"Umřít pro někoho koho miluji, mi připadá jako dobrý způsob odchodu."



Ahojky, hlásněte mi prosím Sem pro Roberta Pattinsona No a taky Semka pro Taylora Lautnera.........

A ještě Sem pro Jespra....!

Budu moc ráda Díky Všem kteří hlásnou!


Cheš být moje SB?
Stačí jen napsat do posledního článku, že by ses chtěl/a spřátelit, svůj blog a přezdívku....
Pak si mě zapsat na blog a občas ke mně zajít a zanechat nějaký ten koment, pokud možno šířit můj blog v dobrém a nepomlouvat ho!
To je vše.









Nový měsíc 6.kapitola 1.část

29. ledna 2010 v 14:03 | Terisek |  Nový měsíc online ke čtení

6. PŘÁTELÉ

Motorky jsme nemuseli nijak zvlášť schovávat, stačilo, že jsme je prostě dotlačili do Jacobova přístřešku. Billy se na vozíku sám nedokázal pohybovat po nerovné zemi, která oddělovala garáž od domu.
Jacob okamžitě začal první motorku - tu červenou, určenou pro mě - rozebírat na součástky. Otevřel v Rabbitu dveře u spolujezdce, abych si mohla sednout na sedadlo a nemusela dřepět na zemi. Hned se dal do práce a přitom vesele rozprávěl; z mé strany mu stačily jen lehoučké pobídky, aby konverzace běžela. Sděloval mi novinky z druhého ročníku, kam chodil, pokračoval vyprávěním o škole a o svých dvou nejlepších kamarádech.
"Quil a Embry?" přerušila jsem ho. "To jsou neobvyklá jména."
Jacob se uchichtl. "Quilovo jméno se dědí z generace na generaci a myslím, že Embryho pojmenovali podle nějaké hvězdy z telenovely. Ale já nemůžu nic říkat. Nedají si líbit, když si z nich někdo kvůli jménům utahuje - nadělali by z tebe čtyři malé do školky."
"To jsou teda kámoši." Zvedla jsem obočí.
"Ne, vážně jsou fajn. Jenom se jim nepošklebuj kvůli jménům."
V tu chvíli se v dálce ozvalo volání. "Jacobe?" zakřičel někdo.
"To je Billy?" zeptala jsem se.
"Ne." Jacob sklonil hlavu a vypadalo to, jako když se pod svou hnědou kůží červená. "My o vlku," zamumlal, "a vlk za humny."
"Jaku? Jsi tady?" Volající hlas teď byl blíž.
"Jo!" zavolal Jake a povzdechl si.
Čekali jsme chviličku mlčky, až se kolem rohu do přístřešku přišourali dva vysocí kluci s tmavou pletí.
Jeden byl štíhlý a téměř stejně vysoký jako Jacob. Černé vlasy mu sahaly po bradu a uprostřed byly rozdělené na pěšinku, na jedné straně je měl zastrčené za levé ucho a na druhé straně mu volně plandaly. Ten menší kluk byl statnější, podsaditější. V bílém tričku se mu nadouvaly dobře vypracované svaly a zdálo se, že je na ně taky náležitě pyšný. Vlasy měl tak nakrátko, že připomínaly mech.
Oba kluci se na místě zarazili, když mě spatřili. Ten hubený koukl rychle na Jacoba, pak na mě a zase zpátky na Jacoba, zatímco podsaditý kluk se díval na mě a po tváři se mu pomalu šířil úsměv.
"Ahoj, kluci," pozdravil je Jacob váhavě.
"Ahoj, Jaku," řekl ten menší, aniž ze mě spustil oči. Neubránila jsem se úsměvu, protože jeho úsměv byl takový rozpustilý. Když jsem to udělala, mrknul na mě. "Ahoj."
"Quile, Embry - tohle je moje kamarádka Bella."
Quil a Embry, pořád jsem nevěděla, který je který, si vyměnili významné pohledy.
"Charlieho dcera, že jo?" zeptal se mě ten pořízek a napřáhl ke mně ruku.
"Správně," potvrdila jsem a potřásla si s ním rukou. Jeho stisk byl pevný; bylo znát, že posiluje:
"Já jsem Quil Ateara," oznámil důležitě, než pustil mou ruku.
"Ráda tě poznávám, Quile."
"Ahoj, Bello. Já jsem Embry, Embry Call - to sis ovšem už asi domyslela." Embry se na mě plaše usmál a mávl rukou, kterou si následně zastrčil do kapsy u džín.
Přikývla jsem. "Taky tě ráda poznávám."
