."
Zvedl svou volnou ruku a položil mi ji něžně ze strany na krk. Seděla jsem velmi klidně, chvění jeho dotyku bylo přirozeným varováním - varováním, které mi říkalo, abych byla vyděšená. Ale ve mně nebyl žádný pocit strachu. Byly tam ovšem jiné pocity…
"Vidíš," řekl. "Naprosto v pohodě."
Krev mi tepala jako o závod a já jsem si přála, abych ji dokázala zpomalit, cítila jsem, že tohle mu musí všechno ještě víc komplikovat - bušení pulzu v mých žilách. Jistě ho slyší.
"Ten ruměnec na tváři ti tak sluší," zamumlal. Jemně vyprostil svou druhou ruku. Moje ruce mi ochable spadly do klína. Měkce mi přejel po tváři, pak podržel můj obličej ve svých mramorových dlaních.
"Buď velmi klidná," zašeptal, jako kdybych už tak nebyla jako přimrazená.
Pomalu, aniž by uhnul pohledem od mých očí, se ke mně naklonil. Pak najednou, ale velmi něžně, položil svou chladnou tvář do důlku mezi mým ramenem a krkem. Naprosto jsem se nedokázala pohnout, i kdybych chtěla. Poslouchala jsem zvuk jeho vyrovnaného dechu, dívala se, jak si slunce a vítr hrají v jeho bronzových vlasech, lidštějších než jakákoliv jiná část jeho těla.
Pomalinku klouzal rukama po mém krku. Zachvěla jsem se a slyšela ho, jak zadržuje dech. Ale jeho ruce nepřestaly měkce mi sklouzly na ramena a pak se zastavily.
Naklonil obličej a jeho nos mi přejel po klíční kosti. Zůstal s tváří něžně přitisknutou na mé hrudi.
Poslouchal moje srdce.
"Ách," povzdechl.
Nevím, jak dlouho jsme seděli bez pohnutí. Mohly to být hodiny. Nakonec se bušení mého pulzu ztišilo, ale on se nehýbal, ani znovu nepromluvil, jen mě držel. Věděla jsem, že v kteroukoliv chvíli to může překročit mez a můj život by skončil - tak rychle, že bych si toho možná ani nevšimla. Ale strach jsem v sobě vzbudit nedokázala. Nemohla jsem myslet na nic jiného než na to, že se mě dotýká.
A pak, příliš brzy, mě pustil.
Jeho oči byly poklidné.
"Nebude to zase tak těžké," řekl s uspokojením.
"Tohle bylo hodně těžké?"
"Míň, než jsem si představoval. A pro tebe?"
"Ne, pro mě to nebylo… těžké."
Usmál se mé formulaci. "Ty víš, jak to myslím."
Usmála jsem se.
"Tady." Vzal mě za ruku a položil si ji na tvář. "Cítíš, jak je teplá?"
A skutečně, jeho obvykle ledová kůže byla téměř teplá. Ale já jsem si toho moc nevšímala, protože jsem se směla dotýkat jeho obličeje, a to bylo něco, o čem jsem soustavně snila od prvního dne, kdy jsem ho spatřila.
"Nehýbej se," zašeptala jsem.
Nikdo nedokázal být tak nehybný jako Edward. Zavřel oči a znehybněl pod mojí rukou jako kámen, jako řezba.
Postupovala jsem ještě pomaleji než on předtím, dávala jsem si pozor, abych neudělala neočekávaný pohyb. Hladila jsem ho po tváři, jemně jsem mu přejížděla přes oční víčka, přes purpurový stín v jamce pod jeho okem. Objížděla jsem tvar jeho dokonalého nosu, a pak, přeopatrně, jeho bezkrevné rty. Ty se pod mou rukou pootevřely a já jsem na konečcích prstů ucítila jeho studený dech. Chtěla jsem se sklonit a vdechovat jeho vůni. Tak jsem spustila ruku a naklonila se stranou, abych to nepřehnala.
Otevřel oči, a ty byly lačné. Ale ne tak, abych se začala bát, spíš aby se mi napjaly svaly v dutině břišní a znovu se rozbušila krev v mých žilách.
"Přál bych si," zašeptal, "přál bych si, abys mohla cítit… tu spletitost… ten zmatek… které cítím. Abys dokázala pochopit."
Zvedl ruku k mým vlasům a pak mi opatrně přejel po obličeji.
"Povídej mi o tom," vydechla jsem.
"Myslím, že to nejde. Na jednu stranu jsem ti vyprávěl o tom hladu - žízni - které po tobě já ubožák cítím. A myslím, že to do určité míry můžeš pochopit. Ačkoliv," a pousmál se, "protože nejsi závislá na žádné droze, pravděpodobně se do toho nedokážeš plně vcítit."
"Ale…" jeho prsty se dotkly zlehka mých rtů, že jsem se znovu rozechvěla. "Jsou jiné hlady. Hlady, kterým ani nerozumím a které jsou mi cizí."
"Možná tomu rozumím líp, než si myslíš."
"Nejsem zvyklý cítit se tak lidsky. Je to vždycky takové?"
"Pro mě?" odmlčela jsem se. "Ne, nikdy. Nikdy předtím jsem nic takového nezažila."
Podržel moje ruce mezi svými. Připadaly mi v jeho železném sevření tak slabé.
"Nevím, jak ti být blízko," přiznal. "Nevím, jestli to dokážu."
Naklonila jsem se velmi pomalu dopředu, přitom jsem ho varovala pohledem. Položila jsem si tvář na jeho kamennou hruď. Slyšela jsem jeho dech, ale nic jiného.
"Tohle stačí," povzdechla jsem si a zavřela oči.
Ve velmi lidském gestu mě objal pažemi a zabořil obličej do mých vlasů.
"Jsi v tom lepší, než se zdáš," poznamenala jsem.
"Mám lidské instinkty - možná jsou pohřbeny hluboko, ale jsou tam."
Seděli jsme takhle další nezměřitelný okamžik; přemítala jsem, jestli je možné, aby byl taky tak neochotný se pohnout jako já. Ale viděla jsem, že světlo pohasíná, stíny lesa se nás začínají dotýkat, a povzdechla jsem si.
"Musíš jít."
"Myslela jsem, že mi nedokážeš číst v mysli," obvinila jsem ho.
"Začíná to být jasnější." Cítila jsem úsměv v jeho hlasu.
Vzal mě za ramena a já jsem se mu podívala do tváře.
"Můžu ti něco ukázat?" zeptal se a najednou mu v očích plálo vzrušení.
"Co mi chceš ukázat?"
"Ukážu ti, jak já se pohybuju v lese." Viděl můj výraz. "Neboj, budeš naprosto v bezpečí, a dostaneme se k autu mnohem rychleji." Jeho ústa se zkroutila do toho pokřiveného úsměvu tak krásného, že se mi srdce skoro zastavilo.
"Proměníš se v netopýra?" zeptala jsem se obezřetně.
Zasmál se hlasitěji, než jsem kdy slyšela. "Jako kdybych tohle už tolikrát neslyšel!"
"Správně, jsem si jistá, že to máš na talíři pořád."
"No tak, ty malý zbabělče, vylez mi na záda."
Počkala jsem, abych viděla, jestli si dělá legraci, ale on to zjevně myslel vážně. Usmál se, když pochopil moje váhání, a sáhl pro mě. Srdce mi zareagovalo; i když nedokázal slyšet moje myšlenky, můj pulz mě vždycky prozradil. Pak si mě vyhoupl na záda. Nestálo mě to žádné úsilí, jenom - když už jsem byla nahoře - jsem ovinula nohy a paže tak pevně kolem něj, že by to normálního člověka zadusilo. Bylo to jako přimknout se ke kameni.
"Jsem o trochu těžší než ten batoh, co běžně nosíš," varovala jsem.
"Pche!" odfrkl si. Téměř jsem slyšela, jak protáčí oči. Ještě nikdy předtím jsem ho neviděla v tak povznesené náladě.
Poplašil mě, když mě najednou popadl za ruku, přitiskl si mou dlaň k obličeji a zhluboka vdechoval.
"Pořád snadnější," zamumlal.
A pak se rozběhl.
Jestli jsem se někdy předtím v jeho přítomnosti bála smrti, nebylo to nic proti tomu, jak jsem se cítila teď.
Letěl temným, hustým podrostem lesa jako střela, jako duch. Nebylo slyšet žádný zvuk, nic, co by dokazovalo, že se jeho nohy dotýkají země. Jeho dýchání se vůbec neměnilo, nijak se na něm neprojevila žádná námaha. Ale stromy kolem nás letěly smrtelnou rychlostí, vždycky nás minuly jen o pár centimetrů.
Byla jsem příliš zděšená, abych zavřela oči, ačkoliv studený lesní vzduch mě bičoval do obličeje a pálil v nich. Připadala jsem si, jako kdybych hloupě vystrkovala hlavu z okénka letícího letadla. A poprvé ve svém životě jsem pocítila tu omamující slabost nevolnosti z pohybu.
Pak bylo po všem. Pěšky jsme šli několik hodin, abychom se dostali na Edwardovu louku, a teď jsme byli zpátky u auta v několika minutách.
"Opojné, viď?" Jeho hlas byl vysoký, vzrušený.
Stál nehybně, čekal, až slezu dolů. Snažila jsem se, ale moje svaly nereagovaly. Moje paže a nohy zůstávaly obemknuté kolem něj, zatímco hlava se mi nepříjemně točila.
"Bello?" zeptal se, teď s úzkostí.
"Myslím, že si musím lehnout," zalapala jsem po dechu.
"Ach, promiň." Čekal, ale já jsem se pořád nemohla hýbat.
"Myslím, že potřebuju pomoct," přiznala jsem.
Tiše se zasmál a jemně uvolnil moje pevné sevření kolem svého krku. Železné síle jeho rukou nešlo odolávat. Pak si mě přitáhl tak, aby mi viděl do tváře a kolébal mě v pažích jako malé dítě. Chvíli mě držel, pak mě opatrně položil na pružné kapradí.
"Jak se cítíš?" zeptal se.
Nemohla jsem si být jistá, jak se cítím, když se mi hlava tak bláznivě točila. "Na omdlení, myslím."
"Skloň hlavu mezi kolena."
Pokusila jsem se a trochu to pomohlo. Pomalu jsem se nadechovala a vydechovala, držela jsem hlavu v naprostém klidu. Cítila jsem, že Edward sedí vedle mě. Okamžiky plynuly, až jsem konečně zjistila, že už dokážu zvednout hlavu. V uších mi znělo duté zvonění.
"Asi to nebyl nejlepší nápad," přemítal.
Snažila jsem se o pozitivní přístup, ale hlas jsem měla slabý. "Ne, bylo to velmi zajímavé."
"Haha! Jsi bílá jako duch - ne, jsi bílá jako já!"
"Asi jsem měla mít zavřené oči."
"To si pamatuj pro příště."
"Příště!" zasténala jsem.
Zasmál se, jeho nálada byla stále radostná.
"Vejtaho," zamumlala jsem.
"Otevři oči, Bello," řekl tiše.
Seděl těsně u mě, obličej měl tak blízko. Jeho krása mě zase ohromila - bylo jí tolik, taková přemíra, že jsem si na to pořád nedokázala zvyknout.
"Když jsem běžel, myslel jsem na to…" Odmlčel se.
"Abys nenarazil do stromů, doufám."
"Hlupáčku," uchechtl se. "Běhání je má druhá přirozenost, na to nemusím myslet."
"Vejtaho," zamumlala jsem znovu.
Usmál se.
"Ne," pokračoval. "Myslel jsem na to, že chci něco zkusit." A vzal můj obličej znovu do dlaní.
Nemohla jsem dýchat.
Zaváhal - ne normálním způsobem, jako člověk.
Ne tak, jak váhá muž, než políbí ženu, aby odhadl její reakci, aby viděl, jak ho přijme. Možná zaváhá, aby prodloužil tu chvíli, ten ideální okamžik očekávání, který je lepší než polibek sám.
Edward váhal, aby otestoval sám sebe, aby viděl, jestli je to bezpečné, aby se ujistil, že pořád ovládá své nutkání.
A pak se jeho studené, mramorové rty velmi měkce přitiskly na moje.
To, nač nikdo z nás nebyl připraven, byla moje reakce.
Krev se mi pod kůží vařila, pálila mě do rtů. Divoce jsem zalapala po dechu. Prsty se mi zamotaly do jeho vlasů a přitiskly ho ke mně. Rty se mi pootevřely, jak jsem vdechovala jeho opojný dech.
Okamžitě jsem cítila, že se pod mými rty změnil v nereagující kámen. Rukama mi něžně, ale s neodolatelnou silou odtáhl tvář. Otevřela jsem oči a viděla jeho obezřetný výraz.
"No páni," vydechla jsem.
"To je slabé slovo."
Oči mu divoce žhnuly, zatínal čelist v usilovném sebeovládání, a přesto nepolevil ve své dokonalé artikulaci. Podržel můj obličej jen pár centimetrů od svého. Oslnil mi oči.
"Měla bych…?" snažila jsem se vyprostit, udělat mu trochu místa.
Jeho ruce mi nedovolily pohnout se ani o píď.
"Ne, to se dá vydržet. Počkej chvilku, prosím." Jeho hlas byl zdvořilý, kontrolovaný.
Dívala jsem se mu do očí, sledovala, jak vzrušení v nich pohasíná a něžní.
Pak se usmál překvapivě uličnickým úsměvem.
"Tak," řekl, zjevně potěšený sám sebou.
"Dá se to vydržet?" zeptala jsem se.
Zasmál se nahlas. "Jsem silnější, než jsem si myslel. Je hezké to vědět."
"Ráda bych řekla to samé. Omlouvám se."
"Ty jsi jenom člověk, konec konců."
"Moc díky," můj hlas byl zatrpklý.
Vyskočil na nohy jedním ze svých mrštných, téměř neviditelně rychlých pohybů. Natáhl ke mně ruku. Nečekané gesto. Už jsem si tak zvykla na to, že si úzkostlivě dáváme pozor, abychom se navzájem nedotýkali. Vzala jsem jeho ledovou ruku, potřebovala jsem podepřít víc, než jsem si myslela. Moje rovnováha se ještě nevrátila.
"Pořád je ti slabo z toho běhu? Nebo tě odrovnalo, jak dokonale líbám?" Jak veselý, jak lidský se zdál, když se teď zasmál, jeho andělská tvář bezstarostná. Byl to jiný Edward, než jakého jsem dosud znala. A o to víc mi popletl hlavu. Způsobilo by mi to fyzickou bolest, kdyby mě teď od něj chtěl někdo odtrhnout.
"Nevím jistě, pořád jsem obluzená," podařilo se mi odpovědět. "Ale myslím, že je to od obojího trochu."
"Možná bys mě měla nechat řídit."
"Zbláznil ses?" protestovala jsem.
"Umím řídit líp než ty, když máš svůj nejlepší den," škádlil mě. "Máš mnohem pomalejší reflexy."
"To je jistě pravda, ale obávám se, že ani moje nervy, ani moje auto by tvoje řízení nemusely vydržet."
"Trochu důvěry, prosím, Bello."
Ruku jsem měla v kapse a pevně jsem v ní svírala klíč. Odhodlaně jsem našpulila rty a pak jsem zavrtěla hlavou s upjatým úsměvem.
"Ne. Ani náhodou."
Zvedl nevěřícně obočí.
Chtěla jsem ho obejít a mířila za volant. Možná by mě nechal projít, kdybych lehce nezavrávorala. Ovšem možná taky ne.
"Bello, už mě stálo hodně úsilí, abych tě udržel naživu. Nehodlám tě pustit za volant, když ani nedokážeš jít rovně. Navíc, přítel nenechá přítele řídit opilého," citoval se smíchem a ovinul mi paži kolem pasu tak, že jsem nemohla uniknout. Cítila jsem nesnesitelně sladkou vůni vycházející z jeho hrudi.
"Opilého?" ohradila jsem se.
"Jsi obluzená samotnou mojí přítomností." Zase se usmál tím rozpustilým úsměvem.
"To nemůžu popřít," povzdechla jsem si. Nedalo se to obejít; nedokázala jsem mu v ničem odolat. Zvedla jsem klíček vysoko a pak jsem ho pustila, sledovala jsem, jak mu ruka švihla jako blesk a tiše ho chytila. "Jeď pomalu - můj náklaďáček je v důchodovém věku."
"Velmi rozumné," pochválil mě.
"A tebe to vůbec nezasahuje?" zeptala jsem se rozzlobeně. "Moje přítomnost?"
Jeho pružné rysy se změnily, výraz mu zjihl, zněžněl. Zpočátku neodpovídal; prostě sklonil svůj obličej k mému a přejel mi rty zlehka po čelisti, od ucha k bradě, tam a zpátky. Zachvěla jsem se.
"Bez ohledu na to," zamumlal nakonec, "já mám lepší reflexy."