"Tak co tu děláte?" zeptal se Quil a stále se díval na mě.
"Chceme s Bellou spravit tyhle motorky," vysvětlil Jacob nepřesně. Ale motorky jako by byly kouzelné slovo. Oba kluci se začali podrobně vyptávat na Jacobovy plány, zahrnovali ho spoustou zasvěcených otázek. Mnohá slova, která používali, pro mě byla španělská vesnice, a tak jsem usoudila, že bych musela mít chromozom Y, abych opravdu pochopila to jejich vzrušení.
Stále ještě byli ponořeni do hovoru o součástkách a náhradních dílech, když jsem si uvědomila, že se musím vydat domů, dřív než se tu ukáže Charlie. S povzdechem jsem vystoupila z Rabbita.
Jacob omluvně vzhlédl. "Nudíme tě, viď?"
"Ne." A nebyla to lež. Já jsem se bavila - to bylo zvláštní. "Jenom musím domů uvařit Charliemu večeři."
"Aha… no, dneska večer dokončím to rozebírání a zjistím, co ještě budeme potřebovat, abychom je mohli začít přestavovat. Kdy chceš, abych na nich zase pracoval?"
"Mohla bych přijít zase zítra?" Neděle pro mě byly prokletím. Doma nikdy nebylo tolik práce, abych se zaměstnala na celý den.
Quil šťouchl Embryho do paže a oba si vyměnili úsměv.
Jacob se potěšeně usmál. "To bude skvělé!"
"Když napíšeš seznam, můžeme jet nakoupit součástky," navrhla jsem.
Jacobův obličej trochu pohasl. "Pořád si nejsem jistý, jestli bych neměl něco zaplatit sám."
Zavrtěla jsem hlavou. "Ani nápad. Tuhle srandu platím já ze své kapsy. Od tebe požaduju jenom práci a odbornost."
Embry zakoulel očima na Quila.
"To mi nepřipadá spravedlivé," zavrtěl Jacob hlavou.
"Jaku, kdybych ty motorky vzala do opravny, kolik by mi naúčtovali?" podotkla jsem.
Usmál se. "Dobře, tak jsme domluveni."
"A k tomu navíc hodiny jízdy," dodala jsem.
Quil se široce zakřenil na Embryho a zašeptal něco, co mi uniklo. Jacobova ruka vystřelila, aby praštila Quila do týla. "To stačí, vypadněte," zamručel.
"Ne, já vážně musím jít," protestovala jsem a zamířila ke dveřím. "Uvidíme se zítra, Jacobe."
Jakmile jsem byla z dohledu, uslyšela jsem Quila a Embryho sborově vyhrknout: "Týýýjóóó!"
Následoval zvuk krátké potyčky, přerušovaný výkřiky "au" a "hej!"
"Jestli některý z vás zítra strčí byť i jen špičku nohy na náš pozemek…" slyšela jsem Jacoba, jak hrozí. Jeho hlas se ztratil, jak jsem vkročila mezi stromy.
Tiše jsem se zachichotala. Když jsem ten zvuk uslyšela, údivem jsem vykulila oči. Smála jsem se, skutečně jsem se smála, a to se ani nikdo nedíval. Cítila jsem se tak lehce, že jsem se zasmála znovu, jen aby ten pocit trval trochu déle.
Byla jsem doma dřív než Charlie. Když vstoupil dovnitř, právě jsem vyndávala z pánve kousky smaženého kuřete a pokládala je na hromádku papírových utěrek.
"Ahoj, tati." Obdařila jsem ho zářivým úsměvem.
Po tváři mu přeběhl šokovaný výraz, než se srovnal. "Ahoj, holčičko," pozdravil nejistým hlasem. "Jak ses měla u Jacoba?"
Začala jsem servírovat jídlo na stůl. "Moc hezky."
"No, to je dobře." Byl stále obezřetný. "Co jste dělali?"
Teď byla s obezřetností řada na mně. "Byla jsem u něj v garáži a dívala se, jak pracuje. Víš, že dává do kupy jeden starý Volkswagen?"
"Jo, myslím, že se o tom Billy zmiňoval."
Když se Charlie pustil do jídla, musel přestat s výslechem, ale pořád se mi přitom upřeně díval do obličeje.
Po večeři jsem ještě pobíhala kolem, dvakrát jsem uklidila kuchyni a pak jsem v předním pokoji pomalu dělala domácí úkoly, zatímco Charlie se díval na hokejový zápas. Čekala jsem, jak dlouho jsem mohla, ale nakonec Charlie podotkl, že už je pozdě. Když jsem neodpovídala, vstal, protáhl se a pak odešel a zhasl za sebou světlo. Neochotně jsem ho následovala.
Když jsem šla nahoru po schodech, cítila jsem, jak ze mě vyprchává ten nezvyklý pocit pohody pozdního odpoledne a jak ho nahrazuje otupělý strach při pomyšlení, co mě teď čeká.
Už jsem nebyla jako umrtvená. Dnešní noc bude bezpochyby stejně děsivá jako ta včerejší. Ležela jsem v posteli a schoulená do klubíčka jsem se připravovala na útok. Pevně jsem stiskla oční víčka a… pak jsem si uvědomila, že už je ráno.
Zírala jsem na bledé stříbrné světlo, které ke mně pronikalo oknem, celá ohromená.
Poprvé za víc než čtyři měsíce jsem prospala noc bez snů. Snů nebo křiku. Nemohla jsem říct, který pocit ve mně je silnější - jestli úleva, nebo šok.
Ležela jsem v posteli bez pohnutí několik minut a čekala, až se to vrátí. Protože něco muselo přijít. Jestli ne bolest, tak otupělost. Čekala jsem, ale nic se nedělo. Už dlouho jsem se necítila tak odpočinutě.
Nevěřila jsem, že to vydrží. Balancovala jsem na nebezpečném ostří - stačí málo, a spadnu dolů. Už jenom dívat se po svém pokoji očima, z kterých mi spadly šupiny - všimnout si, jak divně vypadá, jak je nenormálně naklizený, jako kdybych v něm vůbec nežila -, bylo nebezpečné.
Vytěsnila jsem tu myšlenku z hlavy a při oblékání jsem se soustředila na to, že dneska zase uvidím Jacoba. To pomyšlení ve mně vzbuzovalo téměř… naději. Možná to bude stejné jako včera. Možná si nebudu muset připomínat, že se mám tvářit, jako že mě to zajímá, že mám přikyvovat a usmívat se ve správných intervalech, jako jsem to musela dělat před všemi ostatními. Možná… ale tomu se mi ani nechtělo věřit - že to vydrží. Nechtělo se mi věřit, že to bude stejné - tak snadné - jako včera. Nechtělo se mi takhle se připravovat na zklamání.
Také Charlie byl u snídaně opatrný. Snažil se skrývat zkoumavé pohledy, očima provrtával vajíčka na talíři, když si myslel, že se na něj dívám.
"Co máš dneska v plánu?" zeptal se a koukal na uvolněnou nit na kraji manžety, jako kdyby ho moje odpověď nijak zvlášť nezajímala.
"Pojedu dneska zase k Jacobovi a budu tam."
Přikývl, aniž vzhlédl. "Aha," řekl.
"Vadí ti to?" předstírala jsem starost. "Můžu zůstat doma…"
Rychle se na mě podíval, v očích náznak paniky. "Ne, to ne! Jen jeď. Stejně jsem se domlouval s Harrym, že k nám přijde a budeme se spolu dívat na zápas."
"Třeba by Harry mohl vzít s sebou i Billyho," navrhla jsem. Čím méně svědků, tím líp.
"To je skvělý nápad."
Nebyla jsem si jistá, jestli je zápas jenom výmluva, aby mě mohl vykopat z domu, ale vypadal teď dostatečně vzrušeně. Mířil k telefonu, zatímco já jsem si oblékala bundu do deště. Cítila jsem se poněkud nesvá, v kapse jsem totiž měla zastrčenou šekovou knížku. Ještě nikdy jsem ji nepoužila.
Venku se spustil déšť, jako když se vychrstne voda z kbelíku. Musela jsem jet pomaleji, než jsem chtěla; viděla jsem před sebe sotva na délku auta. Ale nakonec jsem se dostala po blátivých silničkách až k Jacobovu domu. Než jsem vypnula motor, otevřely se vstupní dveře a Jacob vyběhl ven s velkým černým deštníkem v ruce.
Přidržoval mi ho nade dveřmi, když jsem vystupovala.
"Charlie volal - říkal, že jsi na cestě," vysvětloval s úsměvem.
Bez úsilí, bez vědomého pokynu mimickým svalům se mi po tváři taky roztáhl úsměv. V krku mi bublal vzhůru podivný pocit tepla navzdory ledovému dešti, který mi cákal do tváří.
"Ahoj, Jacobe."
"Dobrý nápad, pozvat Billyho." Zvedl ruku, aby si se mnou plácl ve vítězném gestu.
Musela jsem sáhnout tak vysoko, abych na ni dosáhla, že ho to rozesmálo.