ŽIVOTOPIS Kristen Stewart

6. února 2010 v 18:44 | Terisek |  Kristen Stewart
Kristen Stewart

kristenstewart.

Jméno:Kristen Jaymes Stewart
Povolání: herečka
Datum narození: 9.4.1990Twilight (Stmívání) 2008
Místo narození:Los Angeles, California, USA
Znamení: Beran
Barva očí: modrá
Barva vlasů: hnědá
Výška: 1,68 m
Přezdívka: Kris

Její oficiální stránka:
http://www.kris-stewart.org/index.htm
Web:http://www.imdb.com/name/nm0829576/

Životopis:
Kristen Stewart má staršího bratra Camerona. Její otec je John Stewart filmový producent, který pracuje ve FOX TV. Narodila se v Los Angees a později se přestěhovala do Colorada. Nyní bydlí v Los Angeles se svými rodiči.

Kristen Stewart se poprvé představila širšímu publiku ve filmu Úkryt v němž si zahrála s Jodie Foster.
V roce 2007 natočila horor bratrů Pangových The Messengers, kde se objevila v titulní roli. Zahrála si také s Meg Ryan a Adamem Brody v romantickém komediálním dramatu scénáristy a režiséra Jonathana Kasdena In the Land of Women.

Roku 2004 ztvárnila jednu z rolí televizního filmu Speak z produkce Showtime, který si při své premiéře na filmovém festivalu Sundance v roce 2004 získal velkou přízeň filmové kritiky. Následující rok se objevila v dramatu Fierce People režiséra Griffina Dunnea a ve filmu Zathura: Vesmírné dobrodružství (režie Jon Favreau), kde si zahrála starší sestru šestiletého Dannyho (Jonah Bobo) a desetiletého Waltera (Josh Hutcherson). Film vypráví o tom, jak Danny, zamčený v temném a strašidelném sklepě, objeví starou deskovou hru Zathura. Když se mu nedaří přimět bratra Waltera, aby si ji zahrál s ním, začne hrát sám. Už od prvního tahu je však jasné, že Zathura není jen tak obyčejná hra...

Mezi její další filmy patří Chyťte tu holku, Undertow, Cold Creek Manor a Životní jistoty.

Filmografie:
2008 Twilight (Stmívání)
2007 Prokletí domu slunečnic (The Messengers)
2007 The Cake Eaters (The Cake Eaters)
2007 Útěk do divočiny (Into the Wild)
2006 In the Land of Women (In the Land of Women)
2005 Nelítostná rasa (Fierce People)
2005 Zathura: Vesmírné dobrodružství (Zathura: A Space Adventure)
2004 Mluv (Speak)
2004 Chyťte tu holku (Catch That Kid)
2004 Undertow ( Undertow )
2003 Cold Creek Manor (Cold Creek Manor / La Maison au fond de la baie)
2002 Úkryt (The Panic Room)
2001 Životní jistoty (The Safety of Objects)

ŽIVOTOPIS Isabelli Swan

6. února 2010 v 18:43 | Terisek |  Bella Swan
Isabella Swan

bellaswan.jpg

Jméno: Isabella Marie Swan
Rasa: člověk

Datum narození: 13.9.1987
Datum znovuzrození: 12.září
Bývalé bydliště: Phoenix (Arizona)
Trvalé bydliště: Forks (Washington)
Přezdívka: Bellla
Barva očí: mléčně hnědá
Barva vlasů: hnědá ( na slunci červený odstín)
Výška:162.cm
Schopnost:
magnet na potíže, štít (odolává duševním schopnostem upírů)

ŽIVOTOPIS Roberta Pattinsona

6. února 2010 v 18:38 | Terisek |  Robert Pattinson
Robert Pattinson

fgfgf.jpg

Jméno: Robert Thomas Pattinson
Povolání: Herec
Datum narození: 13.05. 1986
Místo narození:London, England, UK
Znamení: Býk
Barva očí: modro-zelené
Barva vlasů:hnědá
Výška:
1,85 m
Přezdívka:
Rob

Jeho oficiální stránka:
http://www.robert-pattinson.co.uk/
Web:http://www.imdb.com/name/nm1500155/bio

Životopis:
Robert Pattison se narodil v Londýně 13.5.1986, začal s herectvím ve svých teenagerských letech v Barnes Theater Company v Londýně. Zahrál si ve hře Macbeth v Old Sorting Office Arts Centre a zkoušel také modeling. V roce 2004 dostal malou roli v německé produkci filmu The Ring of the Nibelungs (Království prstenu) a objevil se ve filmu Jarmark marnosti (Vanity Fair) s herečkou Reese Witherspoon. Hrál také ve filmu The Woman Before in May (2005), ale těsně před premiérou byl nahrazen Tomem Rileyem.

A konečně - v roce 2005 byl vybrán do role mladého čaroděje Cedrika Diggoriho ve filmu Harry Potter a Ohnivý pohár. Cedrik je student Mrzimoru v Bradavicích a Harryho rival. Bojují nejenom o pohár v soutěži tří kouzelnických škol, ale i o srdce Cho Changové.

Times Online ho nazval jako British Star of Tomorrow (Britská herecká naděje, Britská hvězda zítřka), také se říká, že je nástupcem Judeho Lawa. Robertův vzor je ale Jack Nicholson.Robert rád sportuje, má rád snowboarding, fotbal a lyžování. Kromě toho hraje na kytaru a klávesy.



Filmografie:
2005 Harry Potter a Ohnivý pohár (Harry Potter and the Goblet of Fire)
2004 Království prstenu (Ring of the Nibelungs)
2004 Jarmark marnosti (Vanity Fair)
2008 Stmívání (Twilight)
The haunted airman

Carlisle Cullen

6. února 2010 v 18:35 | Terisek |  Carlisle Cullen


Nový měsísc 9.kapitola

6. února 2010 v 18:29 | Terisek |  Nový měsíc online ke čtení

9. TŘETÍ KOLO

Čas začal poskakovat vpřed rychleji než předtím. Škola, práce a Jacob - ačkoliv ne nutně v tomto pořadí -, to bylo jasné a snadné schéma, kterého jsem se držela. A Charliemu se splnilo jeho přání: už jsem nebyla zoufalá. Samozřejmě že sebe samu jsem úplně neoblbla. Když jsem se zastavila, abych si udělala inventuru svého života, což jsem se snažila nedělat příliš často, nemohla jsem ignorovat, co s sebou moje chování nese.
Byla jsem jako ztracený měsíc - moje planeta byla zničená jako v nějakém scénáři katastrofického filmu -, který navzdory všem gravitačním zákonům dál obíhá na malé oběžné dráze kolem prázdného prostoru, který po planetě zůstal.
Na motorce mi to šlo čím dál líp, což znamenalo méně obvazů, které Charliemu dělaly starost. Ale také to znamenalo, že hlas v mé hlavě začínal slábnout, až jsem ho vůbec neslyšela. Tiše jsem panikařila. Vrhla jsem se do pátrání po té louce s ještě větší intenzitou. Lámala jsem si hlavu ve snaze vymyslet další aktivity, při kterých se vyplavuje adrenalin.
Neměla jsem povědomí o tom, jak ubíhají dny - nebyl důvod to sledovat, protože jsem se snažila co nejvíce žít přítomností, žádná minulost nebledla, žádná budoucnost nehrozila. Takže když se na mě Jacob jednu studijní sobotu vytasil s tím datem, zaskočilo mě to. Když jsem po práci dojela k nim, čekal na mě před domem.
"Všechno nejlepší k Valentýnu," popřál mi při pozdravu s úsměvem, ale se skloněnou hlavou.
Podal mi na dlani malou růžovou krabičku. Srdíčkové bonbony se zamilovanými nápisy.
"Teda, teď si připadám jako idiot," zamumlala jsem. "Dneska je Valentýna?"
Jacob zavrtěl hlavou v předstíraném smutku. "Ty dokážeš občas být tak mimo. Ano, dneska je čtrnáctého února. Tak co, budeš moje valentýnka? Když jsi mi nekoupila ani bonbony za padesát centů, je to to nejmenší, co můžeš udělat."
Začala jsem se cítit nepříjemně. Ta slova byla veselá, ale jenom zdánlivě, na povrchu.
"Co to přesně obnáší?" vytáčela jsem se.
"Obvyklé věci - budeš můj otrok na celý život a tak podobně."
"Aha, no, jestli je to všechno…" Vzala jsem si bonbon. Ale snažila jsem se vymyslet způsob, jak jasně stanovit hranice. Znovu. Zdálo se, že se nám časem hodně rozmazaly.
"Takže, co budeme dělat zítra? Výšlap, nebo pohotovost?"
"Výšlap," rozhodla jsem. "Nejsi jediný, kdo dokáže být umanutý. Začínám si myslet, že jsem si to místo vymyslela…" Zamračila jsem se do prázdna.
"My to najdeme," ujistil mě. "Motorky v pondělí a v pátek?" nabídl.
Viděla jsem šanci a chopila se jí, aniž bych si vzala čas na rozmyšlenou.
"V pátek jdu do kina. Už celou věčnost slibuju kamarádům z jídelny, že s nimi půjdu." Mike bude mít radost.
Ale Jacobův obličej pohasl. Zachytila jsem výraz v jeho tmavých očích dřív, než je sklopil, aby se podíval na zem.
"Ty půjdeš taky, viď?" dodala jsem rychle. "Nebo by to pro tebe byla moc velká otrava, s partou nudných čtvrťáků?" Využila jsem šance zase mezi nás postavit jistý odstup. Nesnesla jsem pomyšlení, že Jacobovi ubližuju; jako bychom byli zvláštním způsobem spojeni a jeho bolest zasazovala drobné rány mně samé. Také představa, že budu mít společnost na toho bobříka - vážně jsem Mikovi slíbila, že s ním půjdu do kina, ale vůbec se mi nechtělo ten slib plnit -, byla opravdu lákavá.
"Ty bys chtěla, abych šel, když tam budeš mít kamarády?"
"Ano," přiznala jsem upřímně, a jak jsem pokračovala, věděla jsem, že si svými slovy pravděpodobně zadělávám na problém. "Bude mě to mnohem víc bavit, když tam budeš. Přiveď Quila a uděláme z toho mejdan."
"Quil bude nadšený. Čtvrťačky." Zařehtal se a zvedl oči v sloup. O Embrym jsem se nezmiňovala a on taky ne.
Také jsem se zasmála. "Postarám se, aby měl z čeho vybírat."
* * *
V pondělí na angličtině jsem na to téma zavedla řeč s Mikem.
"Hele, Miku," řekla jsem, když hodina skončila. "Máš tenhle pátek volno?"
Vzhlédl, modré oči okamžitě plné naděje. "Jo, mám. Chceš něco podniknout?"
Pečlivě jsem volila slova odpovědi. "Říkala jsem si, že bych dala dohromady partu…" to slovo jsem zdůraznila, "a mohli bychom jít do kina na Ostřelovače." Tentokrát jsem se doma připravila - dokonce jsem četla filmové kritiky, abych měla jistotu, že mě film nevyvede z míry. V tomhle měly téct potoky krve od začátku až do konce. Ještě jsem se nezotavila natolik, abych dokázala snést něco zamilovaného. "To by mohla být zábava, ne?"
"Jasně," souhlasil, ale jeho nadšení viditelně pohaslo.
"Super."
Po vteřině se dostal téměř zpět na úroveň svého předchozího vzrušení. "Co kdybychom s sebou vzali Angelu a Bena? Nebo Erika a Katie?"
Bylo vidět, že by to rád pojal jako takové dvojité rande.
"A co takhle všechny čtyři?" chytla jsem se toho. "A tady Jessiku samozřejmě. A Tylera a Connera, a možná Lauren," dodala jsem neochotně. Slíbila jsem Quilovi slušný výběr.
"Tak dobrá," zamručel poraženě Mike.
"A," pokračovala jsem, "mám pár kamarádů z La Push, které chci taky pozvat. Takže to vypadá, že budeme potřebovat tvůj Suburban, jestli pojedou všichni."
Mike podezíravě přimhouřil oči.
"To jsou ti kamarádi, co s nimi teď trávíš všechen čas nad učením?"
"Jo, to jsou oni," odpověděla jsem vesele. "Ačkoliv by se to dalo považovat spíš za doučování - jsou to teprve druháci."
"Aha," řekl Mike překvapeně. Chviličku přemýšlel a pak se usmál.
Nakonec ovšem Suburban nebyl potřeba.
Jessica a Lauren tvrdily, že něco mají, jakmile se Mike prořekl, že jsem to celé naplánovala já. Eric a Katie už taky něco měli - slavili tři týdny od začátku známosti nebo tak něco. Lauren se dostala k Tylerovi a Connerovi dřív než Mike, takže tihle dva už taky měli něco jiného. I Quil byl ze hry venku - měl domácí vězení za rvačku ve škole. Nakonec byli schopní jít jen Angela a Ben, a samozřejmě Jacob.
Snížený počet účastníků ovšem neutlumil Mikova očekávání. V pátek už o ničem jiném nemluvil.
"Víš jistě, že nechceš radši jít na Zítra a navždy?" zeptal se u oběda a jmenoval aktuální kasovní trhák, zamilovanou komedii. "Rotten Tomatoes na webu jim dávali lepší kritiky."
"Já chci vidět Ostřelovače," stála jsem si na svém. "Mám náladu na akčňák. Sem s krví a vnitřnostmi!"
"Dobře." Mike se otočil, ale stejně jsem si všimla jeho výrazu, z kterého se dalo vyčíst, že si říká, jestli jsem se náhodou nezbláznila.
Když jsem ze školy dorazila domů, parkovalo u nás auto, které jsem velmi dobře znala. O kapotu se opíral Jacob a tvář měl roztaženou do širokého úsměvu.
"Není možná!" zavolala jsem, jakmile jsem vyskočila z náklaďáčku. "Ty jsi hotový! Já tomu nemůžu uvěřit! Tys dokončil Rabbita!"
Zářil. "Zrovna včera večer. Tohle je první jízda."
"Neuvěřitelné." Zvedla jsem ruku, abych si s ním plácla ve vítězném gestu.
Pleskl svou dlaní o mou, ale místo aby ji pak odtáhl, propletl mi prsty. "Tak smím dneska večer řídit?"
"To rozhodně," řekla jsem a pak jsem si vzdychla.
"Co se děje?"
"Já to vzdávám - tohle nemůžu překonat. Tak jsi vyhrál. Jsi starší."
Pokrčil rameny, moje kapitulace ho nepřekvapila. "To se přece rozumí samo sebou."
Za rohem zabafal Mikův Suburban. Vykroutila jsem svou ruku Jacobovi z dlaně a on udělal obličej, který jsem neměla vidět.
"Pamatuju si tohohle kluka," řekl tiše, když Mike parkoval naproti přes ulici. "To je ten, který si myslel, že s ním chodíš. Pořád si to plete?"
Zvedla jsem jedno obočí. "Některé lidi je těžké odradit."
"Ovšem," řekl Jacob zamyšleně, "někdy se vytrvalost vyplatí."
Mike vystoupil z auta a přešel ulici.
"Ahoj, Bello," pozdravil mě a pak nasadil ostražitý výraz, když pohlédl na Jacoba. Taky jsem krátce na Jacoba koukla a snažila jsem se být objektivní. Opravdu vůbec nevypadal jako druhák. Byl tak veliký - Mikova hlava mu stěží dosahovala k ramenům; ani jsem nechtěla myslet na to, kam mu sahám já - a i v obličeji vypadal starší, než býval i jen před měsícem.
"Ahoj, Miku! Pamatuješ si na Jacoba Blacka?"
"Ani ne." Mike napřáhl ruku k pozdravu.
"Starý rodinný přítel," představil se Jacob a potřásl si s ním rukou. Když povolili sevření, Mike si protáhl prsty.
Slyšela jsem, jak v kuchyni zvoní telefon.
"Radši to půjdu zvednout - mohl by to být Charlie," řekla jsem a spěchala jsem dovnitř.
Byl to Ben. Angela měla žaludeční virózu a jemu se nechtělo jít bez ní. Omlouval se, že nás tak vyšplouchli.
Šla jsem zpátky k čekajícím klukům. Upřímně jsem přála Angele, aby se brzy zotavila, ale musela jsem připustit, že jsem byla sobecky naštvaná z toho, jak se situace vyvinula. Jenom my tři, Mike, Jacob a já, spolu strávíme večer - to se nám to úžasně vyvrbilo, pomyslela jsem si se vzteklým sarkasmem.
Nezdálo se, že by Jake a Mike udělali v mé nepřítomnosti nějaký pokrok k vzájemnému přátelství. Stáli několik metrů od sebe a dívali se každý jinam; Mikův výraz byl mrzutý, ačkoliv Jacob se tvářil vesele jako vždycky.
"Ang je nemocná," oznámila jsem jim podmračeně. "Takže s Benem nikam nejdou."
"Myslím, že viróza dělá další kolo. Austina a Connera to taky dneska chytlo. Možná bychom to měli odložit na někdy jindy," navrhl Mike.
Než jsem mohla souhlasit, promluvil Jacob.
"Já jsem pořád pro. Ale jestli chceš jet radši domů, Miku -"
"Ne, já jedu," přerušil ho Mike. "Jenom jsem myslel na Angelu a Bena. Tak jdeme." Vyrazil ke svému Suburbanu.
"Hele, vadilo by ti, kdyby řídil Jacob?" zeptala jsem se. "Dovolila jsem mu to - zrovna dokončil svoje auto. Postavil si ho od základu, úplně sám," chlubila jsem se, pyšná jako maminka, jejíž studentík dostal ředitelskou pochvalu.
"Fajn," souhlasil Mike a prásknul dveřmi trochu víc, než bylo nutné.
"Tak dobře," řekl Jacob, jako kdyby se tím všechno urovnávalo. Zdál se být víc v pohodě než my dva.
Mike si v Rabbitu sedl dozadu se znechuceným výrazem.
Jacob byl ve své normální prosluněné náladě, klábosil, až jsem málem zapomněla na Mika, navztekaného na zadním sedadle.
Ale pak Mike změnil strategii. Naklonil se dopředu a položil si bradu na opěradlo mého sedadla; tvářemi jsme se téměř dotkli. Odtáhla jsem se a opřela se zády o okno.
"Copak v tomhletom auťáku nefunguje rádio?" zeptal se Mike s nádechem rozmrzelosti a přerušil Jacoba v půli věty.
"Ale jo," odpověděl Jacob. "Ale Bella nemá hudbu ráda."
Zírala jsem překvapeně na Jacoba. Nikdy jsem mu nic takového neřekla.
"Bello?" zeptal se Mike otráveně.
"Má pravdu," zamumlala jsem a stále jsem se dívala na Jacobův klidný profil.
"Jak můžeš nemít ráda hudbu?" zeptal se Mike.
Pokrčila jsem rameny. "Nevím. Prostě mi vadí."
"Hm." Mike se odklonil.
Když jsme dojeli do kina, Jacob mi podal desetidolarovku.
"Co je to?" namítla jsem.
"Nejsem dost starý na to, aby mě tam pustili," připomněl mi.
Zasmála jsem se nahlas. "A pak kdo je tady starší. Zabije mě Billy, když tě dostanu dovnitř?"
"Ne. Řekl jsem mu, že máš v plánu připravit mě o mou mladickou nevinnost."
Zařehtala jsem se a Mike zrychlil tempo, aby nás dohnal.
Skoro mě mrzelo, že se Mike neodporoučel domů. Pořád byl otrávený - byla s ním zábava jak na funusu. Ale na druhou stranu jsem nechtěla skončit sama s Jakem na rande. To by ničemu nepomohlo.
Film byl přesně takový, jak se od něj očekávalo. Už v úvodních titulcích byli čtyři lidé vyhozeni do vzduchu a jeden přišel o hlavu. Dívka přede mnou si zakrývala oči rukama a pak zabořila obličej do prsou svého kluka. Hladil ji po rameni a každou chvíli sebou trhal. Nezdálo se, že Mike sleduje film. Obličej měl ztuhlý a oči měl upřené na záhyb opony nad plátnem.
Pohodlně jsem se usadila, abych přestála ty dvě hodiny, a sledovala jsem na plátně jen barvy a pohyb a moc jsem nevnímala obrysy lidí, aut a domů. Ovšem Jacob se začal chechtat.
"Co je?" zašeptala jsem.
"Ale no tak!" zasyčel na mě. "Ta krev z toho kluka tryskala šest metrů. Nepřehánějí to s těmi triky?"
Znovu se zachechtal, když vlajková žerď přibodla dalšího chlapíka na betonovou zeď.
Začala jsem film opravdu sledovat a smála jsem se s ním, jak bylo to hemžení na plátně stále směšnější. Jak mám mezi námi udržet bortící se hranice, když jsem s ním tak ráda?
Jak Jacob, tak Mike si nárokovali područky na obou stranách mého sedadla. Každý tam na své straně položil ruku v nepřirozeně vypadající pozici, dlaní vzhůru. Vypadaly jako ocelové pasti na medvěda, otevřené a připravené. Jacob měl ve zvyku brát mě za ruku, kdykoliv se mu k tomu naskytla příležitost, ale tady v přítmí kinosálu, když se Mike dívá, by to mělo jiný význam - byla jsem si jistá, že to ví. Nemohla jsem uvěřit, že si Mike myslí to samé, ale měl ruku položenou úplně stejně jako Jacob.
Založila jsem si paže pevně na prsou a doufala, že obě jejich ruce usnuly.
Mike to vzdal první. Asi v půlce filmu ruku stáhl a naklonil se dopředu, aby si položil bradu do dlaní. Zpočátku jsem si myslela, že reaguje na něco na plátně, ale pak zasténal.
"Miku, není ti něco?" zašeptala jsem.
Pár před námi se otočil a pohoršeně se na něj podíval, když znovu zasténal.
"Jo," vzdychl. "Myslím, že je mi špatně."
Ve světle z plátna jsem viděla, jak se mu na obličeji leskne pot.
Mike znovu zasténal a pádil ke dveřím. Vstala jsem, abych šla za ním, a Jacob mě okamžitě napodobil.
"Ne, ty tu zůstaň," zašeptala jsem. "Podívám se, jestli je v pořádku."
Jacob šel stejně se mnou.
"Nemusíš se mnou chodit. Užij si krvavou lázeň za svých osm dolarů," přemlouvala jsem ho, když jsme šli po chodbičce.
"To je v pohodě. Peníze vzal čert. Ten film už mi fakt leze krkem." Jeho hlas zesílil ze šepotu do normální hlasitosti, jakmile jsme vyšli ven z kina.
V hale nebylo po Mikovi ani stopy, a já jsem byla ráda, že šel Jacob přece jen se mnou - nakoukl na pánské záchody, aby se podíval, jestli tam není.
Byl zpátky za pár vteřin.
"Je to v pořádku, vážně je uvnitř," řekl a obrátil oči v sloup. "To je ale salát. Měla by sis najít někoho se silnějším žaludkem. Někoho, kdo se směje při pohledu na krveprolití, z kterého slabší povahy zvrací."
"Budu mít oči na stopkách a po někom takovém se poohlédnu."
Byli jsme úplně sami. V obou sálech byl film zrovna v půlce, takže v hale nebyla ani noha - bylo tam takové ticho, že jsme slyšeli, jak puká popcorn u stánku v chodbě.
Jacob se šel posadit na manšestrem čalouněnou lavici u zdi a poklepal na místo vedle sebe.
"Podle zvuku bych řekl, že si tam ještě chvilku pobude," prorokoval a natáhl si dlouhé nohy před sebe. Uvelebil se a čekal.
S povzdechem jsem udělala to samé. Vypadalo to, že chce setřít další hranice. Jakmile jsem se posadila, posunul se a položil mi paži kolem ramen.
"Jaku," zaprotestovala jsem a odtáhla se. Spustil ruku, ale zdálo se, že ho to malé odmítnutí vůbec nerozhodilo. Natáhl se, vzal mě pevně za ruku a druhou ruku mi ovinul kolem pasu, když jsem se snažila zase odtáhnout. Kde se v něm brala ta sebedůvěra?
"Teď chviličku vydrž, Bello," řekl klidným hlasem. "Něco mi pověz."
Ušklíbla jsem se. Tohle jsem nechtěla. Nejenom teď, ale vůbec. V tuhle chvíli mi v životě nezbývalo nic důležitějšího než Jacob Black. Ale zdálo se, že on je odhodlaný všechno zničit.
"Co je?" zamručela jsem kysele.
"Máš mě ráda, že jo?"
"Ty víš, že mám."
"Víc než toho vtipálka, co si támhle obrací žaludek naruby, že jo?" Ukázal ke dveřím toalety.
"Ano," vzdychla jsem.
"Víc než kteréhokoli ze všech kluků, co znáš?" Byl klidný, vyrovnaný - jako kdyby na mé odpovědi nezáleželo, nebo jako by už předem znal odpověď.
"Taky z holek," podotkla jsem.
"Ale to je všechno," řekl, a nebyla to otázka.
Bylo těžké odpovědět, říct to slovo. Ublíží mu to a bude se mi vyhýbat? Jak to snesu?
"Ano," zašeptala jsem.
Usmál se na mě. "To je v pohodě, víš. Pokud mě máš nejradši. A navíc si myslíš, že jsem hezký - teda celkem hezký. Rozhodl jsem se, že budu otravně vytrvalý."
"Já se ale nezměním," řekla jsem, a ačkoliv jsem se snažila udržet hlas v normální poloze, slyšela jsem v něm smutek.
Jeho obličej byl zamyšlený, humor z něj vyprchal. "Pořád je tu ten druhý, viď?"
Přikrčila jsem se. Bylo zvláštní, jak věděl, že nemá vyslovovat jeho jméno - zrovna jako předtím v autě s tou hudbou. Spoustu věcí jsem před ním nikdy neřekla, ale on je přesto vytušil.
"Nemusíš o tom mluvit," řekl mi.
Vděčně jsem přikývla.
"Ale nezlob se na mě, když to nevzdám, ano?" Popleskal mě po hřbetě ruky. "Protože já se nevzdávám. Mám fůru času."
Povzdechla jsem si. "Neměl bys ho plýtvat na mě," řekla jsem, ale doufala, že mě neposlechne. Obzvláště když je ochotný brát mě takovou, jaká jsem - poškozené zboží, takříkajíc.
"Ale já chci, aspoň dokud se tobě bude líbit být se mnou."
"Nedovedu si představit, jak by se mi to mohlo nelíbit," řekla jsem mu upřímně.
Jacob zářil. "Tak to mi stačí."
"Jen nečekej víc," varovala jsem ho a snažila se odtáhnout ruku. Umanutě ji držel.
"Tohle ti ale nevadí, že ne?" zeptal se a zmáčkl mi prsty.
"Ne," vzdychla jsem. Po pravdě řečeno, byl to pěkný pocit. Jeho ruka byla o tolik teplejší než moje; poslední dobou mi byla pořád hrozná zima.
"A taky je ti jedno, co si myslí on." Jacob ukázal palcem k toaletám.
"Asi jo."
"Tak v čem je problém?"
"Problém," řekla jsem, "je v tom, že pro mě to znamená něco jiného než pro tebe."
"No." Sevřel mou ruku pevněji. "Tak to je můj problém, ne?"
"Fajn," zabručela jsem. "Tak na to ale nezapomínej."
"Nebudu. Teď mám v ruce odjištěný granát já, co?" Šťouchl mě do žeber.
Zakoulela jsem očima. Když se mu chtělo obrátit to všechno v žert, tak na to měl asi právo.
Tiše se chvilku pochichtával, zatímco jeho narůžovělý prst mi nepřítomně kreslil na zápěstí.
"To je legrační jizva, co tady máš," řekl najednou a otočil mi ruku, aby si ji prohlédl. "Jak jsi k ní přišla?"
Ukazováčkem volné ruky přejížděl linii dlouhého stříbřitého půlměsíce, který byl pod mou bledou kůží sotva patrný.
Zamračila jsem se. "Vážně čekáš, že si budu pamatovat, kde jsem přišla ke všem svým jizvám?"
Čekala jsem, že ta vzpomínka udeří - otevře zející díru. Ale jako tak často, i tentokrát mě Jacobova přítomnost udržela pohromadě.
"Je studená," zamumlal a stiskl lehce místo, kde mě James kousl.
A pak se ze záchodu vypotácel Mike, obličej popelavý a lesklý potem. Vypadal příšerně.
"Ach, Miku," vydechla jsem.
"Vadilo by ti, kdybychom odjeli dřív?" zašeptal.
"Ne, samozřejmě že ne." Uvolnila jsem ruku z Jacobova sevření a šla jsem Mika podepřít v chůzi. Vypadal, že se každou chvíli skácí.
"Copak, ten film byl na tebe moc silné kafe?" rýpl si Jacob nemilosrdně.
Mike po něm šlehl zlovolným pohledem. "Vlastně jsem z něj nic neviděl," zamumlal. "Bylo mi špatně ještě dřív, než zhasli."
"Proč jsi něco neřekl?" kárala jsem ho, jak jsme vrávorali k východu.
"Doufal jsem, že to přejde," odpověděl.
"Momentíček," řekl Jacob, když jsme došli ke dveřím. Rychle se vrátil k prodejnímu stánku.
"Mohla byste mi dát prázdný kbelík na popcorn?" zeptal se prodavačky. Podívala se na Mika a hodila Jacobovi kbelík.
"Vyveďte ho ven, prosím vás," zaprosila. Evidentně by to byla ona, kdo by musel uklízet podlahu.
Vytáhla jsem Mika ven na studený vlhký vzduch. Zhluboka dýchal. Jacob byl hned za námi. Pomohl mi naložit Mika na zadní sedadlo a s vážným pohledem mu podal kbelík.
"Prosím," řekl pouze.
Stáhli jsme okénka, aby do auta proudil ledový noční vzduch, a doufali jsme, že to Mikovi pomůže. Objala jsem si pažemi kolena, abych se zahřála.
"Zase zima?" zeptal se Jacob a ovinul kolem mě paži, než jsem stihla odpovědět.
"Tobě není?"
Zavrtěl hlavou.
"Musíš mít horečku nebo co," zabručela jsem. Mrzlo. Dotkla jsem se prsty jeho čela, a opravdu bylo horké.
"Páni, Jaku - ty úplně hoříš!"
"Je mi dobře." Pokrčil rameny. "Jsem zdravý jako řípa."
Zamračila jsem se a znovu jsem mu sáhla na hlavu. Jeho kůže mě pálila do prstů.
"Máš ruce jako led," stěžoval si.
"Možná je to mnou," uznala jsem.
Mike na zadním sedadle zasténal a vyzvracel se do kbelíku. Zašklebila jsem se a doufala, že můj vlastní žaludek ten zvuk a zápach snese. Jacob se úzkostně koukl přes rameno, aby se ujistil, že nemá potřísněné auto.
Zpáteční cesta mi připadala delší.
Jacob mlčel, byl zamyšlený. Nechal svou paži kolem mě, a ta byla tak horká, že mi studený vítr ani nevadil.
Zírala jsem ven z okna a sžíral mě pocit viny.
Byla to velká chyba, že se mi nepodařilo Jacoba odradit. Čisté sobectví. I když jsem se snažila vysvětlit mu, jak na tom jsem. Pokud pořád cítil nějakou naději, že by se náš vztah mohl vyvinout v něco víc než přátelství, tak jsem to nevyjasnila dostatečně.
Jak jsem mu to měla vysvětlit, aby pochopil? Byla jsem jako prázdná schránka. Jako opuštěný dům, zavržený, několik měsíců naprosto neobyvatelný I když poslední dobou trošku vylepšený. Přední místnost byla docela opravená. Ale to bylo všechno - jenom jedna malá místnost. A on si zasloužil něco lepšího než hroutící se dům s jedním pokojem. Sebevětší investice z jeho strany mě nemohly uvést do funkčního stavu.
Přesto jsem věděla, že ho pryč nepošlu. Byla jsem sobecká. Příliš jsem ho potřebovala. Možná bych mohla své stanovisko objasnit víc, aby pochopil, že mě má opustit. Při tom pomyšlení jsem se otřásla a Jacob mě sevřel pevněji.
Dovezla jsem Mika domů v jeho Suburbanu a Jacob jel za námi, aby pak odvezl domů mně. Celou zpáteční cestu k nám domů mlčel a já jsem přemítala, jestli myslí na to samé co já. Možná mění názor.
"Pozval bych se dovnitř, protože jedeme brzy," řekl, když jsme zastavili vedle mého auta. "Ale myslím, že máš s tou horečkou možná pravdu. Začínám se cítit trochu… divně."
"Ale ne, ty taky? Chceš, abych tě odvezla domů?"
"Ne." Zavrtěl hlavou, obočí stažené k sobě. "Ještě mi není špatně. Jenom… divně. Když budu muset, zastavím."
"Zavoláš mi, jakmile dojedeš domů?" zeptala jsem se úzkostně.
"Jasně, jasně." Zamračil se, zíral před sebe do tmy a kousal se do rtu.
Otevřela jsem si dveře, abych vystoupila, ale popadl mě zlehka za zápěstí a držel mě tak. Znovu jsem si všimla, jak mě jeho kůže pálí.
"Co se děje, Jaku?" zeptala jsem se.
"Chci ti něco povědět, Bello… ale bude to znít tak trochu otřepaně."
Povzdechla jsem si. Chce pokračovat v tom, o čem jsme se bavili v kině. "Tak do toho."
"Já jenom chci říct, že vím, že jsi hodně nešťastná. A možná to ničemu nepomůže, ale chtěl jsem, abys věděla, že jsem pořád tady. Já tě nikdy nezklamu - slibuju, že se mnou můžeš vždycky počítat. Tý jo, to zní vážně otřepaně. Ale ty to víš, viď? Že bych ti nikdy neublížil?"
"Jo, Jaku. Já to vím. A už s tebou počítám, možná víc, než tušíš."
Po tváři se mu rozlil úsměv, jako když se slunce opře do mraků, a mě napadlo, proč jsem si radši neukousla jazyk. Neřekla jsem jediné lživé slovo, ale měla jsem lhát. Pravda byla zlá, ta mu ublíží. bych zklamala jeho.
Po tváři mu přelétl podivný pohled. "Opravdu si myslím, že bych už měl jet raději domů," řekl.
Rychle jsem vystoupila.
"Zavolej mi!" zakřičela jsem za ním, když odjížděl.
Dívala jsem se, jak se vzdaluje, a zdálo se, že snad má auto pod kontrolou. Když byl pryč, dál jsem zírala na prázdnou ulici a cítila jsem se trochu zle, ale ne po fyzické stránce.
Jak moc jsem si přála, aby se Jacob Black býval narodil jako můj bratr, můj rodný bratr, abych na něj měla nějaký legitimní nárok, který by mě teď zbavoval vší viny. Bůhví že jsem Jacoba nikdy nechtěla zneužít, ale ten pocit viny, který jsem teď měla, jsem si nedokázala vyložit jinak, než že se mi to povedlo.
Ba co víc, nikdy jsem neměla v úmyslu ho milovat. Jednu věc jsem poznala opravdu dobře - pociťovala jsem to v žaludku, v kostech, od temene hlavy po plosky nohou, hluboko v prázdné hrudi -, a sice to, jak láska dává člověku moc toho druhého zlomit.
Já jsem byla polámaná, a spravit to nešlo.
Ale teď jsem Jacoba potřebovala, potřebovala jsem ho jako drogu. Moc dlouho jsem ho používala jako berličku a byla jsem v tom až po uši. A teď jsem nedokázala snést pomyšlení, že jsem ho ranila, ale nemohla jsem zabránit tomu, abych mu neubližovala. Myslel si, že mě čas a trpělivost změní, a i když jsem věděla, že se smrtelně mýlí, také jsem věděla, že ho nechám při tom.
Byl to můj nejlepší přítel. Budu ho vždycky mít ráda, ale nikdy, nikdy to nebude tak, jak by si zasloužil.
Šla jsem domů, sedla si k telefonu a kousala si nehty.
"Film už skončil?" zeptal se Charlie překvapeně, když jsem vešla dovnitř. Ležel na podlaze, jenom kousíček od televize. Zápas musel být velmi vzrušující.
"Mikovi se udělalo špatně," vysvětlovala jsem. "Nějaká střevní viróza nebo co."
"Ty jsi v pořádku?"
"Teď je mi dobře," řekla jsem pochybovačně. Co já vím, přišla jsem do kontaktu s nákazou.
Opřela jsem se o kuchyňskou linku, ruku pár centimetrů od telefonu, a snažila jsem se trpělivě čekat. Myslela jsem na podivný pohled na Jacobově tváři předtím, než odjel, a prsty mi začaly bubnovat o pracovní desku. Měla jsem trvat na tom, že ho odvezu domů.
Dívala jsem se na hodiny, jak ubíhají minuty. Deset. Patnáct. I když jsem řídila já, trvalo to jenom patnáct minut, a Jacob jezdil rychleji. Osmnáct minut. Zvedla jsem sluchátko a vytočila číslo.
Telefon zvonil a zvonil. Možná Billy spal. Možná jsem vytočila špatné číslo. Zkusila jsem to znovu.
Na osmé zazvonění, zrovna když jsem chtěla zavěsit, to Billy zvedl.
"Haló?" zeptal se. Jeho hlas byl obezřetný, jako kdyby očekával špatné zprávy.
"Billy, to jsem já, Bella - už Jake dorazil domů? Odjel od nás asi před dvaceti minutami."
"Je tady," řekl Billy bezvýrazně.
"Měl mi zavolat." Byla jsem trochu dotčená. "Začalo se mu dělat špatně, když odjížděl, tak jsem si dělala starosti."
"On… bylo mu moc špatně, aby zavolal. Necítí se teď moc dobře." Billy zněl odtažitě. Uvědomila jsem si, že určitě chce být s Jacobem.
"Dejte mi vědět, kdybyste potřeboval pomoct," nabídla jsem se. "Mohla bych přijet k vám." Pomyslela jsem na Billyho, uvězněného v kolečkovém křesle, a na Jaka, jak se o sebe stará sám…
"Ne, ne," řekl Billy rychle. "My to zvládneme. Zůstaň doma."
Znělo to od něj skoro až hrubě.
"Dobře," souhlasila jsem.
"Ahoj, Bello."
Spojení se přerušilo.
"Na shledanou," zamumlala jsem.
No, alespoň dojel domů. Moji starost to kupodivu moc nerozptýlilo. Celá podrážděná jsem se loudala nahoru po schodech. Možná bych tam zítra, než půjdu do práce, měla dojet a zkontrolovat ho. Mohla bych vzít polévku - někde tu musíme mít plechovku Campbellovy polévky.
Všechny tyhle plány padly. Došlo mi to, když jsem se brzy ráno probudila - budík ukazoval, že je půl páté - a musela jsem si pospíšit do koupelny. Charlie mě tam našel o půl hodiny později, jak ležím na zemi, tvář přitisknutou na chladný okraj vany.
Dlouze se na mě zadíval.
"Žaludeční viróza," řekl nakonec.
"Ano," zasténala jsem.
"Potřebuješ něco?" zeptal se.
"Zavolej za mě Newtonovým," instruovala jsem ho chraptivě. "Řekni, že mám to samé co Mike a že to dneska nezvládnu. Řekni jim, že se omlouvám."
"Jasně, žádný problém," ujistil mě Charlie.
Zbytek dne jsem strávila na podlaze v koupelně, pár hodin jsem spala s hlavou na složeném ručníku. Charlie tvrdil, že musí do práce, ale tušila jsem, že chce jenom mít volný přístup na záchod. Nechal vedle mě na podlaze sklenici vody, abych nebyla dehydrovaná.
Vzbudilo mě, když se vrátil domů. Viděla jsem, že je v mém pokoji tma - už se setmělo. Vylezl po schodech, aby se na mě podíval.
"Ještě žiješ?"
"Tak trochu," odpověděla jsem.
"Nechceš něco?"
"Ne, díky."
Zaváhal, zjevně nesvůj. "Tak dobře," řekl a pak sešel zpátky dolů do kuchyně.
Slyšela jsem, jak o pár minut později zazvonil telefon. Charlie chvilku s někým mluvil tichým hlasem a pak zavěsil.
"Mikovi už je líp," zavolal na mě.
No, to bylo povzbudivé. Udělalo se mu špatně asi tak o osm hodin dřív než mně. Takže ještě osm hodin. Z toho pomyšlení se mi zvedl žaludek, a tak jsem se překulila, abych se naklonila nad mísu.
Znovu jsem usnula na ručníku, ale když jsem se probudila, byla jsem v posteli a za oknem bylo světlo. Nepamatovala jsem si, že bych se přesunula; Charlie mě musel odnést do pokoje - také mi na noční stolek postavil sklenici vody. Cítila jsem se vyprahlá. Obrátila jsem sklenici do sebe, ale voda chutnala divně, jak tam stála celou noc.
Pomalu jsem vstala, měla jsem strach, aby se mi zase neudělalo špatně. Byla jsem slabá a v puse jsem měla příšernou pachuť, ale žaludek byl dobrý. Podívala jsem se na hodiny.
Mých čtyřiadvacet hodin uběhlo.
Nechtěla jsem to dráždit, a tak jsem si k snídani dala jenom slané krekry Charliemu se viditelně ulevilo, když viděl, že je mi líp.
Jakmile jsem si byla jistá, že nebudu muset strávit další den na podlaze v koupelně, zavolala jsem Jacobovi.
Byl to on, kdo zvedl sluchátko, ale když jsem slyšela jeho pozdrav, věděla jsem, že to ještě nemá za sebou.
"Haló?" Jeho hlas byl zlomený, nakřáplý
"Ach, Jaku," zasténala jsem soucitně. "Zníš strašlivě."
"Cítím se strašlivě," zašeptal.
"Je mi líto, že jsem tě přinutila jet se mnou. To mě mrzí."
"Jsem rád, že jsem jel." Mluvil stále jen šeptem. "Nevyčítej si to. To není tvoje chyba."
"Brzy ti bude líp," utěšovala jsem ho. "Já jsem se probudila dneska ráno, a už mi bylo dobře."
"Tobě bylo špatně?" zeptal se hluše.
"Ano, já jsem to taky dostala. Ale už je mi dobře."
"To rád slyším." Jeho hlas byl jako bez života.
"Takže tobě se za pár hodin určitě taky uleví," povzbuzovala jsem ho.
Jeho odpověď jsem sotva slyšela. "Myslím, že nemám to samé, co ty."
"Copak ty nemáš žaludeční virózu?" zeptala jsem se zmateně.
"Ne. Tohle je něco jiného."
"Co je ti?"
"Všechno," zašeptal. "Bolí mě celé tělo."
Bolest v jeho hlase byla téměř hmatatelná.
"Co pro tebe můžu udělat, Jaku? Co ti můžu přivézt?"
"Nic. Nemůžeš sem přijet." Byl úsečný. Připomnělo mi to Billyho předevčírem večer.
"To, co máš ty, už jsem určitě měla taky," podotkla jsem.
Ignoroval mě. "Zavolám ti, až to půjde. Dám ti vědět, až sem budeš moct zase přijet."
"Jacobe…"
"Musím jít," řekl s náhlým spěchem.
"Zavolej mi, až ti bude líp."
"Jasně," souhlasil a jeho hlas měl zvláštní, hořký podtón.
Chvilku mlčel. Čekala jsem, že se rozloučí, ale on taky vyčkával.
"Brzy se uvidíme," řekla jsem nakonec.
"Počkej, až ti zavolám," zopakoval.
"Dobře. Tak zatím, Jacobe."
"Bello," zašeptal moje jméno a pak zavěsil telefon.

Nový měsíc 8.kapitola

6. února 2010 v 18:28 | Terisek |  Nový měsíc online ke čtení

8. ADRENALIN

"Tak fajn, kde máš spojku?"
Ukázala jsem na páku na levém řidítku. Uvolnit sevření byla chyba. Těžká motorka se pode mnou zakymácela a hrozilo, že mě srazí na stranu. Popadla jsem znovu rukojeť a snažila se udržet motorku ve vzpřímené poloze.
"Jacobe, mně to nestojí," stěžovala jsem si.
"Ale to bude, až pojedeš," uklidňoval mě. "Tak dál, kde máš brzdu?"
"Za pravou nohou."
"Špatně."
Popadl mě za pravou ruku a ovinul mi prsty kolem páky za plynovou pákou.
"Ale ty jsi říkal…"
"Tohle je brzda, kterou potřebuješ. Teď nepoužívej zadní brzdu, ta je až na později, až budeš vědět, co děláš."
"To se mi nezdá správné," řekla jsem podezíravě. "Nejsou tak nějak důležité obě brzdy?"
"Zapomeň na zadní brzdu, jasné? Tady -" Ovinul ruku kolem mojí a přinutil mě stisknout páku. "Takhle budeš brzdit. Nezapomeň." Znovu mi stiskl ruku.
"Fajn," souhlasila jsem.
"Plyn?"
Zakroutila jsem pravou rukojetí.
"Řazení?"
Šťouchla jsem do něj levým lýtkem.
"Výborně. Myslím, že už jsme probrali všechny součásti. Teď to prostě musíš rozjet."
"Ehm," zamumlala jsem a bála se říct víc. Žaludek se mi divně kroutil a měla jsem strach, aby se mi nezlomil hlas. Byla jsem vyděšená. Snažila jsem se namluvit si, že ten strach je zbytečný. Už jsem si prožila to nejhorší, co se mi mohlo stát. Co by mi teď v porovnání s tím mělo nahánět strach? Měla bych být schopná dívat se smrti do očí a smát se.
Ale můj žaludek na to neskočil.
Dívala jsem se na dlouhý úsek štěrkové silnice lemované po obou stranách hustou mlhavou zelení. Cesta byla písčitá a vlhká. Lepší než bláto.
"Chci, abys stiskla spojku," nařídil Jacob.
Ovinula jsem prsty kolem spojky.
"A teď, tohle je hrozně důležité, Bello," zdůrazňoval Jacob. "Nepouštěj ji, ano? Chci, aby sis představila, že jsem ti dal do ruky odjištěný granát. Pojistka je vytažená a ty svíráš tělo granátu v dlani."
Stiskla jsem to pevněji.
"Dobře. Myslíš, že to dokážeš kopnutím nastartovat?"
"Když pohnu nohou, tak přepadnu," procedila jsem skrz zaťaté zuby, v prstech pevně sevřený svůj odjištěný granát.
"Dobře, já to udělám. Nepouštěj spojku."
Ustoupil o krok dozadu a pak najednou dupnul nohou na pedál. Ozvalo se krátké trhnutí a síla, s jakou se opřel do pedálu, rozhoupala motorku. Začala jsem padat na stranu, ale Jake chytil motorku dřív, než mě srazila k zemi.
"Pomalu, klidně," povzbuzoval. "Držíš pořád spojku?"
"Ano," vydechla jsem.
"Postav si nohu na zem - zkusím to znovu." Ale pro jistotu také položil ruku vzadu na sedadlo.
Musel to nakopnout ještě čtyřikrát, než motor naskočil. Cítila jsem, jak pode mnou motorka rachotí jako rozzlobené zvíře. Svírala jsem spojku, až mě prsty bolely.
"Zkus přidat plyn," navrhl Jacob. "Velmi zlehka. A nepouštěj spojku."
Váhavě jsem otočila pravou rukojetí. Ačkoliv to byl jen drobný pohyb, motorka pode mnou zavrčela. Teď to znělo rozzlobeně a hladově. Jacob se usmál s hlubokým uspokojením.
"Pamatuješ si, jak zařadit jedničku?" zeptal se.
"Ano."
"Tak do toho, udělej to."
"Dobře."
Počkal pár vteřin.
"Levá noha," napovídal.
"Já vím," řekla jsem a zhluboka se nadechla.
"Víš jistě, že chceš pokračovat?" zeptal se Jacob. "Vypadáš vystrašeně."
"Jsem v pohodě," odsekla jsem. Kopla jsem řadicí páku o jeden vrub níž.
"Velmi dobře," pochválil mě Jake. "Teď velmi jemně pouštěj spojku."
Ustoupil o krok od motorky.
"Chceš, abych pustila ten granát?" zeptala jsem se nevěřícně. Není divu, že ustupoval.
"Jedině tak se rozjedeš, Bello. Jenom to udělej pozvolna."
Když jsem začala uvolňovat sevření, šokovaně jsem si uvědomila, že mě přerušil hlas, který nepatřil chlapci stojícímu vedle mě.
"Tohle je lehkomyslnost, dětinskost a pitomost, Bello," zuřil ten sametový hlas.
"Och!" zalapala jsem po dechu a ruka mi sklouzla ze spojky.
Motorka pode mnou vyhodila, trhla mnou dopředu a pak se zhroutila na zem a mě přimáčkla pod sebou. Řvoucí motor se škytnutím zhasl.
"Bello?" Jacob ze mě s lehkostí zvedl těžkou motorku. "Neublížila sis?"
Ale já jsem neposlouchala.
"Já jsem ti to říkal," zamumlal ten dokonalý, křišťálově čistý hlas.
"Bello?" zatřásl mi Jacob ramenem.
"Jsem v pohodě," zamumlala jsem omámeně.
Víc než v pohodě. Hlas v mé hlavě byl zpátky. Stále mi zněl v uších - jako tichá, sametová ozvěna.
V duchu jsem rychle probrala možnosti. Tady jsem nic neznala - tu silnici jsem nikdy neviděla, na motorce jsem seděla poprvé v životě - nemohlo jít o žádné déjà vu. Takže ty halucinace muselo spustit něco jiného… cítila jsem, jak mi adrenalin zase proudí v žilách a myslela jsem, že jsem na to přišla. Určitá kombinace adrenalinu a nebezpečí, nebo jenom hlouposti…
Jacob mě vytahoval na nohy.
"Neuhodila ses do hlavy?" zeptal se.
"Myslím, že ne." Pro kontrolu jsem zavrtěla hlavou ze strany na stranu. "Neponičila jsem motorku, že ne?" To jediné mi dělalo starosti. Honem jsem to chtěla zkusit znovu, hned teď. Lehkomyslnost se vyplácela víc, než bych si myslela. Nějaké podvádění! Možná jsem našla způsob, jak vyrábět halucinace - to bylo mnohem důležitější.
"Ne. Jenom ti chcípnul motor," řekl Jacob a přerušil moje rychlé spekulace. "Pustila jsi tu spojku moc rychle."
Přikývla jsem. "Zkusíme to znovu."
"Víš to jistě?" zeptal se Jacob.
"Samozřejmě."
Tentokrát jsem se to snažila nakopnout sama. Bylo to komplikované; musela jsem trochu nadskočit, abych dupla na pedál s dostatečnou silou, a pokaždé, když jsem to udělala, se motorka pokusila mě shodit. Jacobova ruka se vznášela nad řídítky, připravená mě chytit, kdybych to potřebovala.
Chtělo to několik úspěšných pokusů a ještě víc těch neúspěšných, než se motor chytil a naskočil. Měla jsem na paměti, že musím držet granát, a přitom jsem zkusmo túrovala motor. Zavrčel při sebemenším dotyku. Usmívala jsem se stejně jako Jacob.
"Zlehka na tu spojku," připomínal mi.
"Takže ty se chceš zabít? O tohle ti jde?" promluvil znovu ten druhý hlas přísným tónem.
Zlehka jsem se usmála - pořád to fungovalo - a nevšímala si těch otázek. Jacob nedopustí, aby se mi něco vážného stalo.
"Jeď domů za Charliem," poroučel hlas. Jeho dokonalá krása mě ohromovala. Nemohla jsem dovolit, aby se mi vytratil z paměti, ať to stojí, co to stojí.
"Pomalu povoluj," povzbuzoval mě Jacob.
"Provedu," řekla jsem. Trochu mi vadilo, když jsem si uvědomila, že odpovídám oběma.
Hlas v mé hlavě zasténal s řevem motocyklu.
Tentokrát jsem se snažila soustředit se, nedovolit, aby mě ten hlas zase vyplašil, a pomaloučku polehoučku jsem uvolňovala ruku. Najednou motorka zabrala a já se zvrátila dozadu. Ale držela jsem se pevně.
Letěla jsem.
Cítila jsem vítr, který tam předtím nebyl, studil mě na kůži na hlavě a sfoukl mi vlasy dozadu s takovou silou, že jsem měla pocit, jako by mi za ně někdo tahal. Žaludek jsem nechala na startu; v těle mi koloval adrenalin a brněl mi v žilách. Stromy pádily kolem mě a splynuly v jednu zelenou stěnu.
Ale tohle byla jenom jednička. Noha mě svrběla na řadicí páce, když jsem rukou přidávala plyn.
"Ne, Bello!" poroučel ten rozzlobený, medově sladký hlas v mém uchu. "Dívej se, co děláš!"
Přestala jsem se zabývat rychlostí, když jsem si uvědomila, že se cesta pomalu začíná stáčet doleva, a já pořád jedu rovně. Jacob mi neřekl, jak se zatáčí.
"Brzdy brzdy," mumlala jsem si pro sebe a instinktivně jsem dupla pravou nohou, jak bych to udělala v autě.
Motorka pode mnou náhle ztratila stabilitu a zakymácela se napřed na jednu stranu, pak na druhou. Táhla mě k zelené stěně a já jsem jela moc rychle. Snažila jsem se otočit řídítka opačným směrem, a jak jsem najednou přenesla váhu, motorka se položila na zem a točila se kolem své osy směrem ke stromům.
Nakonec jsem zase skončila pod ní. S hlasitým řevem mě táhla po mokrém písku, až do něčeho narazila. Neviděla jsem. Obličej jsem měla namáčklý v mechu. Snažila jsem se zvednout hlavu, ale něco mi bránilo.
Byla jsem omámená a zmatená. Znělo to, jako by vrčely tři věci - motorka nade mnou, hlas v mé hlavě a ještě něco…
"Bello!" zakřičel Jacob a já jsem slyšela, jak řev druhé motorky ztichl.
Pak už mě motorka netlačila k zemi a já jsem se překulila, abych mohla dýchat. Všechno vrčení přestalo.
"Tý jo," zamumlala jsem. Byla jsem vzrušená. Tohle muselo být ono, recept na halucinaci - adrenalin plus nebezpečí plus pitomost. Nebo něco takového.
"Bello!" nahrbil se Jacob nade mnou úzkostlivě. "Bello, žiješ?"
"Jsem borec!" nadechla jsem se. Ohnula jsem paže a nohy. Zdálo se, že všechno funguje, jak má. "Zkusíme to znovu."
"Myslím, že ne." Jacobův hlas zněl stále ustaraně. "Myslím, že bych tě měl napřed dovézt do nemocnice."
"Jsem v pohodě."
"Ehm, Bello? Máš na čele velkou tržnou ránu a řine se z toho krev," informoval mě.
Připleskla jsem si ruku na hlavu. No jasně, byla mokrá a lepivá. Necítila jsem nic kromě vlhkého mechu na tváři, a to pozdrželo nevolnost.
"Ach, je mi to moc líto, Jacobe." Silně jsem tiskla ruku na ránu, jako kdybych mohla zatlačit krev zpátky do hlavy.
"Ty se omlouváš za to, že krvácíš?" divil se, zatímco mi ovinul paži kolem pasu a vytáhl mě na nohy "Pojedeme. Budu řídit." Natáhl ruku pro klíčky.
"A co motorky?" zeptala jsem se a podávala mu klíčky.
Na vteřinku se zamyslel. "Počkej tady. A vezmi si tohle." Stáhl si tričko, už zacákané krví, a hodil mi ho. Smotala jsem ho a držela ho pevně na čele. Začínala jsem cítit krev; dýchala jsem zhluboka pusou a snažila se soustředit na něco jiného.
Jacob naskočil na černou motorku, jediným pohybem nahodil motor a tryskem odjel po silnici, až za ním písek a kamínky odletovaly. Vypadal jako hotový profesionál, jak se nakláněl nad řídítky, hlavu nízko, obličej dopředu, jeho zářivé vlasy šlehaly rudou kůži na zádech. Závistivě jsem přimhouřila oči. Byla jsem si jistá, že já jsem při jízdě takhle nevypadala.
Překvapilo mě, jak daleko jsem ujela. Sotva jsem Jacoba v dálce viděla, když se konečně dostal k mému autu. Odhodil motorku na stranu a sprintoval ke dveřím.
Vážně mi nebylo nijak špatně. Jacob rozburácel náklaďáček ohlušujícím řevem, jak spěchal, aby už byl u mě. Trochu mě bolela hlava a zvedal se mi žaludek, ale tržná rána nebyla vážná. Rány na hlavě prostě krvácejí víc než ostatní. Nebylo nutné se plašit.
Jacob nechal auto běžet a utíkal zpátky ke mně. Znovu mi ovinul paži kolem pasu.
"Tak pojď, posadím tě do auta."
"Vážně je mi dobře," ujišťovala jsem ho, když mi pomáhal nastoupit. "Neděs se. Je to jen troška krve."
"Jen spousta krve," slyšela jsem ho mumlat, když se vracel pro mou motorku.
"Tak hele, zamysleme se nad tím na chviličku," začala jsem, když se vrátil. "Jestli mě takhle odvezeš na pohotovost, Charlie se o tom jistě dozví." Podívala jsem se na písek a špínu nalepené na mých džínách.
"Bello, myslím, že se to musí zašít. Nenechám tě tu vykrvácet."
"Já nevykrvácím," slíbila jsem. "Napřed vezmeme zpátky motorky a pak se stavíme u nás, abych se mohla zbavit důkazů, než pojedeme do nemocnice."
"A co Charlie?"
"Říkal, že má dneska práci."
"Víš to opravdu jistě?"
"Věř mi. Mám v krvácení praxi. Není to zdaleka tak strašné, jak to vypadá."
Jacob byl nešťastný - koutky se mu stáhly dolů, jak se škaredil -, ale nechtěl mi zadělat na malér. Cestou do Forks jsem se dívala ven z okna a přidržovala si na čele jeho zničené tričko.
Motorka byla lepší, než by mě napadlo. Jednak posloužila mým původním plánům. Podváděla jsem - porušila jsem svůj slib. Byla jsem zbytečně nezodpovědná. Už jsem si nepřipadala tak uboze, když teď byl slib porušený na obou stranách.
A pak jsem díky motorce objevila klíč k halucinacím! Alespoň jsem v to doufala. Měla jsem v úmyslu co nejdřív tu teorii zase otestovat. Možná se mnou budou na pohotovosti rychle hotoví a já to stihnu ještě dneska večer.
Ujíždět takhle po silnici bylo úžasné. Vítr mě šlehal do tváří, a ta rychlost a pocit svobody… připomínalo mi to můj uplynulý život, jak jsem letěla hustým lesem, kde nebyla žádná cesta, a on mě nesl na zádech a utíkal - v tu chvíli jsem přestala myslet, paměť se mi zadrhla s návalem bolesti. Škubla jsem sebou.
"Pořád jsi v pohodě?" ujišťoval se Jacob.
"Jo." Snažila jsem se znít stejně přesvědčivě jako předtím.
"Mimochodem," dodal. "Dneska večer ti odmontuju zadní brzdu."
Doma jsem se na sebe napřed šla podívat do zrcadla; vypadalo to opravdu děsivě. Krev mi uschla v hustých pruzích po tváři a krku, srážela se mi v zablácených vlasech. Zkušeným zrakem jsem zkoumala svoje zranění a namlouvala si, že krev je jenom barva, aby se mi nezvedal žaludek. Dýchala jsem pusou a bylo to dobré.
Umyla jsem se, jak nejlépe to šlo. Pak jsem schovala svoje zablácené a zakrvácené oblečení na dno koše se špinavým prádlem, nasoukala jsem se do čistých džín a co nejopatrněji jsem si natáhla košili (kterou jsem si nemusela přetahovat přes hlavu). Podařilo se mi udělat to jednou rukou a ještě přitom oba kusy oblečení nezamazat od krve.
"Pospěš si," zavolal Jacob.
"Už jdu, už jdu," zavolala jsem zpátky. Když jsem se ujistila, že jsem po sobě nezanechala nic inkriminujícího, vydala jsem se dolů.
"Jak vypadám?" zeptala jsem se ho.
"Líp," připustil.
"Ale vypadám, jako když jsem zakopla u tebe v garáži a rozrazila si hlavu o kladivo?"
"Jasně, to asi jo."
"Tak jedeme."
Jacob mě se spěchem vystrkal ze dveří a zase trval na tom, že bude řídit. Byli jsme na půl cesty do nemocnice, když jsem si uvědomila, že je pořád bez trička.
Provinile jsem se zamračila. "Měli jsme ti vzít bundu."
"To by vypadalo podezřele, jako bychom dělali kdovíco," žertoval. "Navíc není zima."
"Děláš si legraci?" Otřásla jsem se a natáhla ruku, abych zapnula topení.
Sledovala jsem Jacoba, jestli si jenom kvůli mně nehraje na drsňáka, ale opravdu vypadal, jako že mu to nevadí. Jednu paži měl přehozenou přes opěradlo mého sedadla, zatímco já jsem se choulila, abych se zahřála.
Jacob opravdu vypadal na víc než na šestnáct - ne zrovna na čtyřicet, ale klidně starší než já. Proti Quilovi nebyl tak svalnatý a byl hubenější. Měl takové ty dlouhé houževnaté svaly, které se zřetelně rýsovaly pod hladkou kůží. Jeho kůže měla tak hezkou barvu, až jsem mu záviděla.
Všiml si, že ho pozoruju.
"Co je?" zeptal se a celý zrozpačitěl.
"Nic. Jenom jsem si toho předtím nevšimla. Víš to, že jsi celkem krasavec?"
Jakmile mi to slovo vyklouzlo, lekla jsem se, aby si můj impulzivní postřeh nevysvětlil špatně.
Ale Jacob jenom obrátil oči v sloup. "Pořádně sis tu hlavu natloukla, viď?"
"Myslím to vážně."
"No, tak dík. Celkem."
Zakřenila jsem se. "Celkem nemáš zač."
* * *
K zašití té rány na čele bylo zapotřebí sedmi stehů. Poté, co jsem dostala injekci s lokálním anestetikem, mě zbytek procedury vůbec nebolel. Jacob mě držel za ruku, zatímco doktor Snow šil a já jsem se snažila nemyslet na to, proč je to ironické.
V nemocnici jsme strávili celou věčnost. Když jsem byla hotová, musela jsem vysadit Jacoba u nich doma a spěchat zpátky uvařit Charliemu večeři. Zdálo se, že Charlie mou historku o pádu u Jacoba v garáži zbaštil. Koneckonců, už z dřívějška věděl, že jsem schopná ocitnout se na pohotovosti bez cizího zavinění, jen zásluhou svých vlastních nohou.
Dnešní noc nebyla tak zlá jako ta první tehdy, když jsem slyšela ten dokonalý hlas v Port Angeles. Díra se vrátila, jako pokaždé, když jsem nebyla s Jacobem, ale na okrajích už nebolela tak strašně. Už jsem plánovala dopředu, těšila jsem se na další halucinaci, a to mě rozptylovalo. Také jsem věděla, že se zítra budu cítit lépe, až budu zase s Jacobem. To mi pomáhalo lépe snášet tu prázdnou díru a známou bolest s ní související; úleva byla na dohled. Noční můra také ztratila trochu ze své moci. Byla jsem vyděšená nicotou jako vždycky, ale také jsem byla podivně netrpělivá, jak jsem čekala na okamžik, kdy se s křikem probudím k vědomí. Věděla jsem, že ta noční můra musí skončit.
* * *
Příští středu, než jsem se stihla dostat z pohotovosti domů, zavolal doktor Gerandy mému otci a upozornil ho, že mám možná otřes mozku. Poradil mu, aby mě celou noc budil každé dvě hodiny, aby se ujistil, že to není vážné. Charlie podezíravě mhouřil oči, když jsem mu chabě vysvětlovala, že jsem zase zakopla.
"Možná bys do té garáže vůbec neměla chodit, Bello," nadhodil při večeři.
Zpanikařila jsem, bála jsem se, že Charlie vydá nějaký zákaz a já nebudu smět do La Push, a v důsledku toho i jezdit na motorce. A já jsem to nechtěla vzdát - dnes jsem měla úplně neskutečnou halucinaci. Moje mámení se sametovým hlasem na mě křičelo skoro pět minut, než jsem příliš zprudka dupla na brzdu a naletěla do stromu. Bez reptání bych za to dneska brala jakoukoli bolest, kterou jsem si tím mohla způsobit.
"Tohle se nestalo v garáži," protestovala jsem rychle. "Byli jsme na výletě a já jsem zakopla o kámen."
"Odkdy chodíš na výlety?" zeptal se Charlie skepticky.
"Práce u Newtonových se musela jednou projevit," podotkla jsem. "Když každý den prodáváš poslední výkřiky v outdoorovém vybavení, tak nakonec začneš být sám zvědavý."
Charlie si mě zlobně měřil a bylo vidět, že jsem ho moc nepřesvědčila.
"Já budu opatrnější," slíbila jsem a potají jsem pod stolem zkřížila prsty.
"Nevadí mi, když budeš chodit na výlety přímo tam kolem La Push, ale drž se blízko města, ano?"
"Proč?"
"No, poslední dobou máme spoustu stížností od turistů. Lesní správa to hodlá prověřit, ale do té doby…"
"Aha, ten velký medvěd," došlo mi najednou. "Jo, někteří z turistů, co chodí nakupovat k Newtonovým, ho viděli. Myslíš, že je někde v lese opravdu nějaký obrovský zmutovaný grizzly?"
Čelo se mu zvrásnilo. "Něco tam je. Drž se blízko města, ano?"
"Jasně, jasně," řekla jsem rychle. Nevypadal úplně uklidněný.
* * *
"Charlie do toho začíná strkat nos," stěžovala jsem si Jacobovi, když jsem ho v pátek vyzvedávala před školou.
"Možná bychom měli dát motorky na čas k ledu." Viděl můj nesouhlasný výraz a dodal: "Alespoň tak na týden. Abys předvedla, že se dokážeš aspoň týden držet dál od nemocnice, víš?"
"A co budeme dělat?" zakňourala jsem.
Vesele se usmál. "Co budeš chtít."
Chviličku jsem nad tím přemýšlela - co vlastně chci.
Nelíbila se mi představa, že bych měla přijít o ty krátké vteřiny, kdy jsem měla nablízku vzpomínky, které nezraňovaly - ty, které přicházely samy od sebe, aniž bych je vědomě vyvolávala. Když nemůžu mít motorky, budu muset najít nějakou jinou cestu k nebezpečí a adrenalinu, a to bude vyžadovat notnou dávku přemýšlení a kreativity. Nelíbilo se mi, že bych mezitím neměla co dělat. Co kdybych se zase dostala do deprese, i když mám Jaka? Musela jsem se udržet v činnosti…
Možná existoval nějaký jiný způsob, nějaký jiný recept… nějaké jiné místo.
Byla chyba vydávat se k nim domů, to rozhodně. Ale jeho přítomnost se musela někde otisknout, zanechat stopy někde jinde než jenom ve mně. Muselo existovat místo, kde se zdál skutečnější než mezi všemi těmi známými mezníky, které byly přeplněny dalšími lidskými vzpomínkami.
Napadlo mě jedno místo, kde by se tohle mohlo splnit. Jedno místo, které bude vždycky patřit jen jemu a nikomu jinému. Kouzelné místo, plné světla. Ta krásná louka, kterou jsem viděla jen jednou v životě, zalitou září slunce a jeho jiskřivé kůže.
Bylo vysoce pravděpodobné, že tento nápad ztroskotá - mohl by být nebezpečně bolestný. Stačilo, abych na to pomyslela, a už mě v prsou bolelo prázdnotou! Bylo těžké udržet se ve vzpřímené poloze, abych se neprozradila. Ale kde jinde než tam bych mohla slyšet jeho hlas? A už jsem Charliemu řekla, že chodím do přírody…
"O čem tak usilovně přemýšlíš?" zeptal se Jacob.
"No…" začala jsem pomalu. "Jednou jsem v lese našla takové místo - narazila jsem na něj, když jsem šla, ehm, na výlet. Malá loučka, bylo tam hrozně krásně. Nevím, jestli bych ho sama dokázala znovu vystopovat. Rozhodně by to asi bylo na několik pokusů…"
"Můžeme použít kompas a mapu se souřadnicemi," nabídl Jacob se sebejistou ochotou. "Víš, odkud jsi vyšla?"
"Ano, bylo to hned pod značenou cestou, kde končí dálnice sto deset. Myslím, že jsem šla většinou na jih."
"Super. To najdeme." Jacob jako vždycky ochotně souhlasil s čímkoliv, co jsem chtěla. I kdyby šlo o sebevětší bláznivinu.
Takže v sobotu odpoledne jsem si zašněrovala nové turistické boty - které jsem si koupila toho dne ráno, a poprvé jsem tak využila dvacetiprocentní zaměstnaneckou slevu -, popadla jsem novou topografickou mapu Olympijského poloostrova a vyjela jsem do La Push.
Nezačali jsme bez přípravy; napřed Jacob plných dvacet minut vleže na podlaze v obýváku - byla ho plná místnost - kreslil na klíčovou část mapy komplikovanou síť, zatímco já jsem dřepěla na židli v kuchyni a povídala si s Billym. Zdálo se, že Billyho náš zamýšlený výlet vůbec nezajímá. Byla jsem překvapená, že mu Jacob řekl, kam jdeme, když vezmu v úvahu, jaký povyk lidé nadělali kvůli tomu, že někdo viděl medvěda. Chtěla jsem požádat Billyho, aby o tom Charliemu nic neříkal, ale bála jsem se, že když to udělám, jen dosáhnu opačného výsledku.
"Možná uvidíme toho super medvěda," vtipkoval Jacob s očima upřenýma na mapu.
Rychle jsem koukla na Billyho, protože jsem se obávala reakce v Charlieho stylu.
Ale Billy se synovi jenom zasmál. "Možná byste si měli vzít sklenici medu, jeden nikdy neví."
Jake se uchechtl. "Doufám, že v těch nových botách budeš rychle utíkat, Bello. Jedna sklenička nezaměstná hladového medvěda na dlouho."
"Mně stačí, když budu rychlejší než ty."
"Tak to hodně štěstí!" popřál mi Jacob a zakoulel očima, jak skládal mapu. "Jdeme."
"Hezkou zábavu," zabručel Billy a odjel k ledničce.
S Charliem nebylo těžké žít, ale připadalo mi, že Jacob to má ještě snadnější než já.
Jela jsem až na samý konec té štěrkové silnice a zastavila jsem kousek vedle cedule, která označovala začátek turistické cesty. Už to bylo dlouho, co jsem tu byla naposledy, a žaludek se mi nervózně chvěl. Tohle by mohla být velmi zlá věc. Ale bude to stát za to, jestli se dostanu blízko k němu.
Vystoupila jsem a podívala se na hustou zelenou stěnu před sebou.
"Šla jsem tudy," zamumlala jsem a ukázala přímo před sebe.
"Hmm," zamručel Jake.
"Co je?"
Podíval se směrem, který jsem ukázala, pak na jasně vyznačenou cestu, a zase zpátky.
"Odhadoval bych tě spíš na holku, co půjde po vyznačené cestě."
"Na to mě neužije." Smutně jsem se pousmála. "Já jsem rebelka."
Zasmál se a pak vytáhl naši mapu.
"Dej mi vteřinku." Zkušeným gestem si podržel kompas a pak otáčel mapou, až našel správnou polohu.
"Dobře - první linie na mřížce. Jdeme na to."
Viděla jsem, že Jacoba brzdím, ale nestěžoval si. Snažila jsem se nevzpomínat na svůj poslední výlet tímto lesem s úplně jiným společníkem. Normální vzpomínky byly stále nebezpečné. Kdybych si dovolila trochu se jim poddat, skončila bych v klubíčku na zemi a žalostně bych lapala po dechu. Jak bych to vysvětlila Jacobovi?
Ale soustředit se stále na přítomnost nebylo zase tak těžké, jak jsem si myslela. Les vypadal jako každý jiný na tomto poloostrově, a s Jacobem byla nálada úplně jiná.
Vesele si pískal nějakou neznámou melodii, máchal rukama a zlehka si vykračoval hrubým podrostem. Stíny se mi nezdály tak tmavé jako obvykle. To proto, že jsem tu měla svoje osobní sluníčko.
Jacob každých pár minut kontroloval kompas. Drželi jsme se přímo jednoho z jeho paprsků vyzařujících na mřížce. Opravdu to vypadalo, jako že ví, co dělá. Chtěla jsem ho pochválit, ale udržela jsem se. Bezpochyby by si přidal dalších pár let ke svému už tak nafouknutému věku.
Při chůzi jsem si pustila myšlenky na špacír a najednou mě popadla zvědavost. Nezapomněla jsem na rozhovor, který jsme vedli u mořských útesů - čekala jsem, až s tím zase přijde, ale asi se mu do toho nechtělo.
"Hele… Jaku?" zeptala jsem se váhavě.
"No?"
"Jak se to má… s Embrym? Už se vrátil k normálu?"
Jacob chviličku mlčel a stále kráčel vpřed dlouhými kroky. Když byl asi tři metry přede mnou, zastavil se, aby na mě počkal.
"Ne. Nevrátil," odpověděl, když jsem ho došla, a pusa se mu v koutcích svěšovala. Zůstal stát. Okamžitě jsem litovala, že jsem s tím začínala. "Pořád je se Samem."
"Jo."
Položil mi paži kolem ramen a díval se tak ustaraně, že jsem ji s úsměvem nesetřásla, jak bych to jinak možná udělala.
"Pořád se na tebe divně dívají?" napůl jsem zašeptala.
Jacob se díval skrz stromy. "Někdy."
"A Billy?"
"Nápomocný jako vždycky," řekl kyselým, rozzlobeným hlasem, který mě zarazil.
"Gauč u nás je pořád volný," nabídla jsem mu.
Zasmál se a vytrhl se z nepřirozené sklíčenosti. "Ale mysli na situaci, do které bychom tak dostali Charlieho - až Billy zavolá na policii, aby nahlásil můj únos."
Také jsem se zasmála, byla jsem ráda, že je Jacob už zase normální.
Zastavili jsme se, když prohlásil, že už jsme ušli devět kilometrů, pak jsme to na chviličku střihli západním směrem. Potom jsme se vydali zpět podél další linie na jeho mřížce. Všechno vypadalo přesně tak jako cesta tam a já jsem měla pocit, že moje pošetilé hledání skončí naprostým krachem. Taky jsem to přiznala, když se začalo stmívat a zamračený den pomalu přecházel do bezhvězdné noci, ale Jacob byl sebejistější.
"Pokud víš jistě, že jsme začali ze správného místa…" Podíval se na mě.
"Ano, to vím jistě."
"Pak to najdeme," slíbil, popadl mě za ruku a táhl mě hustým kapradím. Na druhé straně stál můj náklaďák. Pyšně na něj ukázal. "Věř mi."
"Jsi dobrý," uznala jsem. "Ale příště si s sebou musíme vzít baterku."
"Odteď si turistiku necháme na neděli. Nevěděl jsem, že jsi tak pomalá."
Vytrhla jsem mu ruku a utíkala za volant. Tím jsem ho rozesmála.
"Takže souhlasíš s dalším pokusem zítra?" zeptal se a vklouzl na místo spolujezdce.
"Jasně. Pokud ovšem nechceš jít sám, abych tě nezdržovala svým belháním."
"To přežiju," ujistil mě. "Jestli ovšem půjdeme znovu, měla by sis vzít nějaké náplasti proti otlakům. Vsadím se, že ty nové boty pěkně cítíš."
"Trochu," přiznala jsem. Měla jsem pocit, že mám na nohách víc puchýřů, než kolik se jich tam může reálně vejít.
"Doufám, že zítra uvidíme toho medvěda. To mě trochu zklamalo."
"Jo, mě taky," souhlasila jsem sarkasticky. "Možná budeme mít zítra víc štěstí a něco nás sežere!"
"Medvědi nechtějí žrát lidi. Moc jim nechutnáme." Zakřenil se na mě v tmavé kabině. "Samozřejmě ty bys mohla být výjimka. Vsadím se, že ty bys chutnala dobře."
"Moc díky," ušklíbla jsem se a podívala se stranou. Nebyl první, kdo mi to řekl.

Nový měsíc 7.kapitola 2.část

6. února 2010 v 18:26 | Terisek |  Nový měsíc online ke čtení
* * *
Nazítří dopoledne jsem uklízela dům - čekala jsem, až Jacob zavolá, a snažila jsem se setřást poslední noční můru. Scenérie se změnila. Včera v noci jsem bloudila v divokém moři kapradí, v kterém byly tu a tam roztroušeny velké kanadské jedle. Nic jiného tam nebylo a já jsem se ztratila, bloumala jsem bezcílně a sama, pátrala jsem po ničem. Chtěla jsem si nakopat za ten pitomý výlet minulý týden. Vytěsňovala jsem ten sen z vědomí a doufala, že zůstane někde zamčený a už se nedostane ven.
Charlie byl před domem a myl policejní auto, takže když zazvonil telefon, upustila jsem záchodovou štětku a utíkala dolů to zvednout.
"Haló?" stěží jsem popadala dech.
"Bello," ohlásil se Jacob podivným, formálním tónem hlasu.
"Ahoj, Jaku."
"Myslím, že… máme rande," řekl a jeho tón byl nabitý nevyslovenými významy.
Trvalo mi vteřinu, než jsem pochopila. "Jsou hotové? Já tomu nemůžu věřit!" Tak dokonalé načasování. Potřebovala jsem něco, co by mě rozptýlilo od nočních můr a nicoty.
"Jo, fungujou a všechno je, jak má být."
"Jacobe, ty jsi rozhodně ten nejtalentovanější a nejbáječnější člověk, kterého znám. Za tohle ti připisuju deset let."
"Super! To už jsem chlap středního věku."
Zasmála jsem se. "Už jedu!"
Hodila jsem čisticí prostředky pod poličku v koupelně a popadla bundu.
"Jedeš se podívat na Jaka?" řekl Charlie, když jsem běžela kolem něj. Už to ani nebyla otázka.
"Jo," odpověděla jsem a naskočila do auta.
"Později budu na stanici," zavolal za mnou Charlie.
"Dobře," zakřičela jsem zpátky a otočila klíčkem.
Charlie řekl ještě něco, ale přes řev motoru jsem ho neslyšela moc jasně. Bylo to něco jako: "Copak hoří?"
Zaparkovala jsem náklaďák kousek stranou od domu Blackových, blízko stromů, abychom se mohli snadněji vyplížit ven s motorkami. Když jsem vystoupila, upoutala mou pozornost barevná skvrna - pod jedlí byly schované dvě nablýskané motorky, jedna červená, druhá černá, a od domu nebyly vůbec vidět. Jacob byl připravený.
Přes řídítka obou motorek byla převázaná modrá stužka. Zasmála jsem se tomu, když Jacob vyběhl z domu.
"Připravená?" zeptal se tiše a v očích mu jiskřilo.
Podívala jsem se mu přes rameno, ale Billyho nebylo vidět.
"Jo," odpověděla jsem, ale moje vzrušení už mezitím trochu vyprchalo; snažila jsem se představit si, jak na té motorce skutečně pojedu.
Jacob zlehka naložil motorky na korbu náklaďáčku. Položil je opatrně na bok, aby nebyly vidět.
"Jedeme," prohlásil a hlas mu přeskakoval vzrušením. "Znám dokonalé místo - tam nás nikdo nenačapá."
Jeli jsme na jih od města. Štěrková silnice se co chvíli zanořovala do lesa a zase se vynořovala - někdy nebylo vidět nic než stromy, ale najednou se otevřel úchvatný pohled na Tichý oceán, sahající k horizontu, temně šedý pod příkrovem mraků. Byli jsme nad pobřežím, na útesech, které tady lemovaly pláž, a ten pohled jako by se táhl donekonečna.
Jela jsem pomalu, takže jsem se mohla v klidu každou chvíli kochat pohledem na oceán, podle toho, jak se silnice stáčela blíž k mořským útesům. Jacob mluvil o tom, co je na motorkách ještě potřeba dokončit, ale jeho popisy byly příliš technické, takže jsem jim nevěnovala moc pozornosti.
V tu chvíli jsem si všimla čtyř postav stojících na skalnatém výběžku nebezpečně blízko nad propastí. Na tu dálku jsem neviděla, jak jsou ti lidé asi staří, ale předpokládala jsem, že jsou to muži. Zdálo se, že navzdory dnešnímu studenému počasí mají na sobě jenom šortky.
Jak jsem se na ně dívala, ten nejvyšší z nich přistoupil těsně k okraji. Automaticky jsem zpomalila, noha mi visela nad brzdovým pedálem.
A pak se ten člověk vrhl dolů z útesu.
"Ne!" zakřičela jsem a dupla na brzdu.
"Co se děje?" vyjekl vyplašeně Jacob.
"Ten chlap - právě skočil z útesu! Proč ho nezastavili? Musíme zavolat sanitku!" Rozrazila jsem dveře a chystala se vyskočit ven z auta, což však bylo naprosto nesmyslné. Nejrychlejší cesta k telefonu byla jet zpátky k Billymu. Ale nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem právě viděla. Tak nějak podvědomě jsem doufala, že snad uvidím něco jiného, když mi nebude překážet přední sklo auta.
Jacob se zasmál a já jsem se otočila a divoce jsem se na něj podívala. Jak může být tak bezcitný, tak chladnokrevný?
"Jenom skáčou z výšky do vody, Bello. Je to sport, zábava. La Push nemá žádné nákupní centrum, víš." Utahoval si ze mě, ale v jeho hlase byl podivně podrážděný podtón.
"Skáčou z útesu?" opakovala jsem udiveně. Zírala jsem nevěřícně, jak k okraji přistoupila druhá postava, chvilku počkala a pak plavně skočila do prostoru. Padala dlouho, připadalo mi to jako věčnost, a nakonec hladce zajela do tmavých šedých vln pod sebou.
"Páni. Je to tak vysoko." Vklouzla jsem zpátky na sedadlo a stále jsem zírala vytřeštěnýma očima na zbývající dva skokany. "Musí to být aspoň třicet metrů."
"No jo, většina z nás skáče z nižšího místa, z toho výčnělku asi v půlce útesu." Ukázal ze svého okna. Místo, které označil, se opravdu zdálo mnohem rozumnější. "Tihle kluci jsou blázni. Asi se předvádí, jak jsou tvrdí. Chci říct, že dneska je vážně hrozná kosa. Voda musí být strašná." Nasadil rozladěný obličej, jako kdyby ho takové frajeřinky osobně urážely. Myslela bych si, že Jacoba je téměř nemožné rozházet.
"Ty taky skáčeš z útesu?" Neunikla mi slovíčka "z nás".
"Jasně, jasně." Pokrčil rameny a zakřenil se. "Je to sranda. Trochu děsivá, no, je to kapku adrenalin."
Podívala jsem se zpátky na útesy, kde kráčela ke kraji třetí postava. Nikdy v životě jsem nebyla svědkem něčeho tak nespoutaného a nezodpovědného. Vykulila jsem oči a usmála se. "Jaku, musíš mě vzít taky si skočit."
Zamračil se na mě v nesouhlasném výrazu. "Bello, zrovna jsi chtěla Samovi volat sanitku," připomněl mi. Překvapilo mě, že na tu dálku pozná, kdo to je.
"Chci to zkusit," stála jsem si na svém a chystala jsem se znovu z auta vystoupit.
Jacob mě popadl za zápěstí. "Ale dneska ne, souhlas? Nemůžeme aspoň počkat, až bude trochu tepleji?"
"Fajn, tak dobře," souhlasila jsem. Jak jsem měla otevřené dveře, ledový vítr mi dělal na ruce husí kůži. "Ale chci, aby to bylo brzo."
"Brzo." Obrátil oči v sloup. "Někdy jsi trochu divná, Bello. Víš to?"
Povzdechla jsem si. "Ano."
"A my neskáčeme seshora."
Sledovala jsem fascinovaně, jak se třetí kluk rozběhl a vrhl se do prázdného vzduchu ještě dál než ti dva před ním. Jak padal, otočil se a udělal ve vzduchu přemet stranou, jako kdyby skákal s padákem. Vypadal naprosto svobodně - na nic nemyslel a choval se totálně nespoutané.
"Fajn," souhlasila jsem. "Napoprvé rozhodně nebudu skákat až shora."
Teď si povzdechl Jacob.
"Jedeme vyzkoušet ty motorky, nebo ne?" zeptal se.
"Dobře, dobře," řekla jsem a odtrhla oči od poslední postavy čekající na útesu. Znovu jsem si zapnula bezpečnostní pás a zavřela jsem dveře. Motor stále běžel, i na volnoběh řval. Znovu jsme se rozjeli po silnici.
"Tak kdo byli ti kluci - ti šílenci?" chtěla jsem vědět.
Vydal ze sebe znechucený hrdelní zvuk. "Gang z La Push."
"Vy máte gang?" divila jsem se. Uvědomila jsem si, že můj hlas zní, jako kdyby to na mě udělalo dojem.
Zasmál se mojí reakci. "Ale to ne, přísahám. Oni jsou jako přerostlí školáci, co mají dozor na chodbě. Nezačínají rvačky, oni udržují pořádek." Odfrkl si. "Byl tady jeden chlapík odněkud z rezervace Makahů, takový obr, šel z něj strach. No, říkalo se o něm, že prodává dětem drogy, a tak ho Sam Uley a jeho stoupenci vyhnali z našeho území. Pořád jsou samé naše území a kmenová hrdost… je to směšné. Nejhorší je, že rada starších je bere vážně. Embry říkal, že se rada dokonce se Samem schází." Zavrtěl hlavou, obličej plný odporu. "Embry také od Ley Clearwaterové slyšel, že si říkají 'ochránci' nebo tak nějak."
Jacob měl ruce zaťaté do pěstí, jako kdyby chtěl někoho uhodit. Nikdy jsem ho takhle neviděla.
Byla jsem překvapená, když jsem slyšela jméno Sama Uleyho. Nechtěla jsem, aby se mi v hlavě zase promítaly záběry z mé noční můry, a tak abych je rozehnala, honem jsem poznamenala: "Nemáš je moc v lásce."
"Je to vidět?" zeptal se sarkasticky.
"No… nezdá se, že by dělali něco špatného." Snažila jsem se ho uklidnit, aby byl zase veselý. "Na gang jsou to ale trochu otravní slušňáci."
"Jo. Otravní je dobré slovo. Vždycky se předvádějí - jako na tom útesu. Chovají se jako… já nevím. Jako ostří hoši. Jednou v minulém pololetí jsem byl s Embrym a Quilem v krámě a objevil se tam Sam se svými následovníky, Jaredem a Paulem. Quil něco prohodil, víš, jak má pusu proříznutou, a Paula to vytočilo. Oči mu úplně ztmavly a tak nějak se usmál - ne, ukázal zuby ale neusmál se - a vypadalo to, jako že je tak navztekaný, až se třese nebo co. Ale Sam mu položil ruku na prsa a zavrtěl hlavou. Paul se na něj chvíli díval a pak se uklidnil. Vážně, bylo to, jako kdyby ho Sam držel zpátky - jako kdyby se nás Paul chystal roztrhat na kousky, ale Sam mu v tom zabránil." Zasténal. "Jako ve špatném westernu. Víš, Sam je velký chlap, je mu jednadvacet. Ale Paulovi je jenom šestnáct, jako mně, a je menší než já a není tak silný jako Quil. Myslím, že kdokoliv z nás by ho přepral."
"Ostří hoši," souhlasila jsem. Dokázala jsem si to představit, jak to popisoval, a něco mi to připomnělo… trojici vysokých tmavých mužů stojících velmi klidně a blízko u sebe v obývacím pokoji u nás doma. Viděla jsem je ze strany, protože jsem měla hlavu položenou na gauči a nade mnou se skláněli doktor Gerandy a Charlie… Byl to Samův gang?
Znovu jsem honem promluvila, abych rozehnala bezútěšné vzpomínky. "Není Sam na takovéhle věci trochu moc starý?"
"Je. Měl jít na vysokou, ale zůstal tady. A nikdo ho kvůli tomu neprudil. To když moje sestra odmítla částečné stipendium a vdala se, celá rada byla na infarkt. Ale to ne, Sam Uley nemůže udělat nic špatného."
Z jeho výrazu se dalo vyčíst, že je uražený, což u něj bylo něco nevídaného. A viděla jsem tam ještě něco, co jsem však nedokázala pojmenovat.
"Chápu, že ti to jde na nervy. A je to ujetý. Ale nechápu, proč si to bereš tak osobně." Koukla jsem se mu do tváře a doufala, že jsem ho neurazila. Byl najednou klidný, díval se ven bočním okénkem.
"Právě jsi minula zatáčku," oznámil vyrovnaným hlasem.
Udělala jsem širokou obrátku a málem jsem porazila strom, když jsem při tom manévru vyjela s autem napůl ven ze silnice.
"Díky za včasné upozornění," zabručela jsem a sjela na postranní silnici.
"Promiň, nedával jsem pozor."
Na chviličku bylo ticho.
"Můžeš tady kdekoliv zastavit," řekl tiše.
Zastavila jsem a vypnula motor. V uších mi zvonilo z ticha, které následovalo. Oba jsme vystoupili a Jacob si namířil dozadu ke korbě, aby sundal motorky. Snažila jsem se rozluštit jeho výraz. Něco ho znepokojovalo. Ťala jsem do živého.
Usmál se nepřesvědčivě, když ke mně dostrkal červenou motorku. "Opožděně všechno nejlepší k narozeninám. Vážně jsi na to připravená?"
"Asi jo." Motorka mi najednou naháněla strach, vypadala děsivě, když jsem si uvědomila, že na ní brzy budu sedět.
"Půjdeme na to pomalu," slíbil Jacob. Opatrně jsem opřela motorku o nárazník auta, zatímco on si šel pro tu svou.
"Jaku…" Zaváhala jsem, než obešel náklaďák.
"No?"
"Co tě opravdu trápí? Tedy ohledně toho Sama? Je za tím něco jiného?" Dívala jsem se mu do obličeje. Zašklebil se, ale nevypadal rozzlobeně. Díval se do bláta a neustále kopal botou do přední pneumatiky své motorky, jako kdyby si dával na čas.
Vzdychl. "To jen… jak se ke mně chovají. Vadí mi to." Slova se najednou začala valit. "Víš, rada má být složena z členů, kteří jsou si rovni, ale kdyby byl nějaký náčelník, byl by to můj táta. Nikdy jsem nedokázal přijít na to, proč se k němu lidé chovají tak, jak se chovají. Proč je jeho názor nejdůležitější. Má to něco společného s jeho otcem a s otcem jeho otce. Můj pradědeček Ephraim Black byl něco jako poslední náčelník, kterého jsme měli, a oni pořád poslouchají Billyho, možná právě kvůli tomu.
Ale já jsem jako všichni ostatní. Ke mně se nikdo zvláštně nechoval… až doteď."
To mě vyvedlo z míry. "Sam se k tobě chová jinak?"
"Jo," potvrdil a podíval se na mě ztrápenýma očima. "Dívá se na mě, jako kdyby na něco čekal… jako kdybych měl jednou vstoupit do toho jeho pitomého gangu. Věnuje mi víc pozornosti než komukoli z ostatních kluků. Nesnáším to."
"Nemusíš nikam vstupovat." Hlas jsem měla rozzlobený. Tohle Jacoba opravdu trápilo, a to mě rozzuřovalo. Co si o sobě ti "ochránci" myslí?
"Jo." Jeho noha kopala do pneumatiky pořád v stejném rytmu.
"Co je?" Bylo vidět, že to není všechno.
Zamračil se a obočí se mu vytáhlo tak, že vypadal spíš smutný a ustaraný než rozzlobený. "Jde o Embryho. Poslední dobou se mi vyhýbá."
Nezdálo se, že by to s tím souviselo, ale napadlo mě, jestli náhodou nemám na problémech s jeho kamarádem podíl. "Trávil jsi hodně času se mnou," připomněla jsem mu a připadala si jako sobec. Dělala jsem si na něj výhradní nárok.
"Ne, v tom to není. Nejde jen o mě - taky o Quila a o ostatní. Embry zameškal týden ve škole, ale když jsme se pokoušeli ho navštívit, nikdy nebyl doma. A když se vrátil do školy, vypadal… vypadal vystrašeně. Vyděšeně. Oba jsme se s Quilem snažili přimět ho, aby nám řekl, co se děje, ale on s nikým nechtěl mluvit."
Zírala jsem na Jacoba a úzkostně jsem si kousala ret - byl opravdu vystrašený. Ale nedíval se na mě. Díval se na svou vlastní nohu kopající do gumy, jako kdyby patřila někomu jinému. Tempo se zvyšovalo.
"Pak tenhle týden, zničehonic, Embry začal chodit se Samem a s těmi ostatními. Dneska byl s nimi na útesech." Jeho hlas byl tichý a napjatý.
Konečně se na mě podíval. "Bello, jemu vadili ještě víc než mně. Nechtěl s nimi mít nic společného. A teď se Embry drží Samovi v patách, jako kdyby se stal stoupencem jeho kultu.
A takhle to bylo taky s Paulem. Úplně přesně stejně. Vůbec nebyli se Samem kamarádi. Pak přestal na pár týdnů chodit do školy, a když se vrátil, najednou ho Sam ovládal. Nevím, co to znamená. Nemůžu na to přijít a mám pocit, že musím, protože Embry je můj kamarád a… Sam se na mě divně dívá… a…" Odmlčel se.
"Mluvil jsi o tom s Billym?" zeptala jsem se. Jeho děs přeskočil i na mě. Vzadu po krku mi přejíždělo chvění.
Teď měl ve tváři rozzlobený výraz. "Ano," odfrkl. "To mi fakt pomohlo."
"Co říkal?"
Jacobův výraz byl sarkastický, a když promluvil, výsměšně napodoboval hluboké tóny hlasu svého otce. "Není to nic, s čím by sis teď měl dělat starosti, Jacobe. Za pár let, jestli ne… zkrátka, vysvětlím ti to později." Přešel do svého hlasu. "Co si z toho mám vybrat? Snaží se mi říct, že je to nějaká pitomá puberta, něco kolem dospívání? Tohle je něco jiného. Něco špatného."
Kousal si spodní ret a zatínal ruce v pěst. Vypadal, jako když je mu do pláče.
Instinktivně jsem ho objala, vzala jsem ho kolem pasu a přitiskla jsem mu obličej na prsa. Byl tak velký, že jsem se cítila jako dítě, které objímá dospělého.
"Ach, Jaku, to se srovná!" uklidňovala jsem ho. "Ale kdyby se to zhoršilo, můžeš přijít k nám a bydlet se mnou a s Charliem. Neboj se, něco vymyslíme!"
Na vteřinku ztuhnul a pak mě váhavě objal dlouhými pažemi. "Díky, Bello." Jeho hlas byl chraptivější než obvykle.
Stáli jsme tak chvilku a mně to nevadilo; vlastně mi to bylo docela příjemné. Bylo to jiné, než když mě naposledy někdo takhle objímal. Tohle bylo přátelství. A Jacob byl velmi teplý.
Moc se mi nepodobalo pustit si někoho tak blízko k tělu - nemyslím fyzicky, spíš po citové stránce, ačkoliv i ta fyzická blízkost byla zvláštní. Nebyl to můj obvyklý styl. Normálně jsem si nevytvářela vztahy k lidem tak snadno, a tak hluboké.
K lidem ne.
"Tedy jestli budeš reagovat takhle, tak budu vyšilovat častěji." Jacobův hlas byl veselý, zase jako normálně, a v uchu mi zadrnčel jeho smích. Prsty se dotýkal mých vlasů, jemně a váhavě.
No, o přátelství šlo asi jen z mé strany.
Rychle jsem se odtáhla a smála se s ním, ale byla jsem rozhodnutá okamžitě uvést věci na pravou míru.
"Je těžké uvěřit, že jsem o dva roky starší než ty," řekla jsem a dala důraz na slovo "starší". "Připadám si vedle tebe jako trpaslík." Když jsem stála takhle blízko u něj, opravdu jsem musela zaklánět hlavu, abych mu viděla do tváře.
"Samozřejmě zapomínáš, že já už jsem čtyřicátník."
"No jo, to je pravda."
Pohladil mě po hlavě. "Jsi jako panenka," smál se mi. "Jako porcelánová panenka."
Zvedla jsem oči v sloup a ustoupila o krok dozadu. "Nebudeme začínat s vtipnými poznámkami o albínech."
"Vážně, Bello, víš jistě, že nejsi albína?" Natáhl svou rudou paži vedle mojí. Ten rozdíl nebyl lichotivý. "Nikdy jsem neviděl nikoho bledšího než ty… no, až na…" Odmlčel se a já jsem se podívala stranou a předstírala, že jsem nepochopila, co se chystal říct.
"Tak budeme jezdit, nebo ne?"
"Jdeme na to," souhlasila jsem s větším nadšením, než bych měla před minutou. Jeho nedokončená věta mi připomněla, proč jsem tady.

Sea Wolf - The Violet Hour

4. února 2010 v 20:28 | Terisek |  New moon- soundrack



Your lips are nettles
Your tongue is wine
You're left as liquid
But your body's pine

You love all sailors
But hate the beach
You say "Come touch me
But you're always out of reach

In the dark you tell me of a flower
that only blooms in the violet hour

Your arms are lovely
Yellow and rose
Your back`s a meadow
Covered in snow

Your thighs are thistles
and hot-house grapes
You breathe your sweet breath
And have me wait

In the dark you tell me of a flower
that only blooms in the violet hour

I turn the lights out
I clean the sheets
You change the station
Turn up the heat

And now you`re sitting
Upon your chair
You`ve got me tangled up
Inside a beautiful...

In the dark you tell me of a flower
that only blooms in the violet hour

In the dark you tell me of a flower
that only blooms in the violet hour

In the dark you tell me of a flower
that only blooms in the violet hour

In the dark you tell me of a flower
that only blooms in the violet hour


Tvoje rty jsou kopřivy
Tvůj jazyk je víno
Odešla si jako voda
Ale tvé tělo je borovicí

Miluješ všechny námořníky
Ale nesnášíš pláž
Říkáš: "Pojď se mě dotýkat
Ale jsi stále mimo dosah

Ve tmě si mi říkáš o květinu
která kvete jen ve fialovou hodinu

Tvoje nároč je krásná
Žlutá a růžová
Záda jsou louka
Zasněžená

Stehna jsou bodláčí
a skleník hroznů
Dýcháš svůj sladký dech
A už mě čekáš

Ve tmě si mi říkáš o květinu
která kvete jen ve fialovou hodinu

Zhasnu světla
Čistím noty
Změníš stanici
Otočíš se k teplu

A teď sedíš
Na křesle
Zamotala jsi mě
dovnitř krásy

Ve tmě si mi říkáš o květinu
která kvete jen ve fialovou hodinu

Ve tmě si mi říkáš o květinu
která kvete jen ve fialovou hodinu

Ve tmě si mi říkáš o květinu
která kvete jen ve fialovou hodinu

Ve tmě si mi říkáš o květinu
která kvete jen ve fialovou hodinu

Hurricane Bells - Monsters

4. února 2010 v 20:26 | Terisk |  New moon- soundrack

Situation's all critical
You've got to look first before you go
If you wasn't too sure then now you know
The situation is all critical

Wait OK you've got to look before you go
Wait OK you've got to look before you go

Deep into the darkness where I hide
The monsters all dig down deep inside
You never know when they're satisfied
Buried down deep where the sun don't shine
The monsters are buried down deep inside

Wait OK you've got to look before you go
You're wasting away
Wait OK you've got to look before you go

Deep into the darkness where I hide
Deep into the darkness where I hide

Wait OK you've got to look before you go
Wait OK you've got to look before you go
You're wasting away
OK you've got to look before you go

Deep into the darkness where I hide
Deep into the darkness where I hide
Deep into the darkness



Situace je všechny kritické
Musíš se podívat první předtím, než jdete
Pokud si nebyl příliš jistý, tak už víš,
Situace je kritická

Počkejte OK musíš se dívat, než půjdete
Počkejte OK musíš se dívat, než půjdete

Hluboko do tmy, kde jsem skryt
Monstra všech kopat hluboko uvnitř
Nikdy nevíte, kdy jsou spokojeni
Pohřben hluboko, kam slunce nesvítí
Monstra jsou pohřbeny hluboko uvnitř

Počkejte OK musíš dívat, než půjdete
Jste chřadnou
Počkejte OK musíš dívat, než půjdete

Hluboko do tmy, kde jsem skryt
Hluboko do tmy, kde jsem skryt

Počkejte OK musíš dívat, než půjdete
Počkejte OK musíš dívat, než půjdete
Jste chřadnou
OK musíš dívat, než půjdete

Hluboko do tmy, kde jsem skrýt
Hluboko do tmy, kde jsem skrýt
Hluboko do tmy

Black Rebel Motocycle Club - Done All Wrong

4. února 2010 v 20:24 | Terisek |  New moon- soundrack


done me wrong
done all wrong.
all the wrong i've done i'm sure i'll live quite long

done all wrong
done me wrong
all the wrong i've done i'm sure i'll live quite quite long
all the wrong i've done, will be undone in song
all the wrong i've done, will be undone in song

if your doing wrong
if you've done all wrong
you can rest assure your gonna live quite long


if you've done all wrong
your doing wrong
you can rest assure your gonna live quite quite long
all the wrong you've done will be undone in song
all the wrong you've done will be undone in song

if we're doing wrong
we've all done wrong
if we do no wrong i'm sure we would be gone



udělal mi špatně
udělal všechno špatně.
všechno špatně, jsem udělal jsem si jist, že budu žít dost dlouho

udělat všechno špatně
udělal mi špatně
všechno špatně, jsem udělal jsem si jist, že budu žít docela dost dlouho
vše jsem udělal špatně, přijdete v písni
vše jsem udělal špatně, přijdete v písni

Pokud děláš všechno špatně
pokud jsi udělal vše špatně
Zbytek si můžete zajistit si budu žít dost dlouho


pokud jsi udělal vše špatně
děláte špatně
Zbytek si můžete zajistit si budu žít docela dost dlouho
vše, co jsi udělal špatně přijdete v písni
vše, co jsi udělal špatně přijdete v písni

Pokud děláme špatně
jsme všichni udělali špatně
Pokud nemáme nic špatného jsem si jistý, že bychom byli pryč

Bon Iver & St. Vincent - Roslyn

2. února 2010 v 20:59 | Terisek |  New moon- soundrack


Up with your turret
Aren't we just terrified?
Shale, screen your worry from what you won't ever find

Don't let it fool you
Don't let it fool you...down
Down's sitting round, folds in the gown

Sea and the rock below
Cocked to the undertow
Bones blood and teeth erode, with every crashing node

Wings wouldn't help you
Wings wouldn't help you...down
Down fills the ground, gravity's proud

You barely are blinking
Wagging your face around
When'd this just become a mortal home?

Won't, won't, won't, won't

Won't let you talk me
Won't let you talk me…down
Will pull it taut, nothing let out



Až z věží
Nejsou prostě vyděšení?
Břidlice, prověří vaše obavy z toho, co nebudete nikdy hledat

Nenech se zmást
Nenech se zmást ... dolů
Downův zasedání kola, záhyby na šatech

Pod mořem a skálami
Naklonil se protiproud
Kosti, krev a zuby eroze, přičemž každý uzel burácení

Křídla by ti pomohla
Křídla by ti pomohli ... padat
Vyplňuje pád na zem, gravitace je tvrdá

Sotva se bliká
Vrtěl svou tvář v okolí
Když to právě stal smrtelník doma?

Nebude, nebude, nebude, nebude

Nenecháš mě nic říct
Nenecháš mě nic říct ...
Doinstaluje to napjaté, nic pronajal