Jen o pár minut později se ukázal Harry, aby vyzvedl Billyho. Zatímco jsme čekali, až budeme bez dozoru, vzal mě Jacob na krátkou prohlídku svého malého pokoje.
"Tak kam, pane Kutile?" zeptala jsem se, jakmile se za Billym zavřely dveře.
Jacob vytáhl z kapsy složený papír a uhladil ho. "Začneme na vrakovišti, uvidíme, jestli budeme mít štěstí. Tohle nebude tak docela levná záležitost," varoval mě. "Dá to ještě hodně práce, než ty motorky budou zase jezdit." Netvářila jsem se dost ustaraně, takže pokračoval. "Mluvím tady o sumě přesahující možná i sto dolarů."
Vytáhla jsem svou šekovou knížku, ovála jsem se stránkami jako vějířem a zvedla oči v sloup nad jeho starostmi. "Krytí máme."
Byl to velice podivný den. Bavila jsem se. I na vrakovišti, kde jsme chodili v nepříjemném dešti a po kotníky v blátě. Zpočátku jsem si říkala, jestli to není jenom následný šok po té ztrátě otupělosti, ale takové vysvětlení mi nepřipadalo dostačující.
Nakonec jsem došla k názoru, že za to vděčím hlavně Jacobovi. Nebylo to jenom tím, že byl vždycky šťastný, že mě vidí, ani že se na mě nedíval po očku a nečekal, až udělám něco, co prozradí mé šílenství nebo depresi. Se mnou to vůbec nesouviselo.
Bylo to prostě v něm. Jacob byl soustavně šťastný člověk a to štěstí si nosil s sebou jako auru a dělil se o ně s každým, kdo byl poblíž. Byl jako pozemské slunce. Kdykoliv byl někdo v dosahu jeho přitažlivé síly, Jacob ho zahřál. Bylo to přirozené, patřilo to k jeho osobnosti. Není divu, že jsem se nemohla dočkat, až se s ním zase uvidím.
I když komentoval zející díru v mé palubní desce, nevzbudilo to ve mně paniku, jak jsem čekala.
"Stereo se rozbilo?" podivil se.
"Jo," zalhala jsem.
Prohmatal dutinu. "Kdo to vyndával? Je to hodně poškozené…"
"To já," přiznala jsem.
Zasmál se. "Možná bys na ty motorky neměla moc sahat."
"V pohodě."
Podle Jacoba jsme na vrakovišti měli opravdu štěstí. Velmi ho vzrušil nález několika kousků pokrouceného kovu zčernalých kolomazí; na mě udělalo dojem už jen to, že je dokázal správně pojmenovat a určit, kam patří.
Z vrakoviště jsme jeli do Checkerova obchodu s autosoučástkami dole v Hoquiamu. S mým náklaďáčkem to byla více než dvouhodinová jízda na jih po křivolakých silnicích, ale s Jacobem čas rychle ubíhal. Vyprávěl o svých kamarádech a o škole a já jsem se přistihla, že se ho vyptávám, a ani nic nepředstírám, opravdu mě zajímá, co mi chce říct.
"Všechno mluvení obstarávám já," stěžoval si po dlouhém vyprávění o Quilovi a o potížích, které způsobil, když pozval na rande holku jednoho čtvrťáka. "Co kdyby teď byla řada na tobě? Co se děje ve Forks? Musí tam být víc vzrušení než v La Push."
"Chyba," povzdechla jsem si. "Tam se vůbec nic neděje. Tvoji kamarádi jsou mnohem zajímavější než moji. Líbí se mi. Quil je zábavný."
Zamračil se. "Myslím, že ty se Quilovi taky líbíš."
Zasmála jsem se. "Je pro mě trochu mladý."
Jacob se zamračil ještě víc. "Není o tolik mladší než ty. Jen o rok a pár měsíců."
Měla jsem pocit, že už se nebavíme o Quilovi. Pokračovala jsem lehkým, škádlivým tónem. "Jasně, ale když se vezme v úvahu rozdíl mezi dospíváním u kluků a u holek, neměl bys to počítat spíš na psí roky? To pak budu starší o kolik, tak o dvacet let, ne?"
Zasmál se a zvedl oči v sloup. "Dobře, ale jestli to chceš brát takhle, tak musíš zprůměrovat taky velikost. Ty jsi tak malá, že ti z tvého věku musím srazit deset let."
"Metr šedesát tři je dokonalý průměr." Nakrčila jsem nos. "Já nemůžu za to, že ty jsi obřisko."
Žertovali jsme takhle až do Hoquiamu, pořád jsme se dohadovali o správném vzorci, podle kterého stanovit věk - přišla jsem o další dva roky, protože jsem neuměla vyměnit pneumatiku, ale získala jsem jeden rok zpátky, protože jsem měla u nás doma na starosti vedení účtů - až jsme dojeli k Checkerovi a Jacob se musel znovu soustředit. Sehnali jsme všechny zbývající položky jeho seznamu a Jacob byl spokojený, že se nám lov pěkně vydařil.
Když jsme se vrátili do La Push, mně bylo dvacet tři a jemu třicet - rozhodně si při posuzování dovedností nadržoval.
Nezapomněla jsem na důvod, proč to dělám. A i když jsem se bavila víc, než bych považovala za možné, moje původní touha se nijak neumenšovala. Stále jsem chtěla podvádět. Bylo to nerozumné a mně to opravdu bylo jedno. Budu tak nezodpovědná, jak jen mi to ve Forks půjde. Nebudu jako jediná dodržovat neplatnou smlouvu. To, že musím trávit čas s Jacobem, mi jenom přinášelo hodně nečekané radosti navíc.
Billy se ještě nevrátil, takže jsme náš celodenní nákup nemuseli vykládat potají. Jakmile jsme měli všechno rozloženo na plastové fólii natažené na podlaze vedle Jacobovy bedny s nářadím, pustil se Jacob okamžitě do práce. Stále přitom povídal a smál se, zatímco se jeho prsty zkušeně probíraly kovovými součástkami, které měl před sebou.
Jacob měl úžasně šikovné ruce. Zdály se příliš velké pro jemné činnosti, které prováděly s lehkostí a přesností. Když pracoval, byly jeho pohyby téměř graciézní. Zatímco když stál na nohou, byl díky své výšce a velkým nohám skoro stejně nebezpečný jako já.
Quil a Embry se neukázali, takže možná jeho hrozbu ze včerejška vzali vážně.
Den utekl hrozně rychle. Před vraty garáže se setmělo dřív, než jsem čekala, a pak jsme uslyšeli Billyho, jak na nás volá.
Vyskočila jsem, abych pomohla Jacobovi odklidit věci, ale zaváhala jsem, protože jsem si nebyla jistá, co mám brát.
"Nech to tak," řekl. "Budu na tom dělat ještě později večer."
"Nezapomeň na úkoly do školy a tak," připomněla jsem mu a cítila jsem se trochu provinile. Nechtěla jsem, aby se kvůli mně dostal do potíží. Ten plán byl jenom pro mě.
"Bello?"
Oběma nám hlavy vylétly vzhůru, když se mezi stromy rozlehl Charlieho povědomý hlas a zněl blíž než u domu.
"Sakra," zamumlala jsem. "Už jdu!" zakřičela jsem k domu.
"Jdeme." Jacob se usmál, naše romantické dobrodružství se mu líbilo. Zhasnul světlo a já jsem na okamžik nic neviděla. Jacob mě popadl za ruku a táhl mě ven z garáže mezi stromy, jeho nohy snadno nacházely známou cestu. Ruku měl hrubou a velmi teplou.
Navzdory pěšině jsme oba ve tmě zakopávali. Takže jsme se také oba smáli, když jsme došli k domu. Ten smích mi nevycházel z hloubi duše; byl lehký a povrchní, ale přesto milý. Byla jsem si jistá, že si Jacob nevšimne slabého náznaku hysterie. Nebyla jsem zvyklá se smát, připadalo mi to správné i velmi špatné zároveň.
Charlie stál pod malou černou verandou a Billy seděl ve dveřích za ním.
"Ahoj, tati," pozdravili jsme oba současně a zase jsme se rozesmáli.
Charlie na mě zíral s vykulenýma očima, které rychle sjely dolů a všimly si Jacobovy ruky, která svírala tu mou.
"Billy nás pozval na večeři," oznámil nám Charlie nepřítomně.
"Budou špagety podle mého super tajného receptu. Předávaného z generace na generaci," řekl Billy vážně.
Jacob se ušklíbl. "Pochybuju, že ragú už je na světě tak dlouho."
Dům byl plný lidí. Byl tam také Harry Clearwater i se svou rodinou - s manželkou Sue, kterou jsem si trochu pamatovala ze svých letních pobytů ve Forks, když jsem byla malá, a se svými dvěma dětmi. Leah byla taky maturantka jako já, ale o rok starší. Byla krásná takovým exotickým způsobem - dokonalá měděná kůže, zářivé černé vlasy, řasy jako smetáky - a zaneprázdněná. Okupovala Billyho telefon a vůbec ho nepustila z ruky. Sethovi bylo čtrnáct; visel Jacobovi na rtech zbožňujícím pohledem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama