"Umřít pro někoho koho miluji, mi připadá jako dobrý způsob odchodu."



Ahojky, hlásněte mi prosím Sem pro Roberta Pattinsona No a taky Semka pro Taylora Lautnera.........

A ještě Sem pro Jespra....!

Budu moc ráda Díky Všem kteří hlásnou!


Cheš být moje SB?
Stačí jen napsat do posledního článku, že by ses chtěl/a spřátelit, svůj blog a přezdívku....
Pak si mě zapsat na blog a občas ke mně zajít a zanechat nějaký ten koment, pokud možno šířit můj blog v dobrém a nepomlouvat ho!
To je vše.









Leden 2010

Klikačka tohoto webu!

31. ledna 2010 v 13:55 | Terisek |  Cullenovi

Nový měsíc 7.kapitola 2.část

29. ledna 2010 v 14:09 | Terisek |  Stmívání online ke čtení
* * *
Nazítří dopoledne jsem uklízela dům - čekala jsem, až Jacob zavolá, a snažila jsem se setřást poslední noční můru. Scenérie se změnila. Včera v noci jsem bloudila v divokém moři kapradí, v kterém byly tu a tam roztroušeny velké kanadské jedle. Nic jiného tam nebylo a já jsem se ztratila, bloumala jsem bezcílně a sama, pátrala jsem po ničem. Chtěla jsem si nakopat za ten pitomý výlet minulý týden. Vytěsňovala jsem ten sen z vědomí a doufala, že zůstane někde zamčený a už se nedostane ven.
Charlie byl před domem a myl policejní auto, takže když zazvonil telefon, upustila jsem záchodovou štětku a utíkala dolů to zvednout.
"Haló?" stěží jsem popadala dech.
"Bello," ohlásil se Jacob podivným, formálním tónem hlasu.
"Ahoj, Jaku."
"Myslím, že… máme rande," řekl a jeho tón byl nabitý nevyslovenými významy.
Trvalo mi vteřinu, než jsem pochopila. "Jsou hotové? Já tomu nemůžu věřit!" Tak dokonalé načasování. Potřebovala jsem něco, co by mě rozptýlilo od nočních můr a nicoty.
"Jo, fungujou a všechno je, jak má být."
"Jacobe, ty jsi rozhodně ten nejtalentovanější a nejbáječnější člověk, kterého znám. Za tohle ti připisuju deset let."
"Super! To už jsem chlap středního věku."
Zasmála jsem se. "Už jedu!"
Hodila jsem čisticí prostředky pod poličku v koupelně a popadla bundu.
"Jedeš se podívat na Jaka?" řekl Charlie, když jsem běžela kolem něj. Už to ani nebyla otázka.
"Jo," odpověděla jsem a naskočila do auta.
"Později budu na stanici," zavolal za mnou Charlie.
"Dobře," zakřičela jsem zpátky a otočila klíčkem.
Charlie řekl ještě něco, ale přes řev motoru jsem ho neslyšela moc jasně. Bylo to něco jako: "Copak hoří?"
Zaparkovala jsem náklaďák kousek stranou od domu Blackových, blízko stromů, abychom se mohli snadněji vyplížit ven s motorkami. Když jsem vystoupila, upoutala mou pozornost barevná skvrna - pod jedlí byly schované dvě nablýskané motorky, jedna červená, druhá černá, a od domu nebyly vůbec vidět. Jacob byl připravený.
Přes řídítka obou motorek byla převázaná modrá stužka. Zasmála jsem se tomu, když Jacob vyběhl z domu.
"Připravená?" zeptal se tiše a v očích mu jiskřilo.
Podívala jsem se mu přes rameno, ale Billyho nebylo vidět.
"Jo," odpověděla jsem, ale moje vzrušení už mezitím trochu vyprchalo; snažila jsem se představit si, jak na té motorce skutečně pojedu.
Jacob zlehka naložil motorky na korbu náklaďáčku. Položil je opatrně na bok, aby nebyly vidět.
"Jedeme," prohlásil a hlas mu přeskakoval vzrušením. "Znám dokonalé místo - tam nás nikdo nenačapá."
Jeli jsme na jih od města. Štěrková silnice se co chvíli zanořovala do lesa a zase se vynořovala - někdy nebylo vidět nic než stromy, ale najednou se otevřel úchvatný pohled na Tichý oceán, sahající k horizontu, temně šedý pod příkrovem mraků. Byli jsme nad pobřežím, na útesech, které tady lemovaly pláž, a ten pohled jako by se táhl donekonečna.
Jela jsem pomalu, takže jsem se mohla v klidu každou chvíli kochat pohledem na oceán, podle toho, jak se silnice stáčela blíž k mořským útesům. Jacob mluvil o tom, co je na motorkách ještě potřeba dokončit, ale jeho popisy byly příliš technické, takže jsem jim nevěnovala moc pozornosti.
V tu chvíli jsem si všimla čtyř postav stojících na skalnatém výběžku nebezpečně blízko nad propastí. Na tu dálku jsem neviděla, jak jsou ti lidé asi staří, ale předpokládala jsem, že jsou to muži. Zdálo se, že navzdory dnešnímu studenému počasí mají na sobě jenom šortky.
Jak jsem se na ně dívala, ten nejvyšší z nich přistoupil těsně k okraji. Automaticky jsem zpomalila, noha mi visela nad brzdovým pedálem.
A pak se ten člověk vrhl dolů z útesu.
"Ne!" zakřičela jsem a dupla na brzdu.
"Co se děje?" vyjekl vyplašeně Jacob.
"Ten chlap - právě skočil z útesu! Proč ho nezastavili? Musíme zavolat sanitku!" Rozrazila jsem dveře a chystala se vyskočit ven z auta, což však bylo naprosto nesmyslné. Nejrychlejší cesta k telefonu byla jet zpátky k Billymu. Ale nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem právě viděla. Tak nějak podvědomě jsem doufala, že snad uvidím něco jiného, když mi nebude překážet přední sklo auta.
Jacob se zasmál a já jsem se otočila a divoce jsem se na něj podívala. Jak může být tak bezcitný, tak chladnokrevný?
"Jenom skáčou z výšky do vody, Bello. Je to sport, zábava. La Push nemá žádné nákupní centrum, víš." Utahoval si ze mě, ale v jeho hlase byl podivně podrážděný podtón.
"Skáčou z útesu?" opakovala jsem udiveně. Zírala jsem nevěřícně, jak k okraji přistoupila druhá postava, chvilku počkala a pak plavně skočila do prostoru. Padala dlouho, připadalo mi to jako věčnost, a nakonec hladce zajela do tmavých šedých vln pod sebou.
"Páni. Je to tak vysoko." Vklouzla jsem zpátky na sedadlo a stále jsem zírala vytřeštěnýma očima na zbývající dva skokany. "Musí to být aspoň třicet metrů."
"No jo, většina z nás skáče z nižšího místa, z toho výčnělku asi v půlce útesu." Ukázal ze svého okna. Místo, které označil, se opravdu zdálo mnohem rozumnější. "Tihle kluci jsou blázni. Asi se předvádí, jak jsou tvrdí. Chci říct, že dneska je vážně hrozná kosa. Voda musí být strašná." Nasadil rozladěný obličej, jako kdyby ho takové frajeřinky osobně urážely. Myslela bych si, že Jacoba je téměř nemožné rozházet.
"Ty taky skáčeš z útesu?" Neunikla mi slovíčka "z nás".
"Jasně, jasně." Pokrčil rameny a zakřenil se. "Je to sranda. Trochu děsivá, no, je to kapku adrenalin."
Podívala jsem se zpátky na útesy, kde kráčela ke kraji třetí postava. Nikdy v životě jsem nebyla svědkem něčeho tak nespoutaného a nezodpovědného. Vykulila jsem oči a usmála se. "Jaku, musíš mě vzít taky si skočit."
Zamračil se na mě v nesouhlasném výrazu. "Bello, zrovna jsi chtěla Samovi volat sanitku," připomněl mi. Překvapilo mě, že na tu dálku pozná, kdo to je.
"Chci to zkusit," stála jsem si na svém a chystala jsem se znovu z auta vystoupit.
Jacob mě popadl za zápěstí. "Ale dneska ne, souhlas? Nemůžeme aspoň počkat, až bude trochu tepleji?"
"Fajn, tak dobře," souhlasila jsem. Jak jsem měla otevřené dveře, ledový vítr mi dělal na ruce husí kůži. "Ale chci, aby to bylo brzo."
"Brzo." Obrátil oči v sloup. "Někdy jsi trochu divná, Bello. Víš to?"
Povzdechla jsem si. "Ano."
"A my neskáčeme seshora."
Sledovala jsem fascinovaně, jak se třetí kluk rozběhl a vrhl se do prázdného vzduchu ještě dál než ti dva před ním. Jak padal, otočil se a udělal ve vzduchu přemet stranou, jako kdyby skákal s padákem. Vypadal naprosto svobodně - na nic nemyslel a choval se totálně nespoutané.
"Fajn," souhlasila jsem. "Napoprvé rozhodně nebudu skákat až shora."
Teď si povzdechl Jacob.
"Jedeme vyzkoušet ty motorky, nebo ne?" zeptal se.
"Dobře, dobře," řekla jsem a odtrhla oči od poslední postavy čekající na útesu. Znovu jsem si zapnula bezpečnostní pás a zavřela jsem dveře. Motor stále běžel, i na volnoběh řval. Znovu jsme se rozjeli po silnici.
"Tak kdo byli ti kluci - ti šílenci?" chtěla jsem vědět.
Vydal ze sebe znechucený hrdelní zvuk. "Gang z La Push."
"Vy máte gang?" divila jsem se. Uvědomila jsem si, že můj hlas zní, jako kdyby to na mě udělalo dojem.
Zasmál se mojí reakci. "Ale to ne, přísahám. Oni jsou jako přerostlí školáci, co mají dozor na chodbě. Nezačínají rvačky, oni udržují pořádek." Odfrkl si. "Byl tady jeden chlapík odněkud z rezervace Makahů, takový obr, šel z něj strach. No, říkalo se o něm, že prodává dětem drogy, a tak ho Sam Uley a jeho stoupenci vyhnali z našeho území. Pořád jsou samé naše území a kmenová hrdost… je to směšné. Nejhorší je, že rada starších je bere vážně. Embry říkal, že se rada dokonce se Samem schází." Zavrtěl hlavou, obličej plný odporu. "Embry také od Ley Clearwaterové slyšel, že si říkají 'ochránci' nebo tak nějak."
Jacob měl ruce zaťaté do pěstí, jako kdyby chtěl někoho uhodit. Nikdy jsem ho takhle neviděla.
Byla jsem překvapená, když jsem slyšela jméno Sama Uleyho. Nechtěla jsem, aby se mi v hlavě zase promítaly záběry z mé noční můry, a tak abych je rozehnala, honem jsem poznamenala: "Nemáš je moc v lásce."
"Je to vidět?" zeptal se sarkasticky.
"No… nezdá se, že by dělali něco špatného." Snažila jsem se ho uklidnit, aby byl zase veselý. "Na gang jsou to ale trochu otravní slušňáci."
"Jo. Otravní je dobré slovo. Vždycky se předvádějí - jako na tom útesu. Chovají se jako… já nevím. Jako ostří hoši. Jednou v minulém pololetí jsem byl s Embrym a Quilem v krámě a objevil se tam Sam se svými následovníky, Jaredem a Paulem. Quil něco prohodil, víš, jak má pusu proříznutou, a Paula to vytočilo. Oči mu úplně ztmavly a tak nějak se usmál - ne, ukázal zuby ale neusmál se - a vypadalo to, jako že je tak navztekaný, až se třese nebo co. Ale Sam mu položil ruku na prsa a zavrtěl hlavou. Paul se na něj chvíli díval a pak se uklidnil. Vážně, bylo to, jako kdyby ho Sam držel zpátky - jako kdyby se nás Paul chystal roztrhat na kousky, ale Sam mu v tom zabránil." Zasténal. "Jako ve špatném westernu. Víš, Sam je velký chlap, je mu jednadvacet. Ale Paulovi je jenom šestnáct, jako mně, a je menší než já a není tak silný jako Quil. Myslím, že kdokoliv z nás by ho přepral."
"Ostří hoši," souhlasila jsem. Dokázala jsem si to představit, jak to popisoval, a něco mi to připomnělo… trojici vysokých tmavých mužů stojících velmi klidně a blízko u sebe v obývacím pokoji u nás doma. Viděla jsem je ze strany, protože jsem měla hlavu položenou na gauči a nade mnou se skláněli doktor Gerandy a Charlie… Byl to Samův gang?
Znovu jsem honem promluvila, abych rozehnala bezútěšné vzpomínky. "Není Sam na takovéhle věci trochu moc starý?"
"Je. Měl jít na vysokou, ale zůstal tady. A nikdo ho kvůli tomu neprudil. To když moje sestra odmítla částečné stipendium a vdala se, celá rada byla na infarkt. Ale to ne, Sam Uley nemůže udělat nic špatného."
Z jeho výrazu se dalo vyčíst, že je uražený, což u něj bylo něco nevídaného. A viděla jsem tam ještě něco, co jsem však nedokázala pojmenovat.
"Chápu, že ti to jde na nervy. A je to ujetý. Ale nechápu, proč si to bereš tak osobně." Koukla jsem se mu do tváře a doufala, že jsem ho neurazila. Byl najednou klidný, díval se ven bočním okénkem.
"Právě jsi minula zatáčku," oznámil vyrovnaným hlasem.
Udělala jsem širokou obrátku a málem jsem porazila strom, když jsem při tom manévru vyjela s autem napůl ven ze silnice.
"Díky za včasné upozornění," zabručela jsem a sjela na postranní silnici.
"Promiň, nedával jsem pozor."
Na chviličku bylo ticho.
"Můžeš tady kdekoliv zastavit," řekl tiše.
Zastavila jsem a vypnula motor. V uších mi zvonilo z ticha, které následovalo. Oba jsme vystoupili a Jacob si namířil dozadu ke korbě, aby sundal motorky. Snažila jsem se rozluštit jeho výraz. Něco ho znepokojovalo. Ťala jsem do živého.
Usmál se nepřesvědčivě, když ke mně dostrkal červenou motorku. "Opožděně všechno nejlepší k narozeninám. Vážně jsi na to připravená?"
"Asi jo." Motorka mi najednou naháněla strach, vypadala děsivě, když jsem si uvědomila, že na ní brzy budu sedět.
"Půjdeme na to pomalu," slíbil Jacob. Opatrně jsem opřela motorku o nárazník auta, zatímco on si šel pro tu svou.
"Jaku…" Zaváhala jsem, než obešel náklaďák.
"No?"
"Co tě opravdu trápí? Tedy ohledně toho Sama? Je za tím něco jiného?" Dívala jsem se mu do obličeje. Zašklebil se, ale nevypadal rozzlobeně. Díval se do bláta a neustále kopal botou do přední pneumatiky své motorky, jako kdyby si dával na čas.
Vzdychl. "To jen… jak se ke mně chovají. Vadí mi to." Slova se najednou začala valit. "Víš, rada má být složena z členů, kteří jsou si rovni, ale kdyby byl nějaký náčelník, byl by to můj táta. Nikdy jsem nedokázal přijít na to, proč se k němu lidé chovají tak, jak se chovají. Proč je jeho názor nejdůležitější. Má to něco společného s jeho otcem a s otcem jeho otce. Můj pradědeček Ephraim Black byl něco jako poslední náčelník, kterého jsme měli, a oni pořád poslouchají Billyho, možná právě kvůli tomu.
Ale já jsem jako všichni ostatní. Ke mně se nikdo zvláštně nechoval… až doteď."
To mě vyvedlo z míry. "Sam se k tobě chová jinak?"
"Jo," potvrdil a podíval se na mě ztrápenýma očima. "Dívá se na mě, jako kdyby na něco čekal… jako kdybych měl jednou vstoupit do toho jeho pitomého gangu. Věnuje mi víc pozornosti než komukoli z ostatních kluků. Nesnáším to."
"Nemusíš nikam vstupovat." Hlas jsem měla rozzlobený. Tohle Jacoba opravdu trápilo, a to mě rozzuřovalo. Co si o sobě ti "ochránci" myslí?
"Jo." Jeho noha kopala do pneumatiky pořád v stejném rytmu.
"Co je?" Bylo vidět, že to není všechno.
Zamračil se a obočí se mu vytáhlo tak, že vypadal spíš smutný a ustaraný než rozzlobený. "Jde o Embryho. Poslední dobou se mi vyhýbá."
Nezdálo se, že by to s tím souviselo, ale napadlo mě, jestli náhodou nemám na problémech s jeho kamarádem podíl. "Trávil jsi hodně času se mnou," připomněla jsem mu a připadala si jako sobec. Dělala jsem si na něj výhradní nárok.
"Ne, v tom to není. Nejde jen o mě - taky o Quila a o ostatní. Embry zameškal týden ve škole, ale když jsme se pokoušeli ho navštívit, nikdy nebyl doma. A když se vrátil do školy, vypadal… vypadal vystrašeně. Vyděšeně. Oba jsme se s Quilem snažili přimět ho, aby nám řekl, co se děje, ale on s nikým nechtěl mluvit."
Zírala jsem na Jacoba a úzkostně jsem si kousala ret - byl opravdu vystrašený. Ale nedíval se na mě. Díval se na svou vlastní nohu kopající do gumy, jako kdyby patřila někomu jinému. Tempo se zvyšovalo.
"Pak tenhle týden, zničehonic, Embry začal chodit se Samem a s těmi ostatními. Dneska byl s nimi na útesech." Jeho hlas byl tichý a napjatý.
Konečně se na mě podíval. "Bello, jemu vadili ještě víc než mně. Nechtěl s nimi mít nic společného. A teď se Embry drží Samovi v patách, jako kdyby se stal stoupencem jeho kultu.
A takhle to bylo taky s Paulem. Úplně přesně stejně. Vůbec nebyli se Samem kamarádi. Pak přestal na pár týdnů chodit do školy, a když se vrátil, najednou ho Sam ovládal. Nevím, co to znamená. Nemůžu na to přijít a mám pocit, že musím, protože Embry je můj kamarád a… Sam se na mě divně dívá… a…" Odmlčel se.
"Mluvil jsi o tom s Billym?" zeptala jsem se. Jeho děs přeskočil i na mě. Vzadu po krku mi přejíždělo chvění.
Teď měl ve tváři rozzlobený výraz. "Ano," odfrkl. "To mi fakt pomohlo."
"Co říkal?"
Jacobův výraz byl sarkastický, a když promluvil, výsměšně napodoboval hluboké tóny hlasu svého otce. "Není to nic, s čím by sis teď měl dělat starosti, Jacobe. Za pár let, jestli ne… zkrátka, vysvětlím ti to později." Přešel do svého hlasu. "Co si z toho mám vybrat? Snaží se mi říct, že je to nějaká pitomá puberta, něco kolem dospívání? Tohle je něco jiného. Něco špatného."
Kousal si spodní ret a zatínal ruce v pěst. Vypadal, jako když je mu do pláče.
Instinktivně jsem ho objala, vzala jsem ho kolem pasu a přitiskla jsem mu obličej na prsa. Byl tak velký, že jsem se cítila jako dítě, které objímá dospělého.
"Ach, Jaku, to se srovná!" uklidňovala jsem ho. "Ale kdyby se to zhoršilo, můžeš přijít k nám a bydlet se mnou a s Charliem. Neboj se, něco vymyslíme!"
Na vteřinku ztuhnul a pak mě váhavě objal dlouhými pažemi. "Díky, Bello." Jeho hlas byl chraptivější než obvykle.
Stáli jsme tak chvilku a mně to nevadilo; vlastně mi to bylo docela příjemné. Bylo to jiné, než když mě naposledy někdo takhle objímal. Tohle bylo přátelství. A Jacob byl velmi teplý.
Moc se mi nepodobalo pustit si někoho tak blízko k tělu - nemyslím fyzicky, spíš po citové stránce, ačkoliv i ta fyzická blízkost byla zvláštní. Nebyl to můj obvyklý styl. Normálně jsem si nevytvářela vztahy k lidem tak snadno, a tak hluboké.
K lidem ne.
"Tedy jestli budeš reagovat takhle, tak budu vyšilovat častěji." Jacobův hlas byl veselý, zase jako normálně, a v uchu mi zadrnčel jeho smích. Prsty se dotýkal mých vlasů, jemně a váhavě.
No, o přátelství šlo asi jen z mé strany.
Rychle jsem se odtáhla a smála se s ním, ale byla jsem rozhodnutá okamžitě uvést věci na pravou míru.
"Je těžké uvěřit, že jsem o dva roky starší než ty," řekla jsem a dala důraz na slovo "starší". "Připadám si vedle tebe jako trpaslík." Když jsem stála takhle blízko u něj, opravdu jsem musela zaklánět hlavu, abych mu viděla do tváře.
"Samozřejmě zapomínáš, že já už jsem čtyřicátník."
"No jo, to je pravda."
Pohladil mě po hlavě. "Jsi jako panenka," smál se mi. "Jako porcelánová panenka."
Zvedla jsem oči v sloup a ustoupila o krok dozadu. "Nebudeme začínat s vtipnými poznámkami o albínech."
"Vážně, Bello, víš jistě, že nejsi albína?" Natáhl svou rudou paži vedle mojí. Ten rozdíl nebyl lichotivý. "Nikdy jsem neviděl nikoho bledšího než ty… no, až na…" Odmlčel se a já jsem se podívala stranou a předstírala, že jsem nepochopila, co se chystal říct.
"Tak budeme jezdit, nebo ne?"
"Jdeme na to," souhlasila jsem s větším nadšením, než bych měla před minutou. Jeho nedokončená věta mi připomněla, proč jsem tady.

Nový měsíc 7.kapitola 1.část

29. ledna 2010 v 14:07 | Terisek |  Nový měsíc online ke čtení

7. OPAKOVÁNÍ

Nebyla jsem si jistá, co tu k čertu dělám.
Snažila jsem se vrátit se k té mrtvolné otupělosti? Stal se ze mě masochista - zalíbilo se mi utrpení? Měla jsem jet přímo do La Push. S Jacobem jsem se cítila mnohem, mnohem zdravěji. Tohle však rozhodně nebyl rozumný nápad.
Přesto jsem pokračovala v pomalé jízdě zarostlou silnicí, klikatící se mezi stromy, které se nade mnou skláněly jako zelený živý tunel. Třásly se mi ruce, tak jsem sevřela volant pevněji.
Věděla jsem, že částečný důvod, proč tohle dělám, byla ta noční můra; teď, když jsem byla skutečně vzhůru, mě ta nicota ze snu užírala jako pes ohlodávající kost. Byla jsem přesvědčená, že je co hledat. On tam někde je, sice nedosažitelný a neskutečný, jde si za zábavou a na mně už mu nezáleží… ale je tam. Musela jsem tomu věřit.
Druhým důvodem byl ten podivný pocit, že se věci opakují, který jsem zažila dneska ve škole, ta souhra dat. Ten pocit, že znovu začínám - takhle by se možná můj první den odvíjel, kdybych toho odpoledne skutečně byla tou nejvýjimečnější osobou v jídelně.
Ta slova mi projela hlavou neslyšně, jako kdybych je četla, spíš než je slyšela vyslovená:
Bude to, jako bych nikdy neexistoval.
Lhala jsem si do kapsy, když jsem si chtěla namluvit, že jsem sem přijela jen z těch dvou důvodů. Nechtěla jsem si přiznat, co mě sem nejvíc táhlo. Protože to bylo naprosto vyšinuté.
Pravda byla, že jsem znovu chtěla slyšet jeho hlas, jako se mi to stalo při tom podivném mámení v pátek večer. Na tu krátkou chvíli, kdy se mi jeho hlas ozýval odjinud než z mé vědomé paměti, kdy byl tak dokonalý a medově hebký, kdy nebyl jen slabou ozvěnou, kterou mi moje paměť většinou nabízela, na tu jsem byla schopná vzpomínat bez bolesti. Netrvalo to dlouho; bolest mě dohonila, jako mě jistě dohoní i za tenhle bláznivý výlet, o tom jsem nepochybovala. Ale ty vzácné okamžiky, kdy jsem ho mohla znovu slyšet, byly neodolatelným vábením.
Musela jsem najít nějaký způsob, jak zopakovat ten zážitek… nebo bych tomu asi spíš měla říkat epizoda.
Doufala jsem, že klíčem k tomu je zážitek nějakého déjà vu, něčeho, co už jsem viděla, prožila. Tak jsem jela k němu domů, na místo, kde jsem nebyla od svého nevydařeného narozeninového večírku před tolika měsíci.
Kolem oken auta se pomalu plazil hustý porost, téměř džungle. Cesta se vinula dál a dál. Přidala jsem plyn, zmocňovala se mě popudlivost. Jak dlouho už jedu? Neměla bych už být dávno u domu? Cesta byla tak zarostlá, že mi připadalo, jako bych tu jela poprvé.
Co když to nedokážu najít? Otřásla jsem se. Co když neexistuje vůbec žádný hmatatelný důkaz…?
Pak se ukázala mezera mezi stromy, kterou jsem hledala, jenom už nebyla tak zřetelná jako dřív. Zdejší flóra nečekala dlouho a velmi rychle si nárokovala půdu, která zůstala bez ochrany. Vysoké kapradí infiltrovalo louku kolem domu, rozrůstalo se kolem kmenů cedrů, bujelo dokonce i na široké verandě. Vypadalo to, jako kdyby byl trávník zaplavený - do výšky pasu - zelenými zpěněnými vlnami.
A dům tam byl, ale nebyl stejný. Ačkoliv se venku nic nezměnilo, ze slepých oken křičela prázdnota. Bylo to plíživé. Poprvé od chvíle, kdy jsem ten krásný dům viděla, mi připadal jako pravé upíří doupě.
Dupla jsem na brzdy a rozhlížela se. Bála jsem se přijet blíž.
Ale nic se nestalo. Žádný hlas v hlavě.
Tak jsem nechala motor běžet a vyskočila ven do kapradinového moře. Možná že když půjdu dál jako v pátek večer…
Pomalu jsem se blížila k prázdnému opuštěnému průčelí domu. Za mnou útěšně vrčel motor. Když jsem došla ke schodům na verandu, zastavila jsem se, protože tam nic nebylo. Žádný přetrvávající pocit jejich přítomnosti… nebo jeho přítomnosti. Ten dům tu pevně stál, ale moc to neznamenalo. Jeho betonová skutečnost nijak nenarušovala nicotu mých nočních děsů.
Nešla jsem blíž. Nechtěla jsem se podívat do oken. Nebyla jsem si jistá, co by pro mě byl horší pohled. Kdyby byly pokoje vyklizené, prázdné od podlahy ke stropu, to by byl rozhodně bolestný pohled. Jako na babiččině pohřbu, když moje matka trvala na tom, že dokud bude rakev otevřená, já zůstanu venku. Říkala, že nechce, abych babičku takhle viděla, abych si ji takhle pamatovala, ať si ji radši pamatuju živou.
Ale nebylo by horší, kdyby tam nedošlo k žádné změně? Kdyby pohovky stály přesně tak, jak jsem je naposledy viděla, obrazy by visely na zdech - ba co hůř, na malém pódiu by stálo piano? Bylo by těžké vidět, že nejen dům mizející pod náporem vegetace, ale ani žádný majetek je nepojí s tímto místem. Že tu po sobě nechali všechno nedotčené a zapomenuté.
Jako mě.
Otočila jsem se zády k zející prázdnotě a spěchala do auta. Skoro jsem utíkala. Už už jsem chtěla být pryč, vrátit se zpátky do svého lidského světa. Cítila jsem se ošklivě prázdná a chtěla jsem vidět Jacoba. Možná jsem si pěstovala nějakou novou nemoc, další závislost, jako byla předtím ta umrtvenost. Bylo mi to jedno. Snažila jsem se vymáčknout z náklaďáčku, co se dalo, a řítila jsem se vpřed, abych si mohla dát novou dávku.
Jacob na mě čekal. Jakmile jsem ho spatřila, v prsou jako by se mi uvolnilo a hned se mi snadněji dýchalo.
"Ahoj, Bello!" zavolal.
Usmála jsem se s úlevou. "Ahoj, Jacobe!" Zamávala jsem na Billyho, který vykoukl z okna.
"Dejme se do práce," řekl Jacob tichým, ale dychtivým hlasem.
Nějak jsem se dokázala zasmát. "Vážně mě ještě nemáš plné zuby?" divila jsem se. Určitě už si říkal, že asi zoufale toužím po společnosti.
Jacob mě vedl kolem domu ke garáži.
"Ne. Ještě ne."
"Prosím tě, dej mi vědět, až ti začnu jít na nervy. Nechci být na obtíž."
"Dobře." Zasmál se hrdelním smíchem. "Ale myslím, že to nehrozí."
Když jsem vstoupila do garáže, byla jsem šokovaná při pohledu na červenou motorku, která tam stála a vypadala mnohem víc jako motocykl než jako hromada syrového železa.
"Jaku, ty jsi úžasný," vydechla jsem.
Znovu se zasmál. "Zmocní se mě posedlost, když mám před sebou nějaký úkol." Pokrčil rameny. "Kdybych měl rozum, trochu bych to protáhnul."
"Proč?"
Sklopil oči a odmlčel se na tak dlouho, že jsem přemítala, jestli vůbec slyšel moji otázku. Nakonec se mě zeptal: "Bello, kdybych ti řekl, že ty motorky nedokážu opravit, co bys řekla?"
Ani já jsem neodpověděla hned a on vzhlédl, aby se podíval, jak se tvářím.
"Řekla bych… to je velká škoda, ale vsadím se, že si najdeme nějakou jinou zábavu. A když už v zoufalství opravdu nebudeme vědět kudy kam, můžeme se ještě společně učit do školy."
Jacob se usmál a jeho ramena se uvolnila. Posadil se vedle motorky a zvedl šroubovák. "Takže si myslíš, že sem za mnou budeš chodit, i když už budu mít hotovo?"
"Tak o tohle ti šlo?" zavrtěla jsem hlavou. "Asi opravdu zneužívám tvých nesmírně laciných opravářských dovedností. Ale dokud mě tu necháš, budu sem chodit."
"Doufáš, že zase uvidíš Quila?" dobíral si mě.
"Teď jsi mě dostal."
Uchechtl se. "Tobě se vážně líbí trávit se mnou čas?" zeptal se udiveně.
"Hrozně, hrozně moc. A dokážu ti to. Zítra musím být v práci, ale ve středu spolu podnikneme něco, co s opravováním vůbec nesouvisí."
"A co jako?"
"Nemám ponětí. Můžeme jet k nám, abys nebyl v pokušení propadat své posedlosti. Můžeš si přinést učení - určitě máš ve škole zameškáno, protože já mám taky."
"Domácí úkoly, to by mohl být dobrý nápad." Zašklebil se a mě napadlo, kolik toho asi hází za hlavu, aby mohl trávit čas se mnou.
"Ano," souhlasila jsem. "Musíme se začít čas od času chovat zodpovědně, nebo nám ty naše schůzky neprojdou u Billyho a Charlieho tak snadno." Označila jsem nás dva společným gestem. To se mu líbilo - celý se rozzářil.
"Domácí úkoly jednou týdně?" navrhl.
"Možná radši dvakrát," rozhodla jsem a pomyslela na tu hromadu, kterou jsem dostala zrovna dneska.
Ztěžka si povzdechl. Pak se natáhl přes krabici s nářadím po papírovém sáčku z obchodu. Vytáhl dvě plechovky limonády, jednu s lupnutím otevřel a podal mi ji. Otevřel i druhou a obřadně ji pozvedl.
"Připíjím na zodpovědnost," pronesl. "Dvakrát týdně."
"A na nezodpovědnost všechny dny mezitím," zdůraznila jsem já.
Usmál se a ťukl svou plechovkou o moji.
Dostala jsem se domů později, než jsem plánovala, a zjistila jsem, že si Charlie radši objednal pizzu, než by na mě čekal. Nenechal mě ani omluvit se.
"Mně to nevadí," ujišťoval mě. "Stejně si v tom všem vaření zasloužíš pauzu."
Věděla jsem, že je prostě rád, že se stále chovám jako normální člověk, a nechce to nějak dráždit.
Než jsem se dala do úkolů, zkontrolovala jsem si e-maily, a byl tam jeden dlouhý od Renée. Horovala nad každým detailem, o kterém jsem jí psala, takže jsem jí poslala další vyčerpávající popis svého dne. Informovala jsem ji o všem kromě těch motorek. Ty by pravděpodobně vyplašily i bezstarostnou Renée.
Škola v úterý měla svá plus i minus. Angela a Mike, jak se zdálo, byli ochotni přijmout mě zpátky s otevřenou náručí a laskavě přehlédnout těch několik měsíců mého úchylného chování. Jess byla zdráhavější. Říkala jsem si, jestli jí náhodou za ten incident v Port Angeles nemám napsat písemnou omluvu.
Mike byl v práci rozveselený a povídavý. Napadlo mě, že si snad šetřil to, co mi chtěl povídat celé to pololetí, a teď se to z něj všechno řinulo ven. Zjistila jsem, že jsem schopná usmívat se a smát se s ním, ačkoliv mi to přece jen nešlo tak snadno jako s Jacobem. Celé to bylo celkem neškodné, dokud nenadešel čas jít domů.
Mike strčil do výlohy ceduli ZAVŘENO, zatímco já jsem si skládala vestu a strkala ji pod pult.
"Dneska to byla legrace," řekl Mike šťastně.
"Jo," souhlasila jsem, ačkoliv bych mnohem raději strávila odpoledne v garáži.
"To je velká škoda, že jsi musela minulý týden odejít z toho kina dřív."
Byla jsem trochu zmatená jeho myšlenkovými pochody. Pokrčila jsem rameny. "Asi jsem prostě srab, no."
"Chtěl jsem tím říct, že bys měla jít na něco lepšího, na film, který by se ti líbil," vysvětloval.
"Aha," zamumlala jsem, stále zmatená.
"Třeba tenhle pátek. Se mnou. Mohli bychom jít na něco, co vůbec není horor."
Kousla jsem se do rtu.
Nechtěla jsem to s Mikem přepísknout, když byl jeden z mála lidí ochotných odpustit mi moje šílenství. Ale tohle mi zase připadalo až příliš povědomé. Jako kdyby se ten minulý rok neodehrál. Přála jsem si, abych se tentokrát mohla vymluvit na Jessiku.
"To myslíš, jako že bychom si dali rande?" zeptala jsem se. Upřímnost byla v tomto okamžiku pravděpodobně nejlepší taktika. Vyříkat si to na rovinu.
Zvažoval tón, jakým jsem to řekla. "Jestli chceš. Ale nemusí to tak být."
"Já nerandím," odpověděla jsem pomalu a uvědomila jsem si, jak velká je to pravda. Celý ten svět vztahů a chození mi připadal tak neskutečně vzdálený.
"Tak jenom jako kamarádi?" navrhl Jeho jasné modré oči už nebyly tak dychtivé. Přesto jsem doufala, že si skutečně myslí, že můžeme být přátelé.
"To by bylo fajn. Ale já už mám na tenhle pátek něco v plánu, takže co třeba příští týden?"
"Co budeš dělat?" zeptal se, ale podle mého byla ta jeho lhostejnost jenom tak naoko.
"Domácí úkoly. Mám naplánováno, že se budeme společně učit… s jedním kamarádem."
"Aha. Dobře. Tak snad příští týden."
Doprovodil mě k autu, ale bylo jasné, že jeho nadšení značně pohaslo. Tak jasně mi to připomínalo mé první měsíce ve Forks. Prošla jsem celý kruh od začátku do konce, a teď mi všechno připadalo jako nějaká ozvěna - prázdná ozvěna, zbavená přitažlivosti, kterou mívala.
Druhý den večer se Charlie nezdál ani v nejmenším překvapený, když mě našel s Jacobem, jak ležíme na podlaze v obýváku, kolem rozložené učebnice, takže jsem uhodla, že si o nás s Billym povídali za našimi zády.
"Ahoj, děti," pozdravil a jeho oči zabloudily do kuchyně. Vůně lasagní, jejichž přípravou jsem strávila odpoledne - zatímco Jacob se díval a příležitostně ochutnával - se nesla chodbou; chtěla jsem na něj být hodná a usmířit si ho za všechny ty pizzy.
Jacob zůstal na večeři a jeden talíř vzal také domů pro Billyho. Neochotně přidal další rok k mému proměnlivému věku za to, že jsem dobrá kuchařka.
V pátek byla garáž a v sobotu, po směně u Newtonových, zase domácí úkoly. Charlie si už byl natolik jistý mým duševním zdravím, že strávil den rybařením s Harrym. Když se vrátil, měli jsme všechno hotovo - a hřál nás dobrý pocit, jak rozumně a dospěle se chováme - a dívali jsme se na soutěž fandů do aut na kanálu Discovery
"Asi bych měl jít," povzdechl si Jacob. "Je víc hodin, než jsem myslel."
"Tak jo, dobře," zabručela jsem. "Hodím tě domů."
Zasmál se, když viděl můj nespokojený výraz - zdálo se, že ho to potěšilo.
"A zítra zpátky do práce," prohlásila jsem, jakmile jsme byli v bezpečí mého náklaďáčku. "V kolik hodin chceš, abych přijela?"
Věnoval mi úsměv plný nevysvětlitelného vzrušení. "Já ti napřed zavolám, jo?"
"Jasně," zamračila jsem se pro sebe a přemítala, co se děje. Jeho úsměv se roztáhl doširoka.

Nový měsíc 6.kapitola

29. ledna 2010 v 14:05 | Terisek |  Nový měsíc online ke čtení
Na jeden kuchyňský stůl nás bylo příliš mnoho, a tak Charlie s Harrym vynesli židle ven na dvůr a my jsme v matném světle z Billyho otevřených dveří jedli špagety z talířů, které jsme měli položené v klíně. Muži se bavili o zápasu a Harry s Charliem spřádali plány na rybaření. Sue popichovala manžela kvůli cholesterolu, ale její snaha vzbudit v něm pocit zahanbení a sníst něco zeleného a listnatého vyšla naprázdno. Jacob si povídal hlavně se mnou a Sethem, který ho dychtivě přerušoval, kdykoliv se mu zdálo, že by na něj Jacob mohl zapomenout. Charlie mě sledoval - myslel, že nenápadně - s potěšeným, ale obezřetným pohledem.
Byl tam hluk a někdy zmatek, jak všichni mluvili jeden přes druhého, a smích nad jedním vtipem přerušilo vyprávění vtipu jiného. Nemusela jsem mluvit často, ale hodně jsem se usmívala, a jenom proto, že se mi chtělo a že se mi to líbilo.
Nechtělo se mi domů.
Tady jsme ovšem byli ve Washingtonu, takže naši malou slavnost nakonec rozprášil nevyhnutelný déšť; a Billyho obývací pokoj byl moc maličký, aby v něm sešlost mohla pokračovat. Charlie se k Billymu svezl s Harrym, takže jsme zpátky domů jeli spolu mým náklaďáčkem. Ptal se, jak jsem se celý den měla, a já jsem mu většinou říkala pravdu - že jsme s Jacobem jeli shánět součástky a pak jsem se dívala, jak pracuje v garáži.
"Myslíš, že ho zase brzy navštívíš?" zeptal se a snažil se o nevzrušený tón.
"Zítra po škole," přiznala jsem. "Úkoly si udělám, neboj."
"Rozhodně na ně nezapomeň," napomenul mě a snažil se skrýt své uspokojení.
Byla jsem nervózní, když jsme dojeli domů. Nechtěla jsem jít nahoru. Teplo Jacobovy přítomnosti vyprchávalo a v jeho nepřítomnosti moje úzkost sílila. Byla jsem si jistá, že dvě poklidné prospané noci za sebou mi nemůžou jen tak projít.
Abych odložila čas, kdy si půjdu lehnout, zkontrolovala jsem si ještě e-maily; byla tam nová zpráva od Renée.
Psala o tom, jak se má, o novém knižním klubu, který jí vyplňuje časovou mezeru po lekcích meditace, kterých právě zanechala, o tom, že týden zaskakovala na druhém stupni a jak se jí stýská po dětech ze školky. Psala, že Philovi se líbí jeho nová práce trenéra a že si plánují druhý líbánkový výlet do Disney Worldu.
A já jsem si všimla, že se to celé čte jako novinový úvodník spíš než jako dopis někomu jinému. Zaplavily mě výčitky, které po sobě zanechaly nepříjemnou pachuť. To jsem ale dcera!
Rychle jsem jí odepsala. Okomentovala jsem každou část jejího dopisu a přidala novinky o sobě - popsala jsem špagetový večírek u Billyho a jak se mi líbilo sledovat Jacoba - s úctou a s kapkou závisti -, jak staví užitečné věci z malých kovových součástek. Nijak jsem nerozebírala, že tenhle dopis bude jiný než ty, které dostávala posledních několik měsíců. Sotva jsem si pamatovala, co jsem jí psala před týdnem, ale byla jsem si jistá, že to nebylo moc příjemné počtení. Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím provinileji jsem se cítila; určitě jsem jí dělala těžkou hlavu.
Potom jsem ještě zůstala opravdu dlouho vzhůru; udělala jsem do školy i ty úkoly, které jsem neměla na pondělí. Ale ani spánkový dluh, ani čas strávený s Jacobem - kdy jsem byla tak nějak povrchně šťastná - nedokázaly zahnat sny na dvě noci po sobě.
Probudila jsem se celá roztřesená, s výkřikem zdušeným polštářem.
Za oknem se matné ranní světlo cedilo skrz mlhu a já jsem pořád ležela v posteli a snažila se setřást ze sebe ten sen. Tu noc v něm došlo k drobné odchylce, a na to jsem se zaměřila.
Tentokrát jsem nebyla v lese sama. Byl tam Sam Uley - ten muž, který mě zvedl ze země v lese tu noc, na niž jsem stále nesnesla ani pomyšlení. Byla to zvláštní, nečekaná změna. Jeho tmavé oči byly překvapivě nepřátelské, naplněné nějakým tajemstvím, které mi nebyl ochoten prozradit. Střelila jsem po něm pohledem pokaždé, když mi to moje horečnaté pátrání dovolilo; kromě té obvyklé paniky jsem cítila i nevoli, bylo mi nepříjemné, že tam je. Možná to bylo kvůli tomu, že když jsem se nedívala přímo na něj, jeho obrys se v mém periferním vidění jakoby chvěl a měnil. A on tam přitom jenom stál a díval se. Na rozdíl od našeho skutečného setkání mi nenabídl pomoc.
Charlie se na mě při snídani díval a já jsem se snažila ho ignorovat. Asi jsem si to zasloužila. Nemohla jsem čekat, že si tak rychle přestane dělat starosti. Bude pravděpodobně trvat týdny, než přestane sledovat, jestli se neměním zpátky v chodící mrtvolu, a já se prostě budu muset obrnit, aby mi to nevadilo. Koneckonců, sama jsem byla zvědavá, jak to se mnou bude. Dva dny nemohly stačit na to, aby se dalo říct, že jsem vyléčená.
Ve škole to bylo naopak. Teď když jsem si na to dávala pozor, jasně jsem pochopila, že mě dávno nikdo nesleduje.
Pamatuju se na svůj první den na střední škole ve Forks - jak jsem si zoufale přála, abych dokázala zešednout, splynout s mokrým betonem chodníku jako přerostlý chameleon. Zdálo se, že se mi to přání splnilo, jen o rok později.
Jako kdybych tam vůbec nebyla. Dokonce i učitelé přejížděli po mém místě očima, jako by bylo prázdné.
Dopoledne jsem hodně naslouchala, znovu jsem slyšela hlasy lidí kolem sebe. Snažila jsem se pochopit, co se děje, ale konverzace byly tak nespojité, že jsem to vzdala.
Jessica nevzhlédla, když jsem si při matematice sedla vedle ní.
"Ahoj, Jess," pozdravila jsem ji s hranou nenuceností. "Jak ses měla po zbytek víkendu?"
Je možné, že se stále zlobí? Nebo jí došla trpělivost s někým tak ujetým?
"Super," odsekla a zase zabořila nos do učebnice.
"To ráda slyším," zamručela jsem.
Slovní obrat studený čumák měl asi nějaký reálný základ. Cítila jsem teplý vzduch, který vycházel z průduchů v podlaze, ale pořád mi byla zima. Sundala jsem z opěradla židle bundu a znovu jsem si ji oblékla.
Čtvrtá hodina nám skončila později a stůl, u kterého jsem vždycky sedala při obědě, už byl plný, když jsem přišla. Byli tam Mike, Jessica s Angelou, Conner, Tyler, Erik a Lauren. Vedle Erika seděla Katie Webberová, zrzavá třeťačka, která bydlela u nás za rohem, a Austin Marks - starší bratr toho kluka s motorkami - seděl vedle ní. Přemítala jsem, jak dlouho tady asi sedají, a nedokázala jsem si vzpomenout, jestli je to poprvé, nebo už je to zaběhnutý zvyk.
Začínala jsem jít sama sobě na nervy. To poslední pololetí jsem klidně mohla strávit zabalená v krabici do polystyrénových lupínků.
Když jsem si sedala vedle Mika, nikdo ani nevzhlédl, ačkoliv židle na linoleu pronikavě zakvílela, jak jsem ji odtahovala.
Snažila jsem se pochytit, o čem se mluví.
Mike a Conner se bavili o sportu, takže to jsem okamžitě vzdala.
"Kde je dneska Ben?" ptala se Lauren Angely. Vzhlédla jsem se zájmem. Přemítala jsem, jestli to znamená, že Angela s Benem pořád chodí.
Sotva jsem Lauren poznala. Nechala si ostříhat své blonďaté vlasy barvy kukuřičného chmýří - teď měla skřítkovský sestřih tak krátký, že i krk vzadu měla vyholený jako kluk. Vůbec mi to k ní nesedělo, nechápala jsem, že něco takového udělala. Přála jsem si vědět, co za tím vězí. Zalepila se jí do vlasů žvýkačka? Nebo je prodala? Nebo si na ni všichni ti, na které byla obyčejně protivná, počkali za tělocvičnou a ostříhali ji? Usoudila jsem, že není fér, abych ji teď posuzovala podle svého původního názoru. Co já vím, třeba se z ní mezitím stala milá holka.
"Ben dostal střevní chřipku," odpověděla jí Angela tichým, klidným hlasem. "Naštěstí je to jenom taková jednodenní záležitost. Včera večer mu bylo vážně špatně."
Angela taky změnila účes. Nechala si narůst dlouhé vlasy.
"Co jste dělali o víkendu?" zeptala se Jessica, ale znělo to, jako když jí na odpovědi nezáleží. Vsadila bych se, že to byla jen úvodní věta, aby mohla spustit své vlastní historky. Říkala jsem si, jestli bude vyprávět o Port Angeles, když sedím dvě místa od ní? Byla jsem natolik neviditelná, že nikomu nepřipadne trapné mluvit o mně, když tam jsem?
"Vlastně jsme si původně chtěli v sobotu udělat piknik, ale… rozmysleli jsme si to," odpověděla Angela. V jejím hlase zazněl podtón, který upoutal mou pozornost.
Jess tolik ne. "To je škoda," řekla a už chtěla spustit. Ale já jsem nebyla jediná, kdo dával pozor.
"Co se stalo?" zeptala se Lauren zvědavě.
"No," pokračovala Angela a připadala mi ještě váhavější než obvykle, ačkoliv ona byla vždycky rezervovaná. "Jeli jsme na sever, téměř až k horkým pramenům - je tam jedno takové místo jen asi míli od turistické cesty. Ale když jsme byli vpůli cesty… něco jsme viděli."
"Něco jste viděli? A co?" Lauren stáhla bledé obočí. Zdálo se, že dokonce i Jess teď poslouchá.
"Já nevím," řekla Angela. "My si myslíme, že to byl medvěd. Každopádně byl černý, ale zdál se nám… moc veliký."
Lauren se ušklíbla. "To snad ne, tak vy taky!" V očích se jí objevil posměch a já jsem usoudila, že o jejím charakteru nemusím pochybovat. Její osobnost zjevně neprošla stejnou proměnou jako její vlasy. "Tyler se mi minulý týden snažil namluvit to samé."
"Nemáš šanci spatřit medvědy tak blízko města," postavila se Jess na stranu Lauren.
"Vážně," protestovala Angela tiše, oči upřené na stůl. "My jsme ho opravdu viděli."
Lauren se zahihňala. Mike stále mluvil s Connerem a děvčatům nevěnoval pozornost.
"Ne, ona má pravdu," vpadla jsem do toho netrpělivě. "Zrovna v sobotu jsme v krámě měli turistu, který toho medvěda taky viděl, Angelo. Říkal, že byl veliký a černý a že na něj narazil hned za městem, viď že jo, Miku?"
Nastalo ticho. Oči všech lidí u stolu se obrátily ke mně a šokovaně na mě zíraly. Ta nová holka, Katie, měla pusu otevřenou, jako kdyby před ní právě něco vybuchlo. Nikdo se nepohnul.
"Miku?" zamumlala jsem pokořeně. "Pamatuješ si toho chlapíka, co mluvil o tom medvědovi?"
"J-jasně," zakoktal se Mike po chviličce. Nevěděla jsem, proč se na mě tak divně kouká. Přece jsem s ním mluvila v práci, ne? Nebo ne? Myslela jsem, že ano…
Mike se vzpamatoval. "Jo, byl tam chlap, který říkal, že viděl obrovského černého medvěda přímo na cestě - a že byl větší než grizzly," potvrdil.
"Hm." Lauren se otočila k Jessice s rameny napjatými a změnila téma.
"Ozvali se ti z Univerzity Jižní Karolíny?" zeptala se.
Také všichni ostatní se na mě přestali dívat, až na Mika a Angelu. Angela se na mě váhavě usmála a já jsem jí úsměv honem oplatila.
"Takže co jsi dělala ty tenhle víkend, Bello?" zeptal se Mike zvědavým, ale podivně obezřetným tónem.
Všichni kromě Lauren se otočili zpátky a čekali na mou odpověď.
"V pátek večer jsme s Jessikou jely do kina v Port Angeles. A pak jsem strávila sobotní odpoledne a skoro celou neděli dole v La Push."
Oči všech střelily k Jessice a zpátky ke mně. Jess vypadala roztrpčeně. Přemítala jsem, jestli nechtěla, aby o tom někdo věděl, že si se mnou vyjela, nebo jestli jenom chtěla tu historku dát k dobru sama.
"A na jakém filmu jste byly?" zeptal se Mike a začal se usmívat.
"Na Slepé ulici - to je ten s těmi oživlými mrtvolami." Povzbudivě jsem se usmála. Možná že něco z té škody, kterou jsem napáchala za dobu, kdy jsem sama byla oživlou mrtvolou, se dá napravit.
"Slyšel jsem, že je to horor. Připadalo ti to tak?" pokračoval Mike dychtivě v rozhovoru.
"Bella musela ke konci odejít, jak moc se bála," vpadla do toho Jessica se škodolibým úsměvem.
Přikývla jsem a snažila se tvářit zahanbeně. "Bylo to vážně děsivý."
Mike se mě nepřestával vyptávat, dokud nebylo po obědě. Ostatní se postupně vrátili k hovoru mezi sebou, ačkoliv se na mě pořád ještě hodně dívali. Angela mluvila hlavně s Mikem a se mnou, a když jsem vstala, abych odnesla podnos, šla se mnou.
"Díky," řekla tiše, když jsme byly kousek od stolu.
"Za co?"
"Za to, že jsi promluvila, že ses za mě postavila."
"V pohodě."
Podívala se na mě upřímně starostlivě, ne s tím urážlivým podtextem, jako že jsem ztracená. "Už jsi v pořádku?"
Právě kvůli tomuhle jsem dala přednost Jessice před Angelou - ačkoliv jsem Angelu měla vždycky radši -, když jsem hledala někoho, s kým jít do kina. Angela byla příliš vnímavá.
"Ne tak docela," přiznala jsem. "Ale už jsem na tom trošku líp."
"To jsem ráda," řekla. "Chybělas mi."
V tu chvíli kolem nás přešly Lauren s Jessikou a já jsem slyšela, jak Lauren hlasitě šeptá: "Jaká radost, Bella se vrátila."
Angela zakoulela očima směrem k nim a povzbudivě se na mě usmála.
Povzdechla jsem si. Bylo to, jako bych začínala úplně od začátku.
"Kolikátého je dneska?" napadlo mě najednou.
"Devatenáctého ledna."
"Hmm."
"Co je?" zeptala se Angela.
"Včera to byl rok, co jsem sem přišla poprvé," uvažovala jsem.
"Nic moc se od té doby nezměnilo," zamumlala Angela a podívala se za Lauren a Jessikou.
"Já vím," souhlasila jsem. "Právě mě napadlo to samé."

Nový měsíc 6.kapitola 1.část

29. ledna 2010 v 14:03 | Terisek |  Nový měsíc online ke čtení

6. PŘÁTELÉ

Motorky jsme nemuseli nijak zvlášť schovávat, stačilo, že jsme je prostě dotlačili do Jacobova přístřešku. Billy se na vozíku sám nedokázal pohybovat po nerovné zemi, která oddělovala garáž od domu.
Jacob okamžitě začal první motorku - tu červenou, určenou pro mě - rozebírat na součástky. Otevřel v Rabbitu dveře u spolujezdce, abych si mohla sednout na sedadlo a nemusela dřepět na zemi. Hned se dal do práce a přitom vesele rozprávěl; z mé strany mu stačily jen lehoučké pobídky, aby konverzace běžela. Sděloval mi novinky z druhého ročníku, kam chodil, pokračoval vyprávěním o škole a o svých dvou nejlepších kamarádech.
"Quil a Embry?" přerušila jsem ho. "To jsou neobvyklá jména."
Jacob se uchichtl. "Quilovo jméno se dědí z generace na generaci a myslím, že Embryho pojmenovali podle nějaké hvězdy z telenovely. Ale já nemůžu nic říkat. Nedají si líbit, když si z nich někdo kvůli jménům utahuje - nadělali by z tebe čtyři malé do školky."
"To jsou teda kámoši." Zvedla jsem obočí.
"Ne, vážně jsou fajn. Jenom se jim nepošklebuj kvůli jménům."
V tu chvíli se v dálce ozvalo volání. "Jacobe?" zakřičel někdo.
"To je Billy?" zeptala jsem se.
"Ne." Jacob sklonil hlavu a vypadalo to, jako když se pod svou hnědou kůží červená. "My o vlku," zamumlal, "a vlk za humny."
"Jaku? Jsi tady?" Volající hlas teď byl blíž.
"Jo!" zavolal Jake a povzdechl si.
Čekali jsme chviličku mlčky, až se kolem rohu do přístřešku přišourali dva vysocí kluci s tmavou pletí.
Jeden byl štíhlý a téměř stejně vysoký jako Jacob. Černé vlasy mu sahaly po bradu a uprostřed byly rozdělené na pěšinku, na jedné straně je měl zastrčené za levé ucho a na druhé straně mu volně plandaly. Ten menší kluk byl statnější, podsaditější. V bílém tričku se mu nadouvaly dobře vypracované svaly a zdálo se, že je na ně taky náležitě pyšný. Vlasy měl tak nakrátko, že připomínaly mech.
Oba kluci se na místě zarazili, když mě spatřili. Ten hubený koukl rychle na Jacoba, pak na mě a zase zpátky na Jacoba, zatímco podsaditý kluk se díval na mě a po tváři se mu pomalu šířil úsměv.
"Ahoj, kluci," pozdravil je Jacob váhavě.
"Ahoj, Jaku," řekl ten menší, aniž ze mě spustil oči. Neubránila jsem se úsměvu, protože jeho úsměv byl takový rozpustilý. Když jsem to udělala, mrknul na mě. "Ahoj."
"Quile, Embry - tohle je moje kamarádka Bella."
Quil a Embry, pořád jsem nevěděla, který je který, si vyměnili významné pohledy.
"Charlieho dcera, že jo?" zeptal se mě ten pořízek a napřáhl ke mně ruku.
"Správně," potvrdila jsem a potřásla si s ním rukou. Jeho stisk byl pevný; bylo znát, že posiluje:
"Já jsem Quil Ateara," oznámil důležitě, než pustil mou ruku.
"Ráda tě poznávám, Quile."
"Ahoj, Bello. Já jsem Embry, Embry Call - to sis ovšem už asi domyslela." Embry se na mě plaše usmál a mávl rukou, kterou si následně zastrčil do kapsy u džín.
Přikývla jsem. "Taky tě ráda poznávám."
"Tak co tu děláte?" zeptal se Quil a stále se díval na mě.
"Chceme s Bellou spravit tyhle motorky," vysvětlil Jacob nepřesně. Ale motorky jako by byly kouzelné slovo. Oba kluci se začali podrobně vyptávat na Jacobovy plány, zahrnovali ho spoustou zasvěcených otázek. Mnohá slova, která používali, pro mě byla španělská vesnice, a tak jsem usoudila, že bych musela mít chromozom Y, abych opravdu pochopila to jejich vzrušení.
Stále ještě byli ponořeni do hovoru o součástkách a náhradních dílech, když jsem si uvědomila, že se musím vydat domů, dřív než se tu ukáže Charlie. S povzdechem jsem vystoupila z Rabbita.
Jacob omluvně vzhlédl. "Nudíme tě, viď?"
"Ne." A nebyla to lež. Já jsem se bavila - to bylo zvláštní. "Jenom musím domů uvařit Charliemu večeři."
"Aha… no, dneska večer dokončím to rozebírání a zjistím, co ještě budeme potřebovat, abychom je mohli začít přestavovat. Kdy chceš, abych na nich zase pracoval?"
"Mohla bych přijít zase zítra?" Neděle pro mě byly prokletím. Doma nikdy nebylo tolik práce, abych se zaměstnala na celý den.
Quil šťouchl Embryho do paže a oba si vyměnili úsměv.
Jacob se potěšeně usmál. "To bude skvělé!"
"Když napíšeš seznam, můžeme jet nakoupit součástky," navrhla jsem.
Jacobův obličej trochu pohasl. "Pořád si nejsem jistý, jestli bych neměl něco zaplatit sám."
Zavrtěla jsem hlavou. "Ani nápad. Tuhle srandu platím já ze své kapsy. Od tebe požaduju jenom práci a odbornost."
Embry zakoulel očima na Quila.
"To mi nepřipadá spravedlivé," zavrtěl Jacob hlavou.
"Jaku, kdybych ty motorky vzala do opravny, kolik by mi naúčtovali?" podotkla jsem.
Usmál se. "Dobře, tak jsme domluveni."
"A k tomu navíc hodiny jízdy," dodala jsem.
Quil se široce zakřenil na Embryho a zašeptal něco, co mi uniklo. Jacobova ruka vystřelila, aby praštila Quila do týla. "To stačí, vypadněte," zamručel.
"Ne, já vážně musím jít," protestovala jsem a zamířila ke dveřím. "Uvidíme se zítra, Jacobe."
Jakmile jsem byla z dohledu, uslyšela jsem Quila a Embryho sborově vyhrknout: "Týýýjóóó!"
Následoval zvuk krátké potyčky, přerušovaný výkřiky "au" a "hej!"
"Jestli některý z vás zítra strčí byť i jen špičku nohy na náš pozemek…" slyšela jsem Jacoba, jak hrozí. Jeho hlas se ztratil, jak jsem vkročila mezi stromy.
Tiše jsem se zachichotala. Když jsem ten zvuk uslyšela, údivem jsem vykulila oči. Smála jsem se, skutečně jsem se smála, a to se ani nikdo nedíval. Cítila jsem se tak lehce, že jsem se zasmála znovu, jen aby ten pocit trval trochu déle.
Byla jsem doma dřív než Charlie. Když vstoupil dovnitř, právě jsem vyndávala z pánve kousky smaženého kuřete a pokládala je na hromádku papírových utěrek.
"Ahoj, tati." Obdařila jsem ho zářivým úsměvem.
Po tváři mu přeběhl šokovaný výraz, než se srovnal. "Ahoj, holčičko," pozdravil nejistým hlasem. "Jak ses měla u Jacoba?"
Začala jsem servírovat jídlo na stůl. "Moc hezky."
"No, to je dobře." Byl stále obezřetný. "Co jste dělali?"
Teď byla s obezřetností řada na mně. "Byla jsem u něj v garáži a dívala se, jak pracuje. Víš, že dává do kupy jeden starý Volkswagen?"
"Jo, myslím, že se o tom Billy zmiňoval."
Když se Charlie pustil do jídla, musel přestat s výslechem, ale pořád se mi přitom upřeně díval do obličeje.
Po večeři jsem ještě pobíhala kolem, dvakrát jsem uklidila kuchyni a pak jsem v předním pokoji pomalu dělala domácí úkoly, zatímco Charlie se díval na hokejový zápas. Čekala jsem, jak dlouho jsem mohla, ale nakonec Charlie podotkl, že už je pozdě. Když jsem neodpovídala, vstal, protáhl se a pak odešel a zhasl za sebou světlo. Neochotně jsem ho následovala.
Když jsem šla nahoru po schodech, cítila jsem, jak ze mě vyprchává ten nezvyklý pocit pohody pozdního odpoledne a jak ho nahrazuje otupělý strach při pomyšlení, co mě teď čeká.
Už jsem nebyla jako umrtvená. Dnešní noc bude bezpochyby stejně děsivá jako ta včerejší. Ležela jsem v posteli a schoulená do klubíčka jsem se připravovala na útok. Pevně jsem stiskla oční víčka a… pak jsem si uvědomila, že už je ráno.
Zírala jsem na bledé stříbrné světlo, které ke mně pronikalo oknem, celá ohromená.
Poprvé za víc než čtyři měsíce jsem prospala noc bez snů. Snů nebo křiku. Nemohla jsem říct, který pocit ve mně je silnější - jestli úleva, nebo šok.
Ležela jsem v posteli bez pohnutí několik minut a čekala, až se to vrátí. Protože něco muselo přijít. Jestli ne bolest, tak otupělost. Čekala jsem, ale nic se nedělo. Už dlouho jsem se necítila tak odpočinutě.
Nevěřila jsem, že to vydrží. Balancovala jsem na nebezpečném ostří - stačí málo, a spadnu dolů. Už jenom dívat se po svém pokoji očima, z kterých mi spadly šupiny - všimnout si, jak divně vypadá, jak je nenormálně naklizený, jako kdybych v něm vůbec nežila -, bylo nebezpečné.
Vytěsnila jsem tu myšlenku z hlavy a při oblékání jsem se soustředila na to, že dneska zase uvidím Jacoba. To pomyšlení ve mně vzbuzovalo téměř… naději. Možná to bude stejné jako včera. Možná si nebudu muset připomínat, že se mám tvářit, jako že mě to zajímá, že mám přikyvovat a usmívat se ve správných intervalech, jako jsem to musela dělat před všemi ostatními. Možná… ale tomu se mi ani nechtělo věřit - že to vydrží. Nechtělo se mi věřit, že to bude stejné - tak snadné - jako včera. Nechtělo se mi takhle se připravovat na zklamání.
Také Charlie byl u snídaně opatrný. Snažil se skrývat zkoumavé pohledy, očima provrtával vajíčka na talíři, když si myslel, že se na něj dívám.
"Co máš dneska v plánu?" zeptal se a koukal na uvolněnou nit na kraji manžety, jako kdyby ho moje odpověď nijak zvlášť nezajímala.
"Pojedu dneska zase k Jacobovi a budu tam."
Přikývl, aniž vzhlédl. "Aha," řekl.
"Vadí ti to?" předstírala jsem starost. "Můžu zůstat doma…"
Rychle se na mě podíval, v očích náznak paniky. "Ne, to ne! Jen jeď. Stejně jsem se domlouval s Harrym, že k nám přijde a budeme se spolu dívat na zápas."
"Třeba by Harry mohl vzít s sebou i Billyho," navrhla jsem. Čím méně svědků, tím líp.
"To je skvělý nápad."
Nebyla jsem si jistá, jestli je zápas jenom výmluva, aby mě mohl vykopat z domu, ale vypadal teď dostatečně vzrušeně. Mířil k telefonu, zatímco já jsem si oblékala bundu do deště. Cítila jsem se poněkud nesvá, v kapse jsem totiž měla zastrčenou šekovou knížku. Ještě nikdy jsem ji nepoužila.
Venku se spustil déšť, jako když se vychrstne voda z kbelíku. Musela jsem jet pomaleji, než jsem chtěla; viděla jsem před sebe sotva na délku auta. Ale nakonec jsem se dostala po blátivých silničkách až k Jacobovu domu. Než jsem vypnula motor, otevřely se vstupní dveře a Jacob vyběhl ven s velkým černým deštníkem v ruce.
Přidržoval mi ho nade dveřmi, když jsem vystupovala.
"Charlie volal - říkal, že jsi na cestě," vysvětloval s úsměvem.
Bez úsilí, bez vědomého pokynu mimickým svalům se mi po tváři taky roztáhl úsměv. V krku mi bublal vzhůru podivný pocit tepla navzdory ledovému dešti, který mi cákal do tváří.
"Ahoj, Jacobe."
"Dobrý nápad, pozvat Billyho." Zvedl ruku, aby si se mnou plácl ve vítězném gestu.
Musela jsem sáhnout tak vysoko, abych na ni dosáhla, že ho to rozesmálo.
Jen o pár minut později se ukázal Harry, aby vyzvedl Billyho. Zatímco jsme čekali, až budeme bez dozoru, vzal mě Jacob na krátkou prohlídku svého malého pokoje.
"Tak kam, pane Kutile?" zeptala jsem se, jakmile se za Billym zavřely dveře.
Jacob vytáhl z kapsy složený papír a uhladil ho. "Začneme na vrakovišti, uvidíme, jestli budeme mít štěstí. Tohle nebude tak docela levná záležitost," varoval mě. "Dá to ještě hodně práce, než ty motorky budou zase jezdit." Netvářila jsem se dost ustaraně, takže pokračoval. "Mluvím tady o sumě přesahující možná i sto dolarů."
Vytáhla jsem svou šekovou knížku, ovála jsem se stránkami jako vějířem a zvedla oči v sloup nad jeho starostmi. "Krytí máme."
Byl to velice podivný den. Bavila jsem se. I na vrakovišti, kde jsme chodili v nepříjemném dešti a po kotníky v blátě. Zpočátku jsem si říkala, jestli to není jenom následný šok po té ztrátě otupělosti, ale takové vysvětlení mi nepřipadalo dostačující.
Nakonec jsem došla k názoru, že za to vděčím hlavně Jacobovi. Nebylo to jenom tím, že byl vždycky šťastný, že mě vidí, ani že se na mě nedíval po očku a nečekal, až udělám něco, co prozradí mé šílenství nebo depresi. Se mnou to vůbec nesouviselo.
Bylo to prostě v něm. Jacob byl soustavně šťastný člověk a to štěstí si nosil s sebou jako auru a dělil se o ně s každým, kdo byl poblíž. Byl jako pozemské slunce. Kdykoliv byl někdo v dosahu jeho přitažlivé síly, Jacob ho zahřál. Bylo to přirozené, patřilo to k jeho osobnosti. Není divu, že jsem se nemohla dočkat, až se s ním zase uvidím.
I když komentoval zející díru v mé palubní desce, nevzbudilo to ve mně paniku, jak jsem čekala.
"Stereo se rozbilo?" podivil se.
"Jo," zalhala jsem.
Prohmatal dutinu. "Kdo to vyndával? Je to hodně poškozené…"
"To já," přiznala jsem.
Zasmál se. "Možná bys na ty motorky neměla moc sahat."
"V pohodě."
Podle Jacoba jsme na vrakovišti měli opravdu štěstí. Velmi ho vzrušil nález několika kousků pokrouceného kovu zčernalých kolomazí; na mě udělalo dojem už jen to, že je dokázal správně pojmenovat a určit, kam patří.
Z vrakoviště jsme jeli do Checkerova obchodu s autosoučástkami dole v Hoquiamu. S mým náklaďáčkem to byla více než dvouhodinová jízda na jih po křivolakých silnicích, ale s Jacobem čas rychle ubíhal. Vyprávěl o svých kamarádech a o škole a já jsem se přistihla, že se ho vyptávám, a ani nic nepředstírám, opravdu mě zajímá, co mi chce říct.
"Všechno mluvení obstarávám já," stěžoval si po dlouhém vyprávění o Quilovi a o potížích, které způsobil, když pozval na rande holku jednoho čtvrťáka. "Co kdyby teď byla řada na tobě? Co se děje ve Forks? Musí tam být víc vzrušení než v La Push."
"Chyba," povzdechla jsem si. "Tam se vůbec nic neděje. Tvoji kamarádi jsou mnohem zajímavější než moji. Líbí se mi. Quil je zábavný."
Zamračil se. "Myslím, že ty se Quilovi taky líbíš."
Zasmála jsem se. "Je pro mě trochu mladý."
Jacob se zamračil ještě víc. "Není o tolik mladší než ty. Jen o rok a pár měsíců."
Měla jsem pocit, že už se nebavíme o Quilovi. Pokračovala jsem lehkým, škádlivým tónem. "Jasně, ale když se vezme v úvahu rozdíl mezi dospíváním u kluků a u holek, neměl bys to počítat spíš na psí roky? To pak budu starší o kolik, tak o dvacet let, ne?"
Zasmál se a zvedl oči v sloup. "Dobře, ale jestli to chceš brát takhle, tak musíš zprůměrovat taky velikost. Ty jsi tak malá, že ti z tvého věku musím srazit deset let."
"Metr šedesát tři je dokonalý průměr." Nakrčila jsem nos. "Já nemůžu za to, že ty jsi obřisko."
Žertovali jsme takhle až do Hoquiamu, pořád jsme se dohadovali o správném vzorci, podle kterého stanovit věk - přišla jsem o další dva roky, protože jsem neuměla vyměnit pneumatiku, ale získala jsem jeden rok zpátky, protože jsem měla u nás doma na starosti vedení účtů - až jsme dojeli k Checkerovi a Jacob se musel znovu soustředit. Sehnali jsme všechny zbývající položky jeho seznamu a Jacob byl spokojený, že se nám lov pěkně vydařil.
Když jsme se vrátili do La Push, mně bylo dvacet tři a jemu třicet - rozhodně si při posuzování dovedností nadržoval.
Nezapomněla jsem na důvod, proč to dělám. A i když jsem se bavila víc, než bych považovala za možné, moje původní touha se nijak neumenšovala. Stále jsem chtěla podvádět. Bylo to nerozumné a mně to opravdu bylo jedno. Budu tak nezodpovědná, jak jen mi to ve Forks půjde. Nebudu jako jediná dodržovat neplatnou smlouvu. To, že musím trávit čas s Jacobem, mi jenom přinášelo hodně nečekané radosti navíc.
Billy se ještě nevrátil, takže jsme náš celodenní nákup nemuseli vykládat potají. Jakmile jsme měli všechno rozloženo na plastové fólii natažené na podlaze vedle Jacobovy bedny s nářadím, pustil se Jacob okamžitě do práce. Stále přitom povídal a smál se, zatímco se jeho prsty zkušeně probíraly kovovými součástkami, které měl před sebou.
Jacob měl úžasně šikovné ruce. Zdály se příliš velké pro jemné činnosti, které prováděly s lehkostí a přesností. Když pracoval, byly jeho pohyby téměř graciézní. Zatímco když stál na nohou, byl díky své výšce a velkým nohám skoro stejně nebezpečný jako já.
Quil a Embry se neukázali, takže možná jeho hrozbu ze včerejška vzali vážně.
Den utekl hrozně rychle. Před vraty garáže se setmělo dřív, než jsem čekala, a pak jsme uslyšeli Billyho, jak na nás volá.
Vyskočila jsem, abych pomohla Jacobovi odklidit věci, ale zaváhala jsem, protože jsem si nebyla jistá, co mám brát.
"Nech to tak," řekl. "Budu na tom dělat ještě později večer."
"Nezapomeň na úkoly do školy a tak," připomněla jsem mu a cítila jsem se trochu provinile. Nechtěla jsem, aby se kvůli mně dostal do potíží. Ten plán byl jenom pro mě.
"Bello?"
Oběma nám hlavy vylétly vzhůru, když se mezi stromy rozlehl Charlieho povědomý hlas a zněl blíž než u domu.
"Sakra," zamumlala jsem. "Už jdu!" zakřičela jsem k domu.
"Jdeme." Jacob se usmál, naše romantické dobrodružství se mu líbilo. Zhasnul světlo a já jsem na okamžik nic neviděla. Jacob mě popadl za ruku a táhl mě ven z garáže mezi stromy, jeho nohy snadno nacházely známou cestu. Ruku měl hrubou a velmi teplou.
Navzdory pěšině jsme oba ve tmě zakopávali. Takže jsme se také oba smáli, když jsme došli k domu. Ten smích mi nevycházel z hloubi duše; byl lehký a povrchní, ale přesto milý. Byla jsem si jistá, že si Jacob nevšimne slabého náznaku hysterie. Nebyla jsem zvyklá se smát, připadalo mi to správné i velmi špatné zároveň.
Charlie stál pod malou černou verandou a Billy seděl ve dveřích za ním.
"Ahoj, tati," pozdravili jsme oba současně a zase jsme se rozesmáli.
Charlie na mě zíral s vykulenýma očima, které rychle sjely dolů a všimly si Jacobovy ruky, která svírala tu mou.
"Billy nás pozval na večeři," oznámil nám Charlie nepřítomně.
"Budou špagety podle mého super tajného receptu. Předávaného z generace na generaci," řekl Billy vážně.
Jacob se ušklíbl. "Pochybuju, že ragú už je na světě tak dlouho."
Dům byl plný lidí. Byl tam také Harry Clearwater i se svou rodinou - s manželkou Sue, kterou jsem si trochu pamatovala ze svých letních pobytů ve Forks, když jsem byla malá, a se svými dvěma dětmi. Leah byla taky maturantka jako já, ale o rok starší. Byla krásná takovým exotickým způsobem - dokonalá měděná kůže, zářivé černé vlasy, řasy jako smetáky - a zaneprázdněná. Okupovala Billyho telefon a vůbec ho nepustila z ruky. Sethovi bylo čtrnáct; visel Jacobovi na rtech zbožňujícím pohledem.

Nový měsíc 5.kapitola

29. ledna 2010 v 14:00 | Terisek |  Nový měsíc online ke čtení

5. PODVODNICE

"Bello, můžeš si dát volno, jestli chceš," nabídl mi Mike, ale oči měl upřené stranou, na mě se nepodíval. Přemítala jsem, jak dlouho už to takhle trvá, aniž jsem si toho všimla.
Bylo vleklé odpoledne u Newtonových. V tu chvíli byli v obchodě jenom dva pravidelní zákazníci, podle hovoru oddaní vyznavači turistiky a stanování v přírodě. Mike poslední hodinu strávil tak, že s nimi probíral pro a proti dvou značek odlehčených batohů. Když přestali se seriózním hodnocením, začali se navzájem trumfovat nejnovějšími historkami z výprav. Mike toho využil a vzdálil se.
"Klidně tu zůstanu, mně to nevadí," odpověděla jsem na jeho nabídku. Stále jsem nebyla schopná zalézt si zpátky do své ochranné ulity otupělosti a dnes se mi zdálo všechno podivně blízké a hlasité, jako bych si vytáhla vatu z uší. Snažila jsem se nevnímat smích klábosících turistů, ale bezúspěšně.
"To vám povídám," říkal tlustý muž s rezavou bradkou, která se nehodila k jeho tmavě hnědým vlasům. "V Yellowstonu jsem mockrát viděl grizzlyho pěkně zblízka, ale proti tomuhle hovadu to byl mrňous." Vlasy měl zcuchané do chumáčů a na oblečení bylo znát, že ho má na sobě víc než pár dní. Určitě se právě vrátil z hor.
"Ani náhodou. Černí medvědi nebývají takhle velcí. Ten grizzly, kterého jste viděl, byl asi medvídě." Ten druhý muž byl vysoký a hubený, obličej měl opálený a ošlehaný větrem, takže jeho kůže vypadala jako okoralá.
"Vážně, Bello, až toho ti dva nechají, stejně zavírám," zamumlal Mike.
"Jestli chceš, abych šla…" pokrčila jsem rameny.
"Na všech čtyřech byl vyšší než vy," stál si na svém vousáč, zatímco já jsem si sbírala svoje věci. "Velký jako dům a černý jako smůla. Podám o tom zprávu zdejšímu hajnému. Lidi by měl někdo varovat - tohle nebylo nahoře v horách, považte -, tohle bylo jenom pár mil od značené cesty."
Ten s ošlehaným obličejem se zasmál a zvedl oči v sloup. "Budu hádat - byl jste na cestě z hor? Týden jste pořádně nejedl a pořádně se nevyspal, viďte?"
"Hele, ty, jsi Mike, viď?" zavolal vousáč a podíval se k nám.
"Nashle v pondělí," zamumlala jsem.
"Ano, pane," odpověděl Mike a otočil se.
"Pověz, nevyskytla se tu v poslední době nějaká varování - před černými medvědy?"
"Ne, pane. Ale vždycky je lepší držet se značených cest a správně skladovat jídlo. Viděl jste ty nové kanystry, které jsou bezpečné i před medvědy? Váží jenom kilo…"
Dveře se klouzavě otevřely a pustily mě ven do deště. Přetáhla jsem si bundu přes hlavu a utíkala jsem do auta. Déšť, který mi bubnoval do střechy, zněl taky neobvykle hlasitě, ale řev motoru brzy přehlušil všechno ostatní.
Nechtělo se mi vracet se do našeho prázdného domu. Poslední noc byla mimořádně krutá a já jsem netoužila znovu se ocitnout na místě svého utrpení. I poté, co se bolest utišila natolik, abych mohla usnout, nebylo to pryč. Jak jsem řekla Jessice, když jsme vyšly z kina, nebylo pochyb o tom, že budu mít noční můry.
Teď jsem měla noční můry pokaždé, každou noc. Vlastně ne noční můry, to množné číslo není na místě, protože to vždycky byla jedna a ta samá noční můra. Člověk by si řekl, že už mě to po tolika měsících bude nudit, že si na to zvyknu, budu vůči tomu imunní. Ale ten sen mě nepřestával děsit a pokaždé jsem se nakonec probudila s křikem. Charlie už se na mě ani nechodil dívat, aby zjistil, co se to děje, aby se ujistil, že mě neškrtí žádný násilník nebo tak - už na to byl zvyklý.
Moje noční můra by pravděpodobně ani nikoho jiného neděsila. Nic nevyskočilo a nekřičelo "Bububu!" Nebyli tam žádní duchové, žádné oživlé mrtvoly, žádní psychopati. Vlastně tam nebylo nic. Prostě nic. Jenom nekonečné bludiště mechem porostlých stromů, tak tiché, až mi to ticho nepříjemně tlačilo na ušní bubínky. Byla tma, jako za soumraku, když je obloha zatažená, a světla jenom tolik, aby člověk viděl, že nic nevidí. Spěchala jsem soumrakem, nikde žádná pěšina, pořád jsem něco hledala, hledala a hledala, čím dál zuřivěji, čas na mě tlačil, snažila jsem se utíkat, ačkoliv jsem v běhu nebyla nejobratnější… Pak můj sen dospěl do bodu - a já jsem jasně cítila, že ten okamžik přichází, ale nikdy se mi nepodařilo probudit se dřív, než nadejde - kdy jsem si nemohla vzpomenout, co to vlastně hledám. Kdy jsem si uvědomila, že vlastně není co hledat, není co najít. Že nikdy nebylo nic víc než jenom prázdný, děsivý les, a nikdy pro mě víc nebude… nic a nic…
V tu chvíli jsem obvykle spustila křik.
Nedávala jsem pozor, kam jedu - jen jsem se tak toulala po prázdných mokrých vedlejších silnicích, jak jsem se vyhýbala cestám, které by mě dovedly domů - protože jsem neměla kam jít.
Přála jsem si, abych se dokázala zase ponořit do té citové otupělosti, ale nemohla jsem si vzpomenout, jak se mi to dřív dařilo. Noční můra mi nedávala pokoj a nutila mě přemýšlet o věcech, které mi způsobí bolest. Nechtěla jsem vzpomínat na ten les. I když jsem před těmi představami uhýbala, cítila jsem, jak se mi oči naplňují slzami a kolem okrajů díry v hrudi začínám cítit bolest. Sundala jsem jednu ruku z volantu a objala si trup, abych ho udržela pohromadě.
Bude to, jako bych nikdy neexistoval. Ta slova mi proběhla hlavou, ale nebyla tak dokonale jasná jako v té halucinaci včera večer. Byla to jenom slova, nehlučná, jako tištěná na stránce. Jenom slova, ale přesto dokázala rozervat díru doširoka a já jsem dupla na brzdu, protože jsem věděla, že bych neměla řídit, dokud mě bolest takhle vyřazuje z provozu.
Schoulila jsem se, přitiskla jsem obličej na volant a snažila se dýchat i bez plic.
Říkala jsem si, jak dlouho to může trvat. Možná že se jednoho dne, za několik let - jestli se bolest sníží do takové míry, že ji snesu - budu schopná ohlédnout se za těmi několika krátkými měsíci, které budou vždycky to nejlepší v mém životě. Možná že bolest jednou dokonce poleví natolik, že dokážu pociťovat vděčnost za to množství času, které mi věnoval. Bylo to víc, než jsem žádala, víc, než jsem si zasloužila. Možná že jednoho dne budu schopná se na to takhle dívat.
Ale co když se ta díra nikdy nezacelí? Co když se hrubé okraje nikdy nezahojí? Jestli škoda bude trvalá a nevratná?
Sevřela jsem se těsněji. Jako kdyby nikdy neexistoval, pomyslela jsem si zoufale. To byl ale hloupý a nemožný slib! Mohl mi ukrást fotky a vzít si zpátky svoje dárky, ale nedokázal vrátit věci tak, jak byly, než jsem ho potkala. Fyzické důkazy byly ta nejméně důležitá část rovnice. jsem se změnila, moje podstata se změnila téměř k nepoznání. I můj zevnějšek vypadal jinak - obličej jsem měla sinalý, úplně bílý až na fialové kruhy, které mi pod očima namalovaly noční můry. Moje oči byly proti bledé kůži tak tmavé, že - kdybych byla krásná a při pohledu z dálky - by mě samotnou mohli pokládat za upíra. Ale já jsem nebyla krásná a asi jsem vypadala spíš jako zombie.
Jako kdyby nikdy neexistoval? To bylo šílenství. To byl slib, který on sám nemohl nikdy splnit, slib, který porušil v okamžiku, kdy jej vyslovil.
Udeřila jsem hlavou o volant ve snaze ulevit si od ostřejší bolesti.
Najednou mi připadalo hloupé, že jsem si kdy dělala starosti o to, jestli já dodržím svůj slib. Jaký mělo smysl trvat na dohodě, kterou už druhá strana stihla porušit? Koho zajímalo, jestli jsem nezodpovědná a hloupá? Nebyl důvod vyvarovat se nezodpovědnosti, nebyl důvod nechovat se hloupě.
Nevesele jsem se zasmála sobě samé a stále jsem přitom lapala po dechu. Nezodpovědné chování ve Forks - copak něco takového vůbec jde?
Ten černý humor mě trochu pobavil a tím i ulevil od bolesti. Začalo se mi snadněji dýchat a byla jsem schopná zase se opřít do sedadla. Ačkoliv byla dnes zima, měla jsem čelo zvlhlé potem.
Soustředila jsem se na svůj beznadějný slib, abych nesklouzla zpátky do mučivých vzpomínek. Páchat ve Forks něco nezodpovědného, to by vyžadovalo spoustu kreativity - možná víc, než jsem měla. Ale chtěla jsem si najít nějaký způsob… Možná bych se cítila líp, kdybych se sama nedržela porušené smlouvy. Kdybych se také chovala jako věrolomník. Ale jak bych mohla podvádět tady v tom neškodném městečku? Samozřejmě, Forks nebylo vždycky tak neškodné, ale teď bylo přesně takové, jak vždycky vypadalo. Bylo nudné, bylo bezpečné.
Dlouhou chvíli jsem se dívala před sebe přes přední sklo a myšlenky se mi líně převalovaly v hlavě - jako bych je nedokázala nikam nasměrovat. Vypnula jsem motor, který žalostně zasténal, když šel tak dlouho na volnoběh, a vystoupila jsem ven do mrholení.
Studený déšť mi kapal do vlasů a pak mi stékal po tvářích jako neslané slzy. Pomáhalo mi to vyčistit hlavu. Zamrkala jsem, aby mi voda stekla z řas, a zírala jsem nevidoucíma očima přes silnici.
Po minutě zírání jsem poznala, kde to jsem. Zaparkovala jsem uprostřed severní uličky u Russell Avenue. Stála jsem před domem Cheneyových - můj náklaďák blokoval příjezdovou cestu k jejich domu - a přes ulici bydleli Marksovi. Věděla jsem, že bych měla uhnout s autem a jet domů. Bylo nebezpečné takhle se toulat, když jsem byla zmatená a rozhozená, mohla jsem na silnici někoho ohrozit. Navíc si mě určitě brzy někdo všimne a nahlásí mě Charliemu.
Zhluboka jsem se nadechla, připravená odjet, když vtom mě upoutala cedule na dvoře u Marksových - byl to jen velký kus lepenky opřený o jejich poštovní schránku, na kterém bylo něco naškrábáno černým tiskacím písmem.
Někdy zasáhne neodvratný osud.
Shoda náhod? Nebo to tak mělo být? To jsem nevěděla, ale připadalo mi trochu hloupé myslet si, že snad bylo nějakým osudem předurčeno, aby ty polorozpadlé motocykly rezavějící u Marksových na dvorku vedle rukou napsané cedule NA PRODEJ V TOMTO STAVU sloužily nějakému vyššímu účelu tím, že stojí přímo tam, kde jsem je potřebovala mít.
Tak to možná nebyl neodvratný osud. Možná existovala spousta způsobů, jak se chovat nezodpovědně a odvázané, jen jsem to dosud neviděla.
Nezodpovědné a hloupé. To byla Charlieho nejoblíbenější slova, pokud šlo o motorky.
Charlie ve své práci neměl moc vzrušujících akcí v porovnání s policajty ve větších městech, ale často ho volali k dopravním nehodám. S těmi kilometry dlouhých, mokrých silnic, které se ostře vinuly ve zdejších lesích, jedna serpentina za druhou, tady o takové vzrušení nebyla nouze. Ale i když místní silničky brázdily obrovské tahače přepravující klády, lidé z místa nehody většinou odcházeli po svých. Výjimkou z tohoto pravidla byli většinou právě motocyklisté, a Charlie už viděl až příliš mnoho obětí, většinou ještě skoro dětí, rozmáznutých na silnici. Donutil mě slíbit, ještě mi ani nebylo deset, že nikdy nikomu nekývnu na návrh projet se na motorce. Ani v tom věku jsem nemusela dvakrát přemýšlet, než jsem mu to slíbila. Kdo by chtěl tady jezdit na motorce? Bylo by to jako koupat se v rychlosti devadesát kilometrů v hodině.
Tolik slibů jsem dodržovala…
V tu chvíli mi to secvaklo. Chtěla jsem se chovat hloupě a nezodpovědně a chtěla jsem porušovat sliby. Přece mě jeden takový nezastaví!
Rozhodla jsem se. S čvachtáním jsem došla k domovním dveřím a zazvonila na Marksovy.
Jeden z jejich kluků otevřel dveře, byl to ten mladší, chodil v naší škole do prváku. Nemohla jsem si vzpomenout na jeho jméno. Jeho pískové vlasy mi sahaly jen po ramena.
On si na moje jméno vzpomněl bez potíží. "Bella Swanová?" zeptal se překvapeně.
"Kolik chcete za tu motorku?" oddychovala jsem těžce a palcem jsem ukázala přes rameno k ceduli.
"Myslíš to vážně?" zeptal se.
"Jasně že jo."
"Nefungujou."
Netrpělivě jsem si vzdychla - to už jsem si dovodila z té cedule. "Tak kolik?"
"Jestli jednu vážně chceš, prostě si ji vezmi. Máma přinutila tátu dotlačit je k silnici, aby je odvezli popeláři společně s odpadem."
Znovu jsem koukla na motorky a viděla, že se válejí na hromadě zahradního odpadu a uschlých větví. "Víš to jistě?"
"Jasně, chceš se jí zeptat?"
Asi bylo lepší nezatahovat do toho dospělé, kteří by se o tom mohli zmínit Charliemu.
"Ne, já ti věřím."
"Chceš, abych ti pomohl?" nabídl se. "Nejsou lehké."
"Dobře, díky. Ale potřebuju jenom jednu."
"Můžeš si klidně vzít obě," řekl kluk. "Třeba by z té druhé šly nějaké součástky použít."
Šel se mnou ven do lijáku a pomohl mi naložit obě těžké motorky na korbu náklaďáčku. Zdálo se, že je rád, že se jich zbaví, tak jsem mu nebránila.
"Co s nimi ale hodláš dělat?" zeptal se. "Nejezdí už léta."
"Jen tak mě napadlo, že to s nimi zkusím," řekla jsem s pokrčením ramen. Jednala jsem z náhlého popudu, neměla jsem k tomu bezchybný plán. "Možná je vezmu k Dowlingovi."
Ušklíbl se. "Dowling si za jejich opravu naúčtuje víc, než kolik by stály, kdyby fungovaly."
Proti tomu jsem argument neměla. John Dowling byl proslavený svými cenami; nikdo k němu nechodil, jenom pokud opravdu nebylo zbytí. Většina lidí radši jela až do Port Angeles, pokud to jejich auto vydrželo. V tom ohledu jsem měla velké štěstí - ze začátku, když mi Charlie daroval ten starý náklaďáček, jsem si dělala starosti, že si nebudu moct dovolit udržovat ho v provozu. Ale nikdy jsem s ním neměla jediný problém, až na hlasitě řvoucí motor a rychlostní limit osmdesát kilometrů v hodině. Jacob Black ho udržoval ve skvělé formě, dokud patřil jeho otci Billymu…
Inspirace přišla jako blesk z čistého nebe - což nebylo neopodstatněné, s ohledem na bouřku. "Víš co? To je v pohodě. Znám někoho, kdo umí stavět auta."
"Aha. To máš dobrý." Usmál se s úlevou.
Když jsem odjížděla, mával mi a pořád se usmíval. Přátelský kluk.
Jela jsem rychle domů a v hlavě jsem měla plán. Spěchala jsem, abych tam byla první, kdyby náhodou došlo k té vysoce nepravděpodobné situaci, že by Charlie dorazil domů dřív než obvykle. Proběhla jsem domem k telefonu, klíčky ještě v ruce.
"Ředitele Swana, prosím," řekla jsem, když služba vzala telefon. "Tady Bella."
"Aha, ahoj, Bello," řekl zástupce Steve přívětivě. "Dojdu pro něj."
Čekala jsem.
"Co se děje, Bello?" zeptal se Charlie, jakmile zvedl telefon.
"Copak ti nemůžu zavolat do práce, aniž by byla nějaká pohotovost?"
Chviličku mlčel. Ještě jsi to nikdy neudělala. "Je nějaká pohotovost?"
"Ne. Jenom jsem chtěla vědět, kudy se dostanu k Blackovým - nejsem si jistá, jestli si pamatuju cestu. Chci navštívit Jacoba. Už jsem ho neviděla kolik měsíců."
Když Charlie znovu promluvil, byl jeho hlas mnohem radostnější. "To je skvělý nápad, Bello. Máš tužku?"
Pokyny, které mi dal, byly velmi prosté. Ujistila jsem ho, že budu do večeře zpátky, ačkoliv se snažil říct, že nemusím spěchat. Chtěl za mnou přijet do La Push, to jsem ovšem nechtěla já.
Takže jsem měla stanovenou hranici, dokdy se musím vrátit, a už jsem uháněla ulicemi ztemnělými bouřkou ven z města. Doufala jsem, že zastihnu Jacoba o samotě. Billy by na mě pravděpodobně žaloval, kdyby věděl, co mám za lubem.
Cestou jsem si trochu dělala starosti, jak se bude Billy tvářit, až mě uvidí. Bude mít až příliš velkou radost. Billy si určitě říkal, že se to vyvrbilo lépe, než se odvážil doufat. Jeho radost a úleva mi jenom připomenou toho, koho nesnesu, aby mi připomínali. Dneska už ne, prosila jsem tiše. Byla jsem vyčerpaná.
Dům Blackových jsem si mlhavě pamatovala, byl to malý dřevěný domeček s úzkými okénky natřený kdysi na červeno, dnes však už notně omšelý, který připomínal malou stáj. Jacobova hlava vykoukla z okna ještě dřív, než jsem vůbec stihla vystoupit z auta. Povědomý řev motoru ho bezpochyby upozornil na můj příjezd. Jacob byl velmi vděčný, když mi Charlie koupil od Billyho jeho náklaďáček, protože v něm sám nebude muset jezdit, až bude dospělý. Já jsem měla to autíčko velice ráda, ale Jacob zjevně považoval jeho rychlostní omezení za nedostatek.
Vyšel mi vstříc na půl cesty z domu.
"Bello!" Po tváři se mu doširoka roztáhl vzrušený úsměv, ve kterém se mu blýskaly zuby v ostrém kontrastu s temně narudlou barvou kůže. Nikdy jsem neviděla, že by měl vlasy jinak než stažené do obvyklého ohonu. Teď mu spadaly po obou stranách širokého obličeje jako černé saténové záclony.
Jacob za posledních osm měsíců o hodně povyrostl. Už se přehoupl přes období, kdy se měkké dětské tělíčko změní v pevné štíhlé tělo dospívajícího chlapce; pod hnědočervenou kůží paží mu vystupovaly šlachy a žíly. Jeho tvář byla stále stejně líbezná, jak jsem si ji pamatovala, ačkoliv také ztvrdla - lícní kosti byly vystouplejší, čelist hranatější, všechna dětská zaoblenost byla ta tam.
"Ahoj, Jacobe!" Pocítila jsem neznámý nával nadšení, když jsem viděla jeho úsměv. Uvědomila jsem si, že mám radost, že ho vidím. To poznání mě překvapilo.
Oplatila jsem mu úsměv a něco tiše zacvaklo na místo, jako dva do sebe zapadající kousky skládačky. Zapomněla jsem, že mám Jacoba Blacka opravdu ráda.
Zastavil pár kroků ode mne a já jsem na něj překvapeně zírala; musela jsem přitom zaklonit hlavu, a déšť mě bombardoval do obličeje.
"Ty jsi zase vyrostl!" vyčetla jsem mu užasle.
Zasmál se a jeho úsměv se roztáhl do neuvěřitelné šířky. "Metr devadesát šest," oznámil pyšně. Hlas měl hlubší, ale pořád s tím chraptivým tónem, jaký jsem si pamatovala.
"Copak se to nikdy nezastaví?" zavrtěla jsem nevěřícně hlavou. "Je z tebe hotový obr."
"Ale pořád hubený jako tyčka." Zakřenil se. "Pojď dál! Budeš celá mokrá."
Vedl mě dovnitř a přitom si velkýma rukama stočil vlasy. Z kapsy vzadu na kalhotách vytáhl gumičku a stáhl si vlasy do ohonu.
"Hele, tati," zavolal, když skláněl hlavu, aby prošel dveřmi do domu. "Podívej, kdo se u nás stavil."
Billy byl v malém čtvercovém obývacím pokoji, v rukou držel knihu. Když mě uviděl, položil si knihu do klína a přijel na vozíku k nám.
"No ne, kdo by to byl řekl! Rád tě vidím, Bello."
Potřásli jsme si rukama. Moje ruka se v jeho široké dlani ztrácela.
"Co tě k nám přivádí? Je u Charlieho všechno v pořádku?"
"Ano, naprosto. Já jsem se jenom chtěla podívat za Jacobem - už jsme se neviděli celou věčnost."
Jacobovi se při mých slovech rozzářily oči. Usmíval se tak zeširoka, že jsem měla strach, aby si neroztrhl tváře.
"Můžeš tu zůstat na večeři." Také Billy byl nadšený.
"Ne, musím nakrmit Charlieho, to víte."
"Já mu zavolám," navrhl Billy. "Je tu vždycky vítán."
Zasmála jsem se, abych skryla rozpaky. "Však se nevidíme naposledy. Slibuju, že se k vám brzy vrátím - budu tu tak často, až vám polezu na nervy." Koneckonců, jestli Jacob dovede opravit tu motorku, někdo mě na ní bude muset naučit jezdit.
Billy se zachechtal: "Dobře, tak snad příště."
"Takže, Bello, co chceš dělat?" zeptal se Jacob.
"To je jedno. Co jsi dělal ty, než jsem k vám vpadla?" Cítila jsem se tu podivně příjemně. Ten pocit mi byl povědomý, ale jenom vzdáleně. Nic mi tu bolestně nepřipomínalo nedávnou minulost.
Jacob zaváhal. "Právě jsem chtěl jít pracovat na autě, ale můžeme dělat něco jiného…"
"Ne, to je perfektní!" přerušila jsem ho. "Ráda se podívám na tvoje auto."
"Tak dobře," řekl nepřesvědčeně. "Je venku tam vzadu, v garáži."
Ještě líp, pomyslela jsem si. Zamávala jsem na Billyho. "Zatím nashle."
Garáž se skrývala za hustým pásem stromů a křoví, takže od domu nebyla vidět. Tedy garáž, vlastně to byla jen taková velká bouda stlučená z prefabrikovaných dílů bez vnitřních stěn. Pod tímto přístřeškem stálo zvednuté na škvárobetonových tvárnicích něco, co vzhledem připomínalo hotový automobil. Alespoň jsem poznala symbol na chladiči.
"Co je to za model Volkswagenu?" zeptala jsem se.
"To je starý Rabbit - ročník 1986, klasika."
"Jak jsi s ním daleko?"
"Je skoro hotový," odpověděl Jacob vesele. A pak mu hlas trochu poklesl. "Táta na jaře dodržel svůj slib."
"Aha," řekla jsem.
Zdálo se, že pochopil mou neochotu pokračovat na to téma. Na maturitní večírek loni v květnu jsem se snažila nevzpomínat. Jacoba jeho táta uplatil penězi a součástkami na auto, když mi tam předá vzkaz. Billy po mně chtěl, abych se držela na hony daleko od nejdůležitějšího člověka v mém životě. Ukázalo se, že jeho starost byla nakonec zbytečná. Teď jsem byla v bezpečí, ani jsem o to nestála.
Ale byla jsem odhodlaná zjistit, co s tím můžu dělat, abych to změnila.
"Jacobe, co víš o motorkách?" zeptala jsem se.
Pokrčil rameny "Něco jo. Můj kamarád Embry má terénní motorku. Občas na ní společně pracujeme. Proč?"
"No…" uvažovala jsem s našpulenými rty. Nebyla jsem si jistá, jestli dokáže držet pusu zavřenou, ale neměla jsem moc na výběr. "Nedávno jsem dostala dvě motorky, a nejsou zrovna v nejlepší kondici. Říkala jsem si, jestli bys je nesvedl uvést do provozu?"
"Paráda." Zdálo se, že ho ta výzva skutečně potěšila. Obličej mu zářil. "Rozhodně se o to pokusím."
Zvedla jsem varovně prst. "Jde o to," vysvětlovala jsem, "že Charlie motorky vůbec neschvaluje. Upřímně řečeno, asi by mu prdla žíla na čele, kdyby o tomhle věděl. Takže o tom za žádnou cenu nesmíš povědět Billymu."
"Jasně, jasně." Jacob se usmál. "Chápu."
"Zaplatím ti," pokračovala jsem.
To se ho dotklo. "Ne. Chci ti pomoct. Nemůžeš mi platit."
"No… tak co takhle obchod?" Vymýšlela jsem to za pochodu, ale zdálo se mi to celkem rozumné. "Mně stačí jenom jedna motorka - ale taky budu potřebovat naučit řídit. Takže co tohle? Já ti tu druhou motorku dám, a ty mě pak můžeš naučit jezdit."
"Pa-rá-da," protáhl.
"Momentíček - už máš řidičák? Kdy máš narozeniny?"
"Utekly ti," dobíral si mě a přimhouřil oči v předstíraném pohoršení. "Už je mi šestnáct."
"Jako kdyby ses předtím ohlížel na svůj věk," zamručela jsem. "Ty narozeniny mě mrzí."
"Nedělej si s tím hlavu. Mně ty tvoje taky utekly. Kolik že ti to je, čtyřicet?"
Nakrčila jsem nos. "Jsi blízko."
"Uděláme si společnou oslavu, abychom to napravili."
"To zní jako rande."
Oči mu při tom slově zajiskřily.
Potřebovala jsem jeho nadšení zkrotit dřív, než se dobere k nesprávným závěrům - to jenom že už jsem se dlouho necítila tak lehce a rozverně. Dokázala jsem ten pocit jen stěží ovládnout, když mi byl tak vzácný.
"Možná, až ty motorky budou hotové - tak si to nadělíme jako dárek," dodala jsem.
"Dohodnuto. Kdy je přivezeš?"
Kousla jsem se rozpačitě do rtu. "Zrovna je mám na korbě," přiznala jsem.
"Skvělé." Zdálo se, že to myslí vážně.
"Uvidí je Billy, až je povedeme kolem?"
Mrknul na mě. "Uděláme to nepozorovaně."
Kradli jsme se podél východní strany, těsně u lesa, a když jsme byli na dohled oken, dělali jsme, jako že jen tak jdeme, kdyby nás náhodou Billy uviděl. Jacob rychle odvázal motorky z korby auta a jednu po druhé odvezl do křoví, kde jsem se schovávala já. Jako by ho to nestálo žádnou námahu - mně ty motorky připadaly daleko, daleko těžší.
"Nejsou vůbec špatné," pochválil je Jacob, když jsme je tlačili pod příkrovem stromů. "Tahleta bude mít dokonce slušnou cenu, až bude hotová - je to starý Harley Sprint."
"Tak ta bude tvoje."
"Vážně?"
"Naprosto."
"Ale bude to něco stát," řekl a zamračil se s pohledem upřeným dolů na zčernalý kov. "Napřed budeme muset našetřit na součástky."
"My nebudeme muset nic," nesouhlasila jsem. "Když to pro mě budeš dělat zadarmo, tak součástky zaplatím já."
"No já nevím…" zamumlal.
"Mám ušetřené nějaké peníze. Na školné na vysokou, víš." Vysoká sem, vysoká tam, pomyslela jsem si. Ne že bych zrovna měla našetřenou kdovíjakou sumu, abych si mohla vybrat nějakou prestižní školu - a navíc jsem stejně nechtěla odjet z Forks. Tak co na tom záleží, když z toho trošičku odeberu?
Jacob jen přikývl. Podle něj to byl rozumný nápad.
Když jsme si oba zalezli do té provizorní garáže, přemítala jsem o tom, jaké mám štěstí. Jenom dospívající kluk může souhlasit s něčím takovým: potají, aby naši rodiče nic nevěděli, se pustit do opravování nebezpečných vehiklů, navíc financovaného z peněz určených na mé vysokoškolské vzdělání. Jemu se na tom nezdálo nic špatného. Jacob byl dar z nebes.

Nový měsíc 4.kapitola 2.část

29. ledna 2010 v 13:59
"Myslela jsem, že jdeme na ty oživlé mrtvoly," zašeptala jsem Jessice.
"Tohle jsou ty oživlé mrtvoly."
"Tak proč ještě nikoho nežerou?" zeptala jsem se zoufale.
Podívala se na mě vykulenýma očima, které byly téměř zděšené. "Jsem si jistá, že to teprve přijde," zašeptala.
"Jdu na popcorn. Chceš taky?"
"Ne, dík."
Někdo na nás zezadu zasyčel.
U stánku s občerstvením jsem si dala načas, dívala se na hodinky a říkala si, kolik procent z devadesátiminutového filmu asi může zabrat romantický úvod. Usoudila jsem, že deset minut je víc než dost, ale ještě jsem se zastavila ve dveřích, abych se ujistila. Slyšela jsem z reproduktorů vřeštět zděšené výkřiky, z čehož jsem poznala, že jsem čekala dost dlouho.
"Všechno jsi zmeškala," zašeptala Jess, když jsem vklouzla zpátky na své místo. "Teď už jsou oživlé mrtvoly skoro ze všech."
"Dlouhá fronta." Nabídla jsem jí trochu popcornu. Vzala si hrst.
Zbytek filmu sestával ze strašlivých útoků oživlých mrtvol a nekonečného ječení hrstky lidí, kteří zůstali naživu a jejichž počet se rychle tenčil. Myslela bych si, že nic z toho mě nemůže rozházet. Ale bylo mi nepříjemně, a zpočátku jsem si nebyla jistá, proč.
Až když už film skoro končil a já jsem sledovala nezkrotného zombieho, jak se belhá za dívčinou, která zůstala naživu jako poslední, uvědomila jsem si, v čem je problém. V té scéně se střídaly záběry na zděšený obličej hrdinky a mrtvý bezvýrazný obličej jejího pronásledovatele, čím dál rychleji, jak se vzdálenost mezi nimi zmenšovala.
A došlo mi, kterému z těch dvou se víc podobám.
Vstala jsem.
"Kam jdeš? Vždyť zbývají jen asi dvě minuty," zasyčela Jess.
"Musím se napít," zamumlala jsem a honem jsem spěchala k východu.
Posadila jsem se na lavičku u vchodu a ze všech sil jsem se snažila nemyslet na tu ironii. Ale bylo to ironické, když se to tak vezme, že bych nakonec mohla skončit jako zombie. To mě předtím nenapadlo.
Ne že bych nesnila o tom, že se ze mě jednou stane mytická příšera - ale rozhodně ne groteskní oživlá mrtvola. Zavrtěla jsem v panice hlavou, aby se mi myšlenky nerozběhly tím směrem. Nemohla jsem si dovolit myslet na něco, o čem jsem kdysi snila.
Padala na mě sklíčenost, když jsem si uvědomila, že já už hrdinka nejsem, že můj příběh skončil.
Jessica vyšla ze dveří kina a zaváhala, pravděpodobně si říkala, kde mě asi má hledat. Když mě spatřila, vypadalo to, že se jí ulevilo, ale jenom na chvilku. Pak se zatvářila otráveně.
"Byl na tebe ten film příliš děsivý?" divila se.
"Jo," souhlasila jsem. "Asi jsem prostě zbabělec."
"To je divné." Zamračila se. "Myslím, že ses vůbec nebála - já jsem celou dobu křičela, ale tebe jsem neslyšela vykřiknout ani jednou. Takže nevím, proč jsi odešla."
Pokrčila jsem rameny. "Prostě jsem měla strach."
Trochu se uvolnila. "Byl to ten nejděsivější horor, jaký jsem kdy viděla. Vsadím se, že se nám dneska budou zdát zlé sny."
"O tom není pochyb," řekla jsem a snažila jsem se udržet si vyrovnaný tón hlasu. Měla jsem zaručeno, že budu mít noční můry, ale v těch mých se nebudou potácet oživlé mrtvoly. Jess po mně šlehla pohledem a pak se zase podívala jinam. Asi se mi ten vyrovnaný tón tak docela nepovedl.
"Kde se chceš najíst?" zeptala se.
"Je mi to jedno."
"Tak jo."
Jak jsme šly, Jess začala mluvit o herci, který ztvárnil hlavní postavu filmu. Přikyvovala jsem, když horovala nad tím, jak je úžasně sexy, i když jsem si nepamatovala, že bych tam viděla vůbec nějakého chlapa, který nebyl zombie.
Nedívala jsem se, kam mě Jessica vede. Jenom nejasně jsem si uvědomovala, že už se setmělo a je větší ticho. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, proč je ticho. Jessica přestala drmolit. Omluvně jsem se na ni podívala a jen jsem doufala, že jsem ji neurazila.
Jessica se na mě nedívala. Její obličej byl napjatý; zírala přímo před sebe a zrychlila krok. Jak jsem se na ni dívala, rychle střelila očima doprava přes silnici a zase zpátky.
Poprvé jsem se rozhlédla kolem sebe.
Chodník, po kterém jsme šly, nebyl osvětlený. Všechny obchůdky lemující ulici už byly zavřené, výlohy zhasnuté. Půl bloku před námi zase začínalo pouliční osvětlení a ještě o kus dál jsem viděla jasně žluté oblouky McDonald's, kam měla Jessica namířeno.
Přes ulici byl jeden podnik otevřený. Výklady byly zevnitř zatemněné a do ulice zářily neonové nápisy, reklamy na různé značky piva. Největší nápis, jasně zelený, hlásal jméno toho baru - U jednookého Peta. Napadlo mě, že je to třeba bar v pirátském stylu, ale zvenku to není vidět. Kovové dveře byly otevřené dokořán; uvnitř bylo sporé osvětlení a přes ulici se neslo hlasité mumlání mnoha hlasů a zvuk ledu cinkajícího ve sklenicích. O zeď vedle dveří se opírali čtyři muži.
Pohlédla jsem zpátky na Jessiku. Dívala se upřeně na cestu před sebou a šla dost rychle. Nevypadala vystrašeně - jen obezřetně, snažila se nepřitahovat na sebe pozornost.
Bez přemýšlení jsem se zastavila, podívala jsem se na ty čtyři muže a zmocnil se mě silný pocit, že tohle už jsem jednou zažila. Tohle byla jiná ulice, jiná noc, ale ta scéna byla velice podobná. Jeden z těch čtyř byl dokonce malý a tmavovlasý. Jak jsem se zastavila a otočila se k nim, právě tenhle se zájmem vzhlédl.
Zírala jsem na něj, přimrazená k chodníku.
"Bello?" zašeptala Jess. "Co to děláš?"
Zavrtěla jsem hlavou, sama jsem si nebyla jistá. "Myslím, že je znám…" zamumlala jsem.
Co jsem to dělala? Měla bych od té vzpomínky utíkat, jak nejrychleji dokážu, vytěsnit obraz čtyř opírajících se mužů z paměti, chránit se tou otupělostí, bez které jsem nedokázala fungovat. Proč jsem tedy vykročila do ulice jako zmámená?
Zdálo se to jako přílišná souhra náhod, že jsem v Port Angeles s Jessikou, dokonce na tmavé ulici. Oči se mi zaostřily na toho malého, snažila jsem se porovnat jeho rysy se svou vzpomínkou na muže, který mě ohrožoval té noci téměř před rokem. Přemítala jsem, jestli je vůbec možné, abych toho muže poznala, jestli je to skutečně on. Ta konkrétní část toho konkrétního večera byla v mé paměti jenom rozmazaná skvrna. Moje tělo si to pamatovalo lépe než moje mysl; napětí v nohou, jak jsem se snažila rozhodnout se, jestli mám utíkat, nebo zůstat stát, sucho v krku, když jsem se snažila z plných plic zakřičet, napjatá kůže na kotnících prstů, jak jsem zatínala ruce v pěsti, chvění vzadu na krku, když mě ten tmavovlasý muž oslovil "kotě"…
Z těch mužů vycházela nedefinovatelná skrytá hrozba, která nijak nesouvisela s tím večerem tenkrát. Pramenila ze skutečnosti, že to byli cizí lidé, byla tady tma a oni byli v přesile - nic zvláštního. Ale stačilo to k tomu, aby se Jessičin hlas v panice zlomil, když za mnou volala:
"Bello, tak pojď!"
Ignorovala jsem ji, kráčela jsem pomalu vpřed, aniž bych vědomě nutila nohy k chůzi. Nechápala jsem proč, ale ta neurčitá hrozba, kterou ti muži představovali, mě k nim přitahovala. Byl to nesmyslný impuls, ale já jsem už tak dlouho žádnému impulsu nepodlehla… tak jsem ho poslechla.
V žilách mi kolovalo něco nepovědomého. Došlo mi, že je to adrenalin, který byl v mém oběhovém systému dlouho nepřítomný, a teď mi zrychloval pulz a bojoval s nedostatkem vzrušení. Bylo to divné - proč adrenalin, když jsem necítila žádný strach? Připadalo mi to jako ozvěna toho, když jsem naposledy takhle stála na temné ulici v Port Angeles s cizími muži.
Neviděla jsem důvod, proč se bát. Nedovedla jsem si představit nic na světě, čeho bych se ještě mohla bát, alespoň ne po fyzické stránce. Jedna z mála výhod toho, když člověk všechno ztratí.
Byla jsem půl cesty přes ulici, když mě Jess dostihla a popadla mě za ruku.
"Bello! Nemůžeš přece jít do baru!" zasyčela.
"Já nejdu dovnitř," odpověděla jsem nepřítomně a setřásla její ruku. "Jenom se chci na něco podívat…"
"Zbláznila ses?" zašeptala. "Jsi snad sebevrah?"
Ta otázka mě zaujala. Podívala jsem se na ni.
"Ne, nejsem," hájila jsem se honem. Byla to pravda. Nebyla jsem sebevrah. Ani zpočátku, kdy by mi smrt bezpochyby přinesla úlevu, jsem o tom neuvažovala. Dlužila jsem Charliemu příliš mnoho. Cítila jsem se příliš zodpovědná za Renée. To bych jim nemohla udělat.
A slíbila jsem, že neudělám nic hloupého nebo nezodpovědného. Díky všem těmto důvodům jsem stále ještě dýchala.
Když jsem si vzpomněla na ten slib, pocítila jsem hryzáni svědomí, ale to, co jsem právě teď dělala, se doopravdy nemohlo počítat. Nebylo to, jako kdybych si podřezala žíly.
Jess měla vykulené oči a otevřenou pusu. Její otázka o sebevraždě byla řečnická, ale to jsem si uvědomila příliš pozdě.
"Běž se najíst," pobízela jsem ji a mávla rukou směrem k restauraci. Nelíbilo se mi, jak se na mě dívá. "Za chviličku tě dohoním."
Otočila jsem se od ní zpátky k mužům, kteří si nás měřili pobavenými, zvědavými pohledy.
"Bello, okamžitě toho nech!"
Svaly mi na místě ztuhly a já jsem zůstala stát jako přikovaná. Protože to nebyl Jessičin hlas, který mě teď káral. Byl to rozzuřený hlas, povědomý hlas, krásný hlas - hebký jako samet, i když byl zlostný.
Byl to jeho hlas - dávala jsem si mimořádně velký pozor, abych v duchu nevyslovila jeho jméno - a mě překvapilo, že mě jeho zvuk nesrazil na kolena, že se nesvíjím na chodníku v mukách nad jeho ztrátou. Ale žádnou bolest jsem necítila, vůbec žádnou.
V okamžiku, kdy jsem slyšela jeho hlas, bylo všechno velmi jasné, ostré. Jako kdybych najednou vynořila hlavu z nějakého tmavého bazénu. Všechno jsem si uvědomovala mnohem zřetelněji, zbystřily mi smysly - zrak, sluch, vnímala jsem studený vzduch, kterého jsem si nevšimla a který mi ostře foukal do obličeje, cítila jsem pachy vycházející z otevřených dveří baru.
Šokovaně jsem se kolem sebe rozhlédla.
"Jdi zpátky za Jessikou," poručil ten líbezný hlas, stále rozzlobeně. "Slíbila jsi to - žádnou hloupost."
Byla jsem sama. Jessica stála pár kroků ode mě a zírala na mě vyděšenýma očima. Cizí chlápkové u zdi se na mě zmateně dívali, divili se, co to dělám, proč tam nehybně stojím uprostřed ulice.
Zavrtěla jsem hlavou ve snaze pochopit. Věděla jsem, že tam není, a přesto mi připadal neuvěřitelně blízko, blízko poprvé od… od toho konce. Hněv v jeho hlasu byla starost o mě, byl to ten samý hněv, který jsem kdysi tak dobře znala - a který jsem neslyšela tak dlouho, že mi to připadalo jako celý život.
"Dodrž svůj slib." Hlas se vytrácel, jako kdyby někdo ztlumil rádio.
Začala jsem tušit, že mám nějaké halucinace. A bezpochyby je vyvolala ta vzpomínka - ten pocit, že tohle už jsem zažila, že mi ta situace připadala podivně povědomá.
Rychle jsem si v hlavě procházela možnosti.
Možnost první: jsem blázen. Laické označení pro lidi, kteří slyší hlasy.
To je možné.
Možnost druhá: Moje podvědomí mi dává, co si myslí, že chci. Takhle mi plní přání - poskytuje mi dočasnou úlevu od bolesti, když uvěřím falešné představě, že jemu záleží na tom, jestli jsem živá nebo mrtvá. Promítá mi v hlavě, co by asi řekl, kdyby A) tady byl a B) kdyby ho nějak zajímalo, jestli se mi neděje něco zlého.
To je pravděpodobné.
Žádnou třetí možnost jsem neviděla, doufala jsem tedy, že se jedná o tu druhou možnost a že jde jen o výstřelky mého podvědomí, kvůli kterým však není nutné nechat se zavřít do blázince.
Moje reakce rozhodně nebyla rozumná, ale přesto - byla jsem vděčná. Bála jsem se, že zapomenu, jak jeho hlas zněl, a tak u mě nade vším převážil pocit nevýslovné vděčnosti, že si moje nevědomí tu vzpomínku uchovalo lépe než moje vědomí.
Zakázala jsem si na něj myslet a skutečně striktně jsem se snažila to dodržovat. Samozřejmě že jsem to občas porušila; jsem taky jenom člověk. Ale dařilo se mi to čím dál líp, takže už jsem se dokázala vyvarovat bolesti i několik dní za sebou. Výměnou za to byla nekonečná otupělost. Když jsem si měla zvolit mezi bolestí a nicotou, vybrala jsem si nicotu.
Teď jsem čekala na bolest. Nebyla jsem otupělá - moje smysly byly po tolika měsících mlhy nezvykle intenzivní - ale normální bolest se nedostavila. Bolelo mě akorát zklamání, že ten hlas vyhasíná.
Ve vteřině jsem se musela rozhodnout.
Rozumné by bylo utéct před tímto potenciálně destruktivním - a rozhodně duševně vyšinutým - mámením. Bylo by hloupé ty halucinace povzbuzovat.
Ale ten hlas odezníval.
Udělala jsem další krok dopředu, abych to zkusila.
"Bello, otoč se," zavrčel.
Vydechla jsem úlevou. Právě hněv jsem chtěla slyšet - falešný, podstrčený důkaz, že mu na mně záleží, pochybný dar mého podvědomí.
Mezitím, co jsem tohle všechno vstřebávala, uběhlo jen pár vteřin. Moje malé obecenstvo mě zvědavě pozorovalo. Asi to vypadalo, jako když zvažuju, jestli k nim mám jít blíž, nebo ne. Jak by je mohlo napadnout, že tam stojím a vychutnávám si chvilku nečekaného šílenství?
"Ahoj," zavolal jeden z mužů, jeho tón byl sebevědomý a trochu sarkastický zároveň. Měl světlou pleť a vlasy a z jeho postoje bylo vidět, že si o sobě myslí, že vypadá docela dobře. Nedokázala jsem říct, jestli to tak je, nebo ne. Pokud jde o mužskou krásu, měla jsem jinak nastavená měřítka.
Hlas v mé hlavě zareagoval parádním zavrčením. Usmála jsem se a ten sebevědomý muž to zjevně bral jako povzbuzení.
"Můžu vám nějak pomoct? Vypadá to, že jste se ztratila." Usmál se a mrkl na mě.
Opatrně jsem překročila odtokový žlábek, v kterém tekla voda, v té tmě úplně černá.
"Ne. Neztratila jsem se."
Teď, když jsem byla blíž - a zrak jsem měla podivně zaostřený -, jsem si mohla podrobně prohlédnout obličej toho malého tmavovlasého muže. Nebyl mi nijak povědomý. Pocítila jsem podivné zklamání, že tohle není ten děsivý chlap, který mi téměř před rokem chtěl ublížit.
Hlas v mé hlavě teď mlčel.
Ten malý muž si všiml mého upřeného pohledu. "Můžu vám koupit drink?" zeptal se nervózně, zdálo se, že je polichocen, že se dívám právě na něj.
"Jsem moc mladá," odpověděla jsem automaticky.
Byl zmatený - nechápal, proč jsem za nimi tedy přišla. Měla jsem pocit, že mu to musím vysvětlit.
"Na tu dálku přes ulici jste vypadal jako jeden můj známý. Promiňte, spletla jsem se."
Ta hrozba, která mě táhla přes ulici, vyprchala. Tohle nebyli ti nebezpeční chlapi, které jsem si pamatovala. Tohle byli pravděpodobně milí kluci. Neškodní. Ztratila jsem zájem.
"To je v pohodě," řekl ten sebevědomý blonďák. "Zůstaňte s námi a můžeme se povyrazit."
"Díky, ale nejde to." Jessica váhala uprostřed ulice, oči vykulené, ve tváři uražený a zrazený výraz.
"No tak, jen na pár minut…"
Zavrtěla jsem hlavou a otočila se, abych se vrátila k Jessice.
"Pojďme se najíst," navrhla jsem, ani jsem se na ni nepodívala. Ačkoliv se zdálo, že jsem se na chvíli zbavila té strnulé otupělosti, byla jsem pořád stejně zdrženlivá. V duchu jsem byla znepokojená. Ta bezpečná, tupá zmrtvělost se nevrátila, a ve mně s každou vteřinou narůstala úzkost.
"Co tě to napadlo?" vyjela na mě Jessica. "Vůbec je neznáš - co kdyby to byli psychopati!"
Pokrčila jsem rameny a přála si, aby už o tom nemluvila. "Prostě jsem si myslela, že toho chlapíka znám."
"Ty jsi tak divná, Bello Swanová. Mám pocit, že tě vůbec neznám."
"Promiň." Nevěděla jsem, co na to jiného říct.
Mlčky jsme šly k McDonald's. Vsadila bych se, že ji mrzelo, že jsme ten kousek z kina šly pěšky, protože jinak jsme si mohly objednat jídlo rovnou z auta. Taky už se nemohla dočkat, až tenhle večer skončí, jako já ze začátku.
Při jídle jsem se snažila začít rozhovor, ale Jessica nespolupracovala. Vážně jsem ji musela urazit.
Když jsme se vrátily do auta, naladila stereo zpátky na svou oblíbenou stanici a zesílila zvuk tak, že nebylo možné normálně si povídat.
Ignorovat hudbu mě nestálo tolik úsilí jako obvykle. Ačkoliv jsem pro jednou neměla mysl otupělou a úzkostlivě prázdnou, měla jsem o čem přemýšlet, a poslouchat texty písniček jsem nestíhala.
Čekala jsem, že se vrátí buď otupělost, nebo bolest. Protože bolest musela přijít. Porušila jsem svoje osobní pravidla. Místo abych před vzpomínkami utíkala, šla jsem jim vstříc s otevřenou náručí. Slyšela jsem v hlavě jeho hlas tak jasně. To mě bude něco stát. Tím jsem si byla jistá. Obzvlášť když jsem neměla k dispozici tu mlhu, která by mě ochránila. Cítila jsem se až příliš bdělá, a to mě děsilo.
Ale nejsilnější pocit byla stejně úleva - úleva, která vycházela přímo z jádra mého bytí.
Ačkoliv jsem se ze všech sil snažila na něj nemyslet, nesnažila jsem se zapomenout. Bála jsem se, že později v noci, až mě přemůže vyčerpání z nedostatku spánku, se mi všechno z hlavy vykouří. Že moje mysl je jako síto a že si jednoho dne nedokážu vzpomenout na přesnou barvu jeho očí, na dotek jeho studené kůže nebo na barvu jeho hlasu. Nemohla jsem na něj myslet, ale musela jsem si ho pamatovat.
Protože byla jenom jedna věc, v kterou jsem musela věřit, abych byla schopná přežít - musela jsem vědět, že on existuje. To mi stačilo. Všechno ostatní dokážu vydržet. Dokud on existuje.
To proto jsem lpěla na Forks ještě víc než předtím, proto jsem se hádala s Charliem, když navrhl, abych odjela. V podstatě to ale bylo jedno; sem se už nikdy nikdo nevrátí.
Ale kdybych odjela do Jacksonvillu nebo kamkoli jinam, kde je slunce a kde to neznám, jak bych si mohla být jistá, že on je skutečný? Na místě, kde bych si ho nikdy nemohla představovat, by moje jistota mohla vyblednout… a to bych nepřežila.
Měla jsem zakázáno vzpomínat, bála jsem se zapomenout; byla to svízelná situace.
Byla jsem překvapená, když Jessica zastavila auto u nás před domem. Jízda netrvala dlouho, ale ač se zdála krátká, nenapadlo by mě, že Jessica vydrží celou dobu nemluvit.
"Díky, že jsi jela se mnou, Jess," řekla jsem, když jsem otevírala dveře. "Bylo to… fajn." Doufala jsem, že fajn je to vhodné slovo.
"Jasně," zamručela.
"Omlouvám se za to… po tom filmu."
"To je v pohodě, Bello." Zírala ven přes přední sklo, místo aby se dívala na mě. Zdálo se, že její zlost narůstá, než že by polevovala.
"Uvidíme se v pondělí?"
"Jo. Čau."
Vzdala jsem to a zavřela dveře. Odjela, aniž se na mě podívala.
Zapomněla jsem na ni, jen jsem vstoupila do domu.
Charlie na mě čekal uprostřed chodby, paže pevně založené na prsou, ruce sevřené do pěstí.
"Ahoj, tati," pozdravila jsem nepřítomně, protáhla jsem se kolem něj a mířila ke schodům. Myslela jsem na něj moc dlouho a chtěla jsem být nahoře dřív, než mě to dohoní.
"Kde jsi byla?" zeptal se Charlie.
Podívala jsem se na tátu překvapeně. "Jela jsem s Jessikou do Port Angeles do kina. Říkala jsem ti o tom ráno."
"Hmhm," zabručel.
"Vadí ti to?"
Upřeně se mi zadíval do obličeje a pak vykulil oči, jako by viděl něco neočekávaného. "Ne, to je v pořádku. Bavila ses?"
"Jasně," řekla jsem. "Byl to film o oživlých mrtvolách, co žraly lidi. Skvělá podívaná."
Přimhouřil oči.
"Dobrou, tati."
Nechal mě jít. Spěchala jsem do svého pokoje.
O pár minut později jsem odevzdaně ležela v posteli, protože bolest se nakonec přece jen dostavila.
Byla jsem jako ochromená. Cítila jsem se, jako kdyby mi někdo prorazil do hrudi obrovskou díru a vyřízl životně důležité orgány. Zbyla tam jenom obrovská nezhojená rána, po okrajích rozedraná, která dál pulzovala a krvácela, navzdory času, který od té doby uplynul. Rozum mi říkal, že mám plíce v pořádku a nedotčené, a přesto jsem lapala po dechu a hlava se mi točila, jako kdyby moje úsilí dýchat vycházelo vniveč. Srdce mi také určitě tlouklo, ale neslyšela jsem zvuk tepu v uších; ruce mi připadaly zmodralé chladem. Stulila jsem se do klubíčka a objala si žebra, abych se udržela pohromadě. Zoufale jsem se snažila přivolat zpátky svou otupělost, schopnost popírat skutečnost, ale nedařilo se mi to.
Zjistila jsem však, že i tohle dokážu přežít. Byla jsem bdělá, cítila jsem bolest - ta mučivá ztráta mi vyzařovala ven z hrudi, vysílala ničivé zraňující vlny do nohou, do rukou i do hlavy - ale dalo se to vydržet. Dokázala jsem s tím žít. Nepřipadalo mi, jako by bolest časem zeslabovala, spíš jsem zesílila natolik, že jsem ji dokázala snést.
Ať se ten večer stalo cokoliv - a ať za to zodpovídaly oživlé mrtvoly, adrenalin nebo halucinace -, probralo mě to.
Poprvé za dlouhou dobu jsem nevěděla, co mě ráno čeká.

Nový měsíc-4.kapitola 1.část

29. ledna 2010 v 13:42 | Terisek |  Nový měsíc online ke čtení

4. PROBOUZENÍ

Čas plyne. Dokonce i když se to zdá nemožné. I když každý pohyb vteřinové ručičky bolí jako tepot krve pod modřinou. Plyne nerovnoměrně, v podivných záškubech a táhlých obdobích klidu, ale plyne. I pro mě.
* * *
Charlieho pěst dopadla na stůl. "Tak dost, Bello! Pošlu tě domů."
Vzhlédla jsem od misky s kaší, nad kterou jsem spíš meditovala, než abych ji jedla, a zírala šokovaně na Charlieho. Nesledovala jsem rozhovor - vlastně jsem si vůbec neuvědomovala, že nějaký vedeme - a nebyla jsem si jistá, jak to myslel.
"Já jsem doma," zamumlala jsem zmateně.
"Pošlu tě za Renée do Jacksonvillu," ozřejmil.
Zoufale sledoval, jak pomalu chápu význam jeho slov.
"Co jsem provedla?" zkormoutila jsem obličej. Taková nespravedlnost. Poslední čtyři měsíce se mému chování nedalo nic vytknout. Po tom prvním týdnu, o kterém už se ani jeden z nás nikdy nezmínil, jsem ve škole ani v práci nevynechala jediný den. Známky jsem měla vynikající. Nikdy jsem nepřišla domů po večerce - v prvé řadě proto, že jsem večer z domu nikdy nechodila. Jenom výjimečně jsem na stůl servírovala jídlo, které zbylo z předešlého dne.
Charlie se mračil.
"Neprovedla jsi nic. To je ten problém. Ty nikdy nic neprovádíš."
"Chceš, abych vyvedla nějaký průšvih?" divila jsem se a obočí se mi nevěřícně stáhlo k sobě. Snažila jsem se dávat pozor. Nebylo to lehké. Tolik jsem si zvykla všechno pouštět jedním uchem tam a druhým ven, že jsem měla uši jako ucpané.
"Průšvih by byl lepší než tohle… tohleto tvoje věčné netečné bloumání!"
To mě trochu zabolelo. Dávala jsem si takový pozor, abych se vyvarovala všech forem mrzoutství, včetně bloumání.
"Já nebloumám."
"To jsem vybral špatné slovo," přiznal nabručeně. "Bloumání by bylo lepší - to by znamenalo, že něco děláš. Ale ty jsi taková… jako bez života, netečná, Bello. To je myslím to správné slovo."
Tohle obvinění se trefilo do černého. Povzdechla jsem si a snažila se dát trochu života do své odpovědi.
"Mrzí mě to, tati." Moje omluva zněla poněkud mdle i mně samotné. Celou tu dobu jsem si myslela, že jsem ho opila rohlíkem a že na mně nic nepoznal. Smysl veškerého mého snažení byl, aby se Charlie kvůli mně netrápil. Zjištění, že to bylo jen mrhání silami, bylo skličující.
"Nechci, aby ses omlouvala."
Povzdechla jsem si. "Tak mi řekni, co po mně chceš."
"Bello," zaváhal, jak odhadoval mou reakci na to, co chtěl říct. "Drahoušku, nejsi první člověk na světě, který si tímhle musel projít, víš."
"Já vím." Moje doprovodná grimasa byla skleslá a nepřesvědčivá.
"Poslouchej, drahoušku. Myslím, že - že bys asi potřebovala nějakou pomoc."
"Pomoc?"
Odmlčel se, jak znovu hledal ta správná slova. "Když ode mě tvoje matka odešla," začal a mračil se, "a vzala tě s sebou…" Zhluboka se nadechl. "No, tehdy to pro mě byla krutá doba."
"Já vím, tati," zamumlala jsem.
"Ale vypořádal jsem se s tím," podotkl. "Drahoušku, ty se s tím nepereš. Čekal jsem, doufal jsem, že se to zlepší." Zíral na mě a já jsem rychle sklopila oči. "Myslím, že oba víme, že se to nelepší."
"Jsem v pohodě."
Ignoroval mě. "Možná, no, možná by sis o tom měla s někým promluvit. S nějakým profesionálem."
"Chceš, abych šla k cvokaři?" Můj hlas byl o odstín ostřejší, když jsem si uvědomila, nač táta naráží.
"Možná by to pomohlo."
"A možná by to nepomohlo ani trošičku."
Nevěděla jsem toho moc o psychoanalýze, ale byla jsem si celkem jistá, že to nefunguje, pokud subjekt není relativně upřímný. Jasně, mohla jsem říct pravdu - kdybych chtěla strávit zbytek života ve vypolstrované cele.
Chvíli sledoval můj zatvrzelý výraz a pak zvolil jinou strategii.
"Já na to nestačím, Bello. Možná že tvoje matka…"
"Koukni," řekla jsem bezvýrazným hlasem. "Dneska večer si někam vyjdu, jestli chceš. Zavolám Jess nebo Angele."
"Ale to nechci," oponoval nespokojeně. "Myslím, že nepřežiju, jestli se budeš víc snažit. Nikdy jsem nikoho neviděl takhle se snažit. Až z toho člověka bolí, když to vidí."
Předstírala jsem tupou a dívala se dolů na stůl. "Já to nechápu, tati. Napřed se zlobíš, protože nic nedělám, a pak říkáš, že nechceš, abych někam chodila."
"Chci, abys byla šťastná - ne, ani tolik nežádám. Jenom chci, abys nebyla zoufalá. Myslím, že budeš mít větší šanci, když z Forks odjedeš."
Moje oči po bůhvíjak dlouhé době zaplály první jiskřičkou nějakého citu.
"Nikam nejedu," prohlásila jsem.
"Proč ne?" zeptal se.
"Mám poslední pololetí školy - všechno by se tím prošvihlo."
"Jsi dobrá studentka, to bys zvládla."
"Nechci mamce a Philovi dělat křena."
"Tvoje matka umírá touhou mít tě zpátky u sebe."
"Na Floridě je moc horko."
Znovu udeřil pěstí do stolu. "Oba víme, o co tady doopravdy jde, Bello, a není to pro tebe dobré." Zhluboka se nadechl. "Už je to několik měsíců. Žádné telefonáty, žádné dopisy, žádný kontakt. Nemůžeš na něj pořád čekat."
Provrtávala jsem ho pohledem. Obličej jsem měla skoro rozpálený. Už to bylo dlouho, co jsem naposledy zrudla nějakou emocí.
Celé toto téma bylo naprosto zakázané, což on moc dobře věděl.
"Já na nic nečekám. Nic neočekávám," řekla jsem tichým monotónním hlasem. "Bello…" začal Charlie chraptivě.
"Musím do školy," přerušila jsem ho, vstala jsem a posbírala svou nedotčenou snídani ze stolu. Vrazila jsem misku do dřezu, ani jsem se nezastavila, abych ji umyla. Další rozhovor už bych nesnesla.
"Naplánuju si něco s Jessikou," zavolala jsem přes rameno, jak jsem si brala školní tašku. Do očí jsem se mu nepodívala. "Možná nebudu doma k večeři. Pojedeme do Port Angeles a půjdeme do kina."
Byla jsem venku ze dveří, než stihl zareagovat.
Kvůli tomu spěchu, abych už byla Charliemu z očí, jsem ale byla ve škole mezi prvními. Jednu výhodu to mělo - mohla jsem si zabrat opravdu dobré parkovací místo. Nevýhodou bylo, že jsem měla před sebou spoustu volného času, a já jsem se volnému času za každou cenu vyhýbala.
Abych nemusela přemýšlet o Charlieho obviněních, rychle jsem si vytáhla učebnici matematiky. Otevřela jsem ji na látce, kterou jsme měli dnes probírat, a snažila se tomu porozumět. Číst matiku bylo ještě horší než ji poslouchat, ale už jsem se v tom zlepšovala. Za posledních několik měsíců jsem nad matematikou strávila desetkrát víc času než za celá svá předchozí studia. Odměnou mi bylo, že jsem si opravila známku až na jedna minus. Věděla jsem, že profesor Varner je přesvědčený, že moje zlepšení je výsledkem jeho mimořádných učebních metod. A jestli mu to dělalo radost, tak já jsem byla ta poslední, kdo by ho chtěl připravovat o iluze.
Seděla jsem tam nad tou učebnicí, dokud se nenaplnilo parkoviště, a pak jsem běžela na angličtinu. Probírali jsme Farmu zvířat, to byla snadná látka. Mně komunismus nevadil; byla to vítaná změna po únavných příbězích o lásce, které tvořily většinu učiva. Posadila jsem se na své místo a těšila se, že mě přednáška profesora Berryho trochu rozptýlí.
Když jsem byla ve škole, čas plynul lehce. Zvonění se ozvalo příliš brzy. Začala jsem si balit věci.
"Bello?"
Poznala jsem Mikův hlas a věděla jsem, jaká budou jeho příští slova, ještě než je vyslovil.
"Jdeš zítra do práce?"
Vzhlédla jsem. Nakláněl se přes uličku s úzkostným výrazem. Každý pátek se mě ptal na to samé. Bez ohledu na to, že jsem neměla ani jednodenní absenci. No, s jedinou výjimkou před několika měsíci. Ale nechápala jsem, proč se pořád tak stará. Byla jsem vzorný zaměstnanec.
"Zítra je sobota, ne?" zeptala jsem se. Jak na to Charlie dneska ráno poukazoval, uvědomila jsem si, že můj hlas opravdu zní mdle, bez zájmu, jako bez života.
"Ano, to je," souhlasil. "Uvidíme se na španělštině." Zamával mi, než se otočil zády. Už se neobtěžoval doprovázet mě na hodiny.
S ponurým výrazem jsem se plahočila na matematiku. Při téhle hodině jsem sedávala vedle Jessiky.
Už to bylo několik týdnů, možná měsíců, co mě Jessica přestala zdravit, když jsme se potkaly na chodbě. Věděla jsem, že jsem ji svým nespolečenským chováním urazila a ona teď trucuje. Nebude tedy jednoduché si s ní promluvit - a tím spíš ji požádat o laskavost. Váhavě jsem postávala před třídou a pečlivě jsem zvažovala svoje možnosti.
Nechtělo se mi přijít Charliemu znovu na oči, aniž bych mu mohla podat hlášení o nějaké sociální interakci. Věděla jsem současně, že nemůžu lhát, ačkoliv myšlenka na to, že jenom zajedu do Port Angeles a zpátky - a ujistím se, že se mi na tachometru načetl odpovídající počet kilometrů pro případ, že by si to chtěl zkontrolovat -, byla velmi lákavá. Jenže Jessičina máma byla největší drbna ve městě, a Charlie určitě na paní Stanleyovou dřív nebo později - spíš dřív než později - narazí. A až by k tomu došlo, bezpochyby by se zmínil o našem výletu. Takže lhaní nepřipadalo v úvahu.
S povzdechem jsem strčila do dveří, aby se otevřely.
Profesor Varner se na mě káravě podíval - jeho přednáška už začala. Spěchala jsem na své místo. Jessica nevzhlédla, když jsem si sedla vedle ní. Byla jsem ráda, že mám padesát minut na to, abych se duševně připravila.
Tahle hodina utekla ještě rychleji než angličtina. Svým způsobem jsem za to vděčila své dobré přípravě ráno v autě - ale hlavně to bylo proto, že mi čas vždycky rychle ubíhal, když jsem měla před sebou něco nepříjemného.
Zašklebila jsem se, když profesor Varner propustil třídu o pět minut dřív. Usmíval se, jaký je to na nás hodný.
"Jess?" Nos se mi svraštil, když jsem se nakrčila a čekala, až se ke mně otočí.
Otočila se na židli čelem ke mně a nevěřícně si mě měřila. "Mluvíš se mnou, Bello?"
"Samozřejmě." Vykulila jsem oči na znamení nevinnosti.
"Co je? Potřebuješ pomoct s matikou?" Její tón byl trošičku zapšklý.
"Ne." Zavrtěla jsem hlavou. "Vlastně jsem chtěla vědět, jestli bys… se mnou dneska večer nechtěla jet do kina? Vážně bych potřebovala dát si takovou malou dámskou jízdu." Ta slova zněla škrobeně, jako špatně pronesené verše, a ona se na mě dívala podezíravě.
"Proč o to žádáš mě?" zeptala se stále nepřátelským tónem.
"Jsi první, kdo mě napadne, když chci strávit čas s holkama." Usmála jsem se a doufala, že ten úsměv vypadá upřímně. Asi to byla pravda. Ona byla alespoň první, na koho jsem pomyslela, když jsem se chtěla nějak vykroutit Charliemu. Navzájem se to rovnalo.
Zdálo se, že to ji trochu obměkčilo. "No, já nevím."
"Máš v plánu něco jiného?"
"Ne… asi s tebou můžu jet. Co bys chtěla vidět?"
"Vlastně přesně nevím, co hrajou," vytáčela jsem se. Tohle byla ošemetná věc. Hledala jsem v duchu něco, čeho se chytit - neslyšela jsem nedávno někoho mluvit o nějakém filmu? Neviděla jsem plakát? "Co třeba ten o prezidentce?"
Podívala se na mě jako na blázna. "Bello, to už dávno nedávají."
"Aha." Zamračila jsem se. "Dávají něco, na co bys chtěla jít ty?"
Jakmile Jessika začala uvažovat nahlas, její přirozená upovídanost se přihlásila ke slovu i proti její vůli. "No, teď dávají tu novou romantickou komedii, která má skvělé recenze. Tu chci vidět. A náš taťka zrovna byl na Slepé ulici a moc se mu to líbilo."
Chytila jsem se slibného názvu. "O čem to je?"
"Oživlé mrtvoly nebo tak něco. Říkal, že děsivější horor už léta neviděl."
"To zní báječně." Radši se budu potýkat s oživlými mrtvolami, než abych sledovala zamilovaný film.
"Dobře." Její reakce zněla překvapeně. Snažila jsem se vzpomenout si, jestli mám ráda horory, ale nebyla jsem si jistá. "Chceš, abych tě vyzvedla po škole?" nabídla se.
"Jasně."
Usmála se na mě s váhavou přátelskostí a pak odešla. Opětovala jsem jí úsměv trochu opožděně, ale měla jsem dojem, že si ho všimla.
Zbytek dne uběhl rychle, v myšlenkách jsem se soustředila na plánování večera. Ze zkušenosti jsem věděla, že jakmile přiměju Jessiku, aby mluvila, bude mi stačit, když ve vhodný okamžik zamručím nějakou odpověď. Z mé strany to bude vyžadovat jenom minimální interakci.
Hustá mlha, která mi teď zahalovala dny, mě někdy pořádně mátla. Byla jsem překvapená, když jsem se ocitla ve svém pokoji, a nepamatovala jsem si úplně jasně jízdu domů ze školy ani to, že bych otvírala vstupní dveře. Ale na tom nezáleželo. Ztratit povědomí o čase, víc jsem od života nežádala.
Nijak jsem tu mlhu nepřemáhala a přistoupila jsem k šatní skříni. Otupělost byla na některých místech silnější než na jiných. Skoro jsem nevnímala, na co se dívám, jak jsem odsunula dveře skříně stranou a na levé straně, pod oblečením, které jsem nikdy nenosila, se ukázala hromádka odpadků.
Nezabloudila jsem očima k černému odpadkovému pytli, v kterém byl můj dárek z posledních narozenin, neviděla jsem tvar sterea, které se rýsovalo pod černým igelitem; nemyslela jsem na to, jak příšerně vypadaly moje nehty, když jsem ho konečně vyrvala z palubní desky…
Strhla jsem svou starou kabelku, kterou jsem nosila jen zřídka, z háčku, na němž visela, a zase jsem dveře zavřela.
V tu chvíli jsem uslyšela zahoukat klakson. Rychle jsem přehodila peněženku ze školního batohu do kabelky. Spěchala jsem, jako kdyby ten spěch mohl nějak urychlit průběh večera.
Než jsem otevřela dveře, podívala jsem se na sebe v chodbě do zrcadla, nasadila si pěkný úsměv a ze všech sil se snažila, aby mi vydržel.
"Díky, že jedeš dneska večer se mnou," řekla jsem Jess, když jsem si nastoupila k ní do auta a snažila se vložit do svého tónu vděčnost. Už nějakou dobu jsem si nelámala hlavu nad tím, komu co říkám, pokud jsem tedy nemluvila s Charliem. S Jess to bylo těžší, nebyla jsem si jistá, které jsou ty správné emoce, co mám předstírat.
"To je v pohodě. Takže, co tak najednou?" divila se Jess, když jsme vyjely
"Jak to myslíš?"
"Proč ses tak najednou rozhodla… někam si vyrazit?" Znělo to, jako by si tu otázku v půlce rozmyslela a zeptala se jinak.
Pokrčila jsem rameny. "Prostě jsem potřebovala změnu."
Poznala jsem v tu chvíli jednu písničku v rádiu a rychle jsem sáhla po ovládacím knoflíku. "Nevadí?" zeptala jsem se.
"Ne, posluž si."
Ladila jsem mezi stanicemi, až jsem našla jednu neškodnou. Pokukovala jsem, jak se Jess tváří, když auto zaplnila jiná hudba.
Podívala se úkosem. "Odkdy posloucháš rap?"
"Nevím," odpověděla jsem. "Krátce."
"Tobě se to líbí?" zeptala se pochybovačně.
"Jasně."
Bylo by mnohem těžší bavit se s Jessikou normálně, kdybych si musela s hudbou také pobrukovat. Kývala jsem hlavou a doufala, že jsem aspoň do rytmu.
"Dobře…" Zírala na silnici před sebe vykulenýma očima.
"Tak co, jak jste na tom poslední dobou s Mikem?" zeptala jsem se rychle.
"Vídáš se s ním víc než já."
Doufala jsem, že tahle otázka nastartuje její samomluvu, ale nestalo se tak.
"V práci si moc nepopovídáš," zamumlala jsem a pak jsem to zkusila znova. "Byla jsi s někým někde poslední dobou?"
"Ani ne. Občas jdu někam s Connerem. Před dvěma týdny jsem měla rande s Erikem." Obrátila oči v sloup a já jsem vycítila, že je to na dlouhé povídání. Chytila jsem se příležitosti.
"S Erikem Yorkem? Kdo koho pozval?"
Zasténala, ale trochu ožila. "On mě, samozřejmě! Nepřišla jsem na to, jak ho odmítnout, aby se neurazil."
"Kam tě vzal?" zeptala jsem se s vědomím, že si mou dychtivost vyloží jako zájem. "Vyprávěj mi to celé od začátku."
Pustila se do vyprávění a já jsem se pohodlně usadila na sedadle. Dávala jsem bedlivý pozor, soucitně jsem mručela a vydechovala zděšením, jak se slušelo. Když dovyprávěla to o Erikovi, bez pobízení pokračovala ve srovnávání s Connerem.
Film dávali brzy, takže Jess byla toho názoru, že bychom měly napřed jít na promítání a pak se teprve najíst. Já jsem byla svolná se vším, co chtěla; koneckonců, také jsem dostala, co jsem chtěla - Charlie se do mě přestane navážet.
Nechala jsem Jess mluvit přes úvodní titulky, takže jsem je mohla snadněji ignorovat. Ale znervózněla jsem, když začal film. Dva mladí lidé se procházeli po pláži, máchali propletenýma rukama a bavili se o vzájemných citech, div jim od huby neodkapával med. Odolávala jsem nutkání přikrýt si uši a začít mručet. Se zamilovaným filmem jsem nepočítala.

A white demon love song

28. ledna 2010 v 18:37 | Terisek |  New moon- soundrack


White demon love song down the hall
White demon shadow on the road
Back up your mind, there is a call
He isn't coming after all
Love this time
She likes the way he sings
White demon love song's in her dreams

White demon, where's your selfish kiss?
White demon sorrow will arrange
Let's not forget about the fear
Black invitation to this place that cannot change
While strangely holy, come for a rain

(darling)

White demon, widen your heart's scope
White demon, who let your friends go?
White demon, widen your heart's scope
White demon, who let your friends go?

Let us be in love
(let us be in love)
Let's do old and grey
(let's do old and grey)
I won't make you cry
(I won't make you cry)
I will never stray
(I will never stray)
I will do my part
(I will do my part)
Let us be in love tonight

White demon, widen your heart's scope
White demon, who let your friends go?
White demon, widen your heart's scope
White demon, who let your friends go?

(stand it anymore, darling)
(stand it)

(I can't stand it anymore, darling)
(stand it)


Bílý démon milostný song halou
Bílý démon stín na silnici
Zpátky do své mysli, je hovor
On nepřijde po všech
Láska tentokrát
Má ráda jak zpívá
Bílý démon milostný song ve svých snech

Bílý démon, kde je tvůj sobecký polibek?
Bílý démon smutek zařídíme
Nesmíme zapomenout na strach
Černé pozvání na toto místo, které nelze změnit
Zatímco podivně svatý, přišel déšť

(zlato)

Bílý démon, rozšířit rozsah tvého srdce
Bílý démon, který nechal tvé přátele jít?
Bílý démon, rozšířit rozsah tvého srdce
Bílý démon, který nechal tvé přátele jít?

Buďme v lásce
(buďme v lásce)
Pojďme se stará a šedá
(ať je to stará a šedá)
Nechci tě donutit plakat
(Nebudu vás plakat)
Nikdy bloudit
(Nikdy nebudu bloudit)
Udělám, co budu část
(Budu se část)
Buďme in love tonight

Bílý démon, rozšířit rozsah tvoje srdce
Bílý démon, který nechal tvé přátele jít?
Bílý démon, rozšířit rozsah tvoje srdce
Bílý démon, který nechal tvé přátele jít?

(stánek už to, miláčku)
(stand it)

(Já to nevydržím už, miláčku)
(stand it)

Nový měsíc 3.kapitola 2.část

26. ledna 2010 v 15:58 | Terisek |  Nový měsíc online ke čtení
Také jsem se zhluboka nadechla. Tohle byla přijatelná možnost. Myslela jsem si, že jsem připravená. Ale přesto jsem se musela zeptat.
"Proč teď? Příští rok -"
"Bello, je načase. Konec konců, jak dlouho ještě můžeme ve Forks zůstat? Carlisle vypadá stěží na třicet, a tvrdí o sobě, že je mu třicet tři. Stejně bychom brzy museli začít znovu někde jinde."
Jeho odpověď mě zmátla. Myslela jsem, že důvod k odjezdu je ten, aby jeho rodina mohla žít v klidu. Proč musíme odejít my dva, když jdou oni? Zírala jsem na něj a snažila se pochopit, jak to myslí.
Chladně mi oplácel upřený pohled.
S návalem nevolnosti mi došlo, že jsem ho špatně pochopila.
"Když jsi řekl odjíždíme…" zašeptala jsem.
"Měl jsem na mysli sebe a svou rodinu." Rozhodným tónem vyslovil pečlivě každé slovo zvlášť.
Zavrtěla jsem mechanicky hlavou ze strany na stranu, abych si ji pročistila. Čekal bez známky netrpělivosti. Chvilku mi trvalo, než jsem dokázala promluvit.
"Dobře," řekla jsem. "Půjdu s vámi."
"To nemůžeš, Bello. Tam, kam jdeme… není to pro tebe vhodné místo."
"Pro mě je vhodné místo tam, kde jsi ty."
"Já se k tobě nehodím, Bello."
"Nebuď směšný." Myslela jsem, že budu mít rozzlobený hlas, ale znělo to jenom prosebně. "Ty jsi v mém životě to nejlepší."
"Můj svět pro tebe není," prohlásil nesmlouvavě.
"To, co se stalo s Jasperem - to nic nebylo, Edwarde! Nic!"
"Máš pravdu," souhlasil. "Bylo to přesně to, co se dalo očekávat."
"Tys mi to slíbil! Ve Phoenixu jsi mi slíbil, že zůstaneš!"
"Pokud to pro tebe bude to nejlepší," přerušil mě, aby mě opravil.
"Ne! Tady jde o mou duši, nebo ne?" křičela jsem plna zuřivosti, slova ze mě přímo vybuchovala - přesto to pořád znělo jako nářek. "Carlisle mi o tom říkal, ale mně je to jedno, Edwarde. Mně je to jedno! Můžeš mít mou duši. Já o ni bez tebe nestojím - už je tvoje!"
Zhluboka se nadechl a dlouhou dobu se díval na zem nepřítomným pohledem. Ústa se mu malinko zkroutila. Když nakonec vzhlédl, jeho oči byly jiné, tvrdší - jako kdyby tekuté zlato ztuhlo.
"Bello, nechci, abys se mnou odešla." Pronášel ta slova pomalu a pečlivě, své chladné oči upřené do mého obličeje, a sledoval, jak reaguju na to, co ve skutečnosti říká.
Nastala pauza, jak jsem si ta slova několikrát v duchu opakovala a prosívala je, abych našla jejich skutečný význam.
"Ty… mě… nechceš?" zkusila jsem říct a zmátlo mě, jak ta slova divně znějí, seřazená takhle za sebou.
"Ne."
Zírala jsem mu do očí a nic jsem nechápala. On mi pohled oplácel bez stopy lítosti. Jeho oči byly jako topaz - tvrdé a jasné a velmi hluboké. Měla jsem pocit, jako bych do nich mohla vidět na míle hluboko, a přesto bych nikde v jejich bezedných hlubinách nenašla známky toho, že ta slova, která právě vyslovil, nemyslí vážně.
"No, tím se věci mění." Byla jsem překvapená, jak klidně a rozumně můj hlas zní. Muselo to být proto, že jsem byla tak omráčená. Nedokázala jsem si uvědomit, co mi říká. Stále to nedávalo žádný smysl.
Díval se stranou mezi stromy, když znovu promluvil. "Samozřejmě. Svým způsobem tě budu vždycky milovat. Ale jsem… unavený z předstírání, že jsem někdo jiný. Já nejsem člověk." Podíval se zpátky na mě a ty ledové rysy jeho dokonalého obličeje opravdu nebyly lidské. "Nechal jsem to zajít až příliš daleko, a teď mě to mrzí."
"Ne." Promluvila jsem teď jenom šeptem; pomalu jsem začínala chápat, a to pochopení mi proudilo v žilách jako kyselina. "Nedělej to."
Mlčky se na mě díval a já jsem z jeho očí vyčetla, že je na moje slova už pozdě. On už se rozhodl.
"Nehodíš se ke mně, Bello." Obrátil naruby svoje předcházející slova, a tak jsem neměla žádný argument. Sama jsem přece nejlíp věděla, že pro něj nejsem dost dobrá.
Otevřela jsem pusu, abych něco řekla, a pak jsem ji zase zavřela. Trpělivě čekal, obličej měl jako vymetený, prostý jakékoli emoce. Zkusila jsem to znovu.
"Jestli… to takhle chceš…"
Přikývl.
Celé moje tělo zmrtvělo. Od krku dolů jsem nic necítila.
"Rád bych tě ovšem ještě požádal o jednu laskavost, jestli to není příliš," řekl.
Přemítala jsem, co asi vyčetl v mé tváři, protože mu v obličeji zaškubalo. Ale než jsem to dokázala identifikovat, znovu si nasadil tu nevzrušenou masku.
"Cokoliv," slíbila jsem a můj hlas zněl o malinko silněji.
Jak jsem se dívala, jeho zmrzlé oči roztály. Zlato bylo zase tekuté, roztavené, propalovalo se do mých očí s intenzitou, která mě přemáhala.
"Nevyváděj nic nezodpovědného nebo hloupého," nakazoval mi a tentokrát se zdálo, že mu na tom záleží. "Rozumíš tomu, co říkám?"
Bezmocně jsem přikývla.
Jeho oči ochladly, zase v nich byl ten odstup. "Myslím samozřejmě na Charlieho. On tě potřebuje. Dávej na sebe pozor - kvůli němu."
Znovu jsem přikývla. "Dám," zašeptala jsem.
Zdálo se, že se trošičku uvolnil.
"A já ti na oplátku taky něco slíbím," prohlásil. "Slibuju, že mě dneska vidíš naposledy. Už se nevrátím. Už tě nikdy nevystavím ničemu podobnému. Dál si můžeš vést svůj život po svém, já už ti do něj nebudu nijak zasahovat. Bude to, jako bych nikdy neexistoval."
Musela se mi rozklepat kolena, protože stromy kolem se najednou začaly třást. V uších mi hučelo, jak se mi krev rozbušila rychleji než normálně. Jeho hlas zněl z větší dálky.
Jemně se usmál. "Neboj. Jsi člověk - tvoje paměť je jako síto. Vám lidem čas zahojí všechny rány."
"A co tvoje vzpomínky?" zeptala jsem se. Znělo to, jako by mi něco uvízlo v krku, jako bych se dusila.
"No," na kratičkou vteřinku zaváhal, "já nezapomenu. Ale my… my si velmi snadno najdeme nějaké rozptýlení." Usmál se; ten úsměv byl klidný, ale oči se mu při něm nerozsvítily.
Ustoupil ode mě o krok. "Tak, myslím, že to je všechno. Už tě nebudeme obtěžovat."
To množné číslo upoutalo moji pozornost, což mě překvapilo; myslela bych si, že si ničeho nevšimnu.
"Alice se nevrátí," došlo mi v tu chvíli. Nevím, jak mě slyšel - ta slova jsem neřekla nahlas -, ale zdálo se, že pochopil.
Zavrtěl pomalu hlavou a pořád se mi díval do tváře.
"Ne. Všichni odjeli. Zdržel jsem se, abych se s tebou rozloučil."
"Alice je pryč?" zeptala jsem se nevěřícně bezvýrazným hlasem.
"Chtěla se s tebou rozloučit, ale přesvědčil jsem ji, že čistý řez pro tebe bude lepší."
Hlava se mi točila; bylo těžké se soustředit. Jeho slova mi vířila v hlavě a najednou jsem uslyšela lékaře z nemocnice ve Phoenixu, když mi tam na jaře ukazoval rentgenové snímky: Vidíte, je to čistý řez, a prstem jezdil po obrázku mojí pošramocené nohy. To je dobré. Zahojí se to snadněji, rychleji.
Snažila jsem se normálně dýchat. Potřebovala jsem se soustředit, najít cestu ven z téhle noční můry.
"Sbohem, Bello," rozloučil se zase tím tichým, klidným hlasem.
"Počkej!" vyrazila jsem ze sebe a natáhla se k němu. Chtěla jsem přinutit svoje ochablé nohy, aby mě nesly.
Myslela jsem, že také on se natahuje po mně. Ale jenom mi studenýma rukama sevřel zápěstí a přitiskl mi je k bokům. Pak se naklonil dopředu a na kratičký okamžik mi velmi zlehka přitiskl rty na čelo. Zavřela jsem oči.
"Dávej na sebe pozor," vydechl, až mě to zastudilo.
Zafoukal lehký, neobvyklý větřík. Zprudka jsem otevřela oči. Listy na malém javoru se zachvívaly, jak je rozvířil svým briskním odchodem.
Byl pryč.
I když jsem věděla, že je to zbytečné, s nohama rozklepanýma jsem se za ním vydala do lesa. Cesta, kterou šel, okamžitě zmizela. Nezůstaly tu žádné stopy, listy byly zase klidné, ale já jsem bezmyšlenkovitě šla vpřed. Nemohla jsem dělat nic jiného. Musela jsem se udržet v pohybu. Kdybych ho přestala hledat, bylo by to všechno pryč.
Láska, život, smysl bytí… všechno pryč.
Šla jsem dál a dál. Čas pro mě přestal mít význam, jak jsem se pomalu prodírala hustým podrostem. Ubíhaly hodiny, ale možná také jenom vteřiny. Připadalo mi, jako kdyby se čas snad zastavil, protože les vypadal pořád úplně stejně bez ohledu na to, jak daleko jsem šla. Začínala jsem se bát, že chodím v kruhu, ve velmi malém kruhu, ale kráčela jsem dál. Často jsem klopýtala, a jak se stmívalo, čím dál častěji jsem i padala.
Nakonec jsem o něco zakopla - všechno bylo černé, neměla jsem ponětí, co mě chytilo za nohu - a zůstala jsem ležet. Převalila jsem se na bok, abych mohla dýchat, a stulila jsem se do klubíčka na mokrém kapradí.
Jak jsem tam ležela, měla jsem pocit, že uběhlo víc času, než jsem si uvědomovala. Nemohla jsem si vzpomenout, kolik hodin uplynulo od setmění. Byla tady v noci vždycky taková tma? Jistě, obvykle si troška měsíčního světla našla cestičku mezi mraky a trhlinami v baldachýnu stromů prosákla až na zem.
Ale ne dnes v noci. Dnes v noci bylo nebe úplně černé. Možná dnes večer měsíc vůbec nevyšel - je zatmění měsíce, nebo je měsíc v novu.
Měsíc v novu. Nový měsíc. Otřásla jsem se, ačkoliv mi zima nebyla.
Dlouho byla tma, než jsem je zaslechla volat.
Někdo křičel moje jméno. Bylo to ztlumené, zastřené mokrým porostem, který mě obklopoval, ale rozhodně to bylo moje jméno. Nepoznala jsem ten hlas. Chtěla jsem odpovědět, ale byla jsem jako omámená, a trvalo dlouho, než jsem usoudila, že bych přece jen měla odpovědět. Volání ale mezitím ustalo.
O něco později mě probudil déšť. Myslím, že jsem doopravdy neusnula; byla jsem jenom ponořená do jakési bezmyšlenkovité otupělosti, vší silou jsem se držela toho omámení, které mně bránilo uvědomit si, co jsem nechtěla vědět.
Déšť mi trochu vadil. Byla zima. Přestala jsem si rukama objímat nohy a zakryla jsem si obličej.
V tu chvíli jsem znovu uslyšela volání. Tentokrát bylo vzdálenější a znělo to, jako by volalo několik hlasů najednou. Snažila jsem se zhluboka dýchat. Vzpomněla jsem si, že bych měla odpovědět, ale nevěřila jsem, že by mě mohli slyšet. Byla bych schopná křičet dost hlasitě?
Najednou se ozval jiný zvuk, děsivě blízko. Nějaké čenichání, jako zvířecí. Podle zvuku to bylo velké zvíře. Přemítala jsem, jestli bych se měla bát. Nebála jsem se - byla jsem jen otupělá. Nezáleželo na tom. Čenichání se vzdálilo.
Déšť pokračoval a já jsem cítila, jak se mi pod tváří položenou na zemi dělá kaluž vody. Snažila jsem se sebrat sílu, abych otočila hlavu, když vtom jsem spatřila světlo.
Zpočátku to byla jenom matná záře odrážející se od keřů v dálce. Byla jasnější a jasnější, osvětlovala velký prostor, ne jako když z baterky dopadá kužel světla. Světlo se prodralo nejbližším keřem a já jsem viděla, že je to plynová svítilna, ale to bylo jediné - záře mě na chvíli oslepila.
"Bello."
Neznala jsem ten hluboký hlas, který promluvil, ale jeho majitel asi věděl, kdo jsem. Nevolal moje jméno, jako kdyby mě hledal, ale dával ostatním na vědomí, že jsem se našla.
Dívala jsem se vzhůru - připadalo mi to nemožně vysoko - na tmavý obličej, který jsem teď viděla nad sebou. Byla jsem si matně vědoma toho, že ten cizí člověk pravděpodobně vypadá tak vysoký jenom proto, že já mám hlavu stále ještě na zemi.
"Ublížil ti někdo?"
Věděla jsem, že ta slova něco znamenají, ale dokázala jsem jenom udiveně zírat. Copak záleželo na významu nějakých slov?
"Bello, jmenuju se Sam Uley."
Jeho jméno mi nic neříkalo.
"Charlie mě poslal, abych tě hledal."
Charlie? Něco se ve mně zachvělo a já jsem se snažila věnovat víc pozornosti tomu, co ten člověk říká. I když mi na ničem nezáleželo, tak na Charliem ano.
Ten vysoký muž natáhl ruku. Zírala jsem na ni, nebyla jsem si jistá, co mám dělat.
Chviličku na mě upíral své černé oči a pak pokrčil rameny. Rychlým a obratným pohybem mě zvedl ze země a sevřel mě do náruče.
Visela jsem mu ochable v náručí, zatímco on rychle klusal mokrým lesem. Někde v mysli jsem měla zasuto vědomí, že by mi to nemělo být jedno - vždyť mě nějaký cizí člověk odnáší kdovíkam. Ale nezbývalo ve mně nic, co by mělo sílu se stavět na odpor.
Přišlo mi, že netrvalo moc dlouho, a objevila se světla a ozvalo se hluboké hučení mnoha mužských hlasů. Sam Uley zpomalil, jak se přiblížil k tomu rumraji.
"Mám ji!" zavolal dunivým hlasem.
Hlasy utichly, a pak se zase ozvaly s větší intenzitou. Kolem mě se pohyboval matoucí vír obličejů. Samův hlas byl jediný, který v tom chaosu dával nějaký smysl, možná proto, že jsem měla ucho opřené o jeho hruď.
"Ne, myslím, že není zraněná," říkal někomu. "Jenom pořád opakuje 'Je pryč'."
Opravdu jsem to říkala nahlas? Kousla jsem se do rtu.
"Bello, holčičko, nestalo se ti nic?"
To byl hlas, který bych poznala kdekoliv - i když změněný obavami, jako byl teď.
"Charlie?" Můj hlas zněl cize a tiše.
"Jsem u tebe, děťátko."
Přesunula jsem se do tatínkovy náruče a ucítila koženou vůni jeho šerifského saka. Charlie zavrávoral pod mou tíhou.
"Možná bych ji měl nést já," nabídl se Sam Uley.
"Už ji držím," řekl Charlie trochu zadýchaně.
Šel pomalu, namáhavě. Chtěla jsem mu říct, aby mě postavil na zem, že půjdu sama, ale hlas mě vůbec neposlouchal.
Světla svítilen byla všude, držel je v rukou dav lidí, které přivedl Charlie. Bylo to jako přehlídka. Nebo smuteční průvod. Zavřela jsem oči.
"Už jsme skoro doma, drahoušku," zamumlal Charlie co chvíli.
Znovu jsem otevřela oči, až když jsem uslyšela, jak se odemykají dveře. Stáli jsme na verandě našeho domu a ten vysoký tmavý muž jménem Sam držel Charliemu dveře, jednu ruku nataženou k nám, jako kdyby byl připravený mě chytit, kdyby Charliemu paže vypověděly službu.
Ale Charlie mě v pořádku pronesl dveřmi a položil mě na pohovku v obývacím pokoji.
"Tati, jsem celá mokrá," namítala jsem slabě.
"To nevadí." Jeho hlas byl příkrý. Pak promluvil na někoho jiného. "Deky jsou ve skříni nahoře v patře."
"Bello?" zeptal se něčí hlas. Dívala jsem se na šedovlasého muže, který se nade mnou skláněl, a po několika pomalých sekundách jsem ho poznala.
"Pan doktor Gerandy?" zamumlala jsem.
"Správně, děvenko," řekl. "Ublížila sis, Bello?"
Chvíli mi trvalo, než jsem si to promyslela. Zmátlo mě, když jsem si vzpomněla, že mi Sam Uley položil v lese podobnou otázku. Jenomže Sam se ptal trochu jinak: Ublížil ti někdo? Ten rozdíl mi připadal docela podstatný.
Doktor Gerandy čekal. Pozvedl jedno šedivé obočí a vrásky na čele se mu prohloubily.
"Nic mi není," lhala jsem. Byla to pravda, ale jen do určité míry.
Sáhl mi teplou rukou na čelo a prsty mi přitiskl na vnitřní stranu zápěstí. Dívala jsem se mu na rty, jak si pro sebe počítal, oči upřené na hodinky.
"Co se ti stalo?" zeptal se nedbale.
Ztuhla jsem pod jeho rukou a v krku mě panicky zabolelo.
"Ztratila ses v lese?" vyptával se. Viděla jsem, že nás poslouchá několik dalších lidí. Kousíček od nás stáli společně tři vysocí muži s tmavými obličeji - tušila jsem, že jsou z La Push, indiánské rezervace kmene Quileutů dole na pobřeží - a dívali se na mě. Stál tam s nimi i Sam Uley. Byli tam také pan Newton s Mikem a pan Weber, Angelin otec; ti všichni po mně pokukovali spíš pokradmu, ne tak otevřeně jako ti cizí. Další hluboké hlasy hlučely v kuchyni a venku před domovními dveřmi. Musela mě hledat polovina města.
Charlie byl nejblíž. Naklonil se, aby slyšel mou odpověď.
"Ano," zašeptala jsem, "ztratila jsem se."
Lékař zamyšleně přikývl a prsty mi jemně prohmatával krční uzliny. Charlieho obličej se zatvrdil.
"Nejsi unavená?" zeptal se doktor Gerandy
Přikývla jsem a poslušně jsem zavřela oči.
"Myslím, že jí nic není," slyšela jsem doktora, jak za chviličku šeptá Charliemu. "Jenom je vyčerpaná. Ať se z toho vyspí a já se na ni přijdu zítra podívat," řekl a odmlčel se. Určitě se podíval na hodinky, protože dodal: "No, vlastně už dneska."
Ozval se vrzavý zvuk, jak se oba opřeli a vstali z gauče.
"Je to pravda?" zašeptal Charlie. Jejich hlasy teď byly o kousek dál. Napínala jsem uši, abych slyšela. "Odjeli?"
"Doktor Cullen nás požádal, abychom o tom nikomu neříkali," odpověděl doktor Gerandy. "Ta nabídka přišla velmi náhle; museli se okamžitě rozhodnout. Carlisle nechtěl kolem toho odjezdu nadělat veliký rozruch."
"Drobné upozornění by nebylo na škodu," zabručel Charlie.
Doktor Gerandy byl jaksi nesvůj, když odpovídal. "Ano, řekl bych, že v této situaci by nějaké varování opravdu nebylo na škodu."
Nechtěla jsem dál poslouchat. Nahmatala jsem lem deky, kterou přese mě kdosi přehodil, a přetáhla jsem si ji přes uši.
Každou chvíli jsem se vytrhovala ze spánku. Slyšela jsem Charlieho, jak šeptem děkuje dobrovolníkům, kteří jeden po druhém odcházeli. Ucítila jsem na čele jeho prsty a pak tíhu další deky. Několikrát zvonil telefon a on ho spěchal zvednout, aby mě neprobudil. Tichým mumláním uklidňoval volající.
"Jo, našli jsme ji. Je v pořádku. Ztratila se. Už je jí dobře," opakoval znovu a znovu.
Slyšela jsem, jak péra v křesle zasténala, když se do něj usazoval ke spánku.
O pár minut později znovu zazvonil telefon.
Charlie zasténal, jak se škrabal na nohy, a pak s klopýtáním spěchal do kuchyně. Zavrtala jsem hlavu hlouběji do přikrývek, protože jsem nechtěla slyšet zase ten samý rozhovor.
"Prosím," řekl Charlie a zívl.
Jeho hlas se změnil, byl mnohem bdělejší, když znovu promluvil. "Kde?" Následovala odmlka. "Víte jistě, že je to mimo rezervaci?" Další krátká pauza. "Ale co by tam mohlo hořet?" Hlas mu zněl ustaraně i zmateně zároveň. "Podívejte, já tam zavolám a ověřím to."
Poslouchala jsem s větším zájmem, když ostrými údery mačkal číslo.
"Ahoj, Billy, tady Charlie - promiň, že volám tak brzy… ne, je v pořádku. Spí… Díky, ale kvůli tomu nevolám. Právě mi volala paní Stanleyová a říkala, že z okna v patře vidí na mořských útesech ohně, ale já jsem vážně ne… Aha!" Najednou v jeho hlasu zazněl další podtón - podráždění… nebo hněv. "A proč to dělají? Aha. Vážně?" Řekl to sarkasticky. "Hele, mně se neomlouvej. Jo, jo. Hlavně se postarej, aby se plameny nerozšířily… Já vím, já vím, překvapuje mě, že se jim to v tomhle počasí vůbec podařilo zapálit."
Charlie zaváhal a pak dodal zdráhavě. "Díky, žes mi poslal Sama a ostatní kluky. Měl jsi pravdu - opravdu znají les líp než my. To Sam ji našel, takže to máš u mě… Jo, zavolám ti později," souhlasil, stále ještě kysele, než zavěsil.
Šoural se zpátky do obývacího pokoje a mručel si pro sebe něco nesrozumitelného.
"Co se děje?" zeptala jsem se.
Spěchal ke mně.
"Je mi líto, že jsem tě vzbudil, miláčku."
"Někde hoří?"
"To nic není," ujišťoval mě. "Jenom pár táboráků na útesech."
"Táboráků?" zeptala jsem se. Můj hlas nezněl zvědavě. Zněl mrtvě.
Charlie se zamračil. "Pár kluků z rezervace dělá lumpárny," vysvětloval.
"Proč?" divila jsem se tupě.
Pochopila jsem, že se mu nechce odpovídat. Sklopil zrak a díval se na podlahu pod svými koleny. "Oslavují tu novinu." Jeho tón byl hořký.
Byla jenom jediná novina, která mě napadla, ač jsem se snažila na ni nemyslet. A pak mi ty informace zapadly do sebe. "To je kvůli tomu, že Cullenovi odjeli," zašeptala jsem. "V La Push nemají Cullenovy rádi - na to jsem zapomněla."
Quileuté měli svoje pověry o "studených", o upírech, kteří byli nepřátelé jejich kmene, stejně jako měli legendy o potopě a vlčích předcích. Pro většinu z nich to byly jenom příběhy, folklór. Ale bylo tu pár těch, kteří tomu věřili. Patřil mezi ně i Charlieho dobrý přítel Billy Black, ačkoliv i Jacob, jeho vlastní syn, si myslel, že jsou to jen hloupé povídačky. Billy mě varoval, abych se od Cullenových držela dál…
To jméno jako by mi v nitru pohnulo něčím, co se začalo drát na povrch, a já jsem věděla, že tomu nechci vzdorovat.
"To je směšné," soptil Charlie.
Chvilku jsme seděli mlčky. Nebe za oknem už nebylo černé. Někde pod dešťovými mraky vycházelo slunce.
"Bello?" zeptal se Charlie.
Nepokojně jsem se na něj podívala.
"On tě nechal samotnou v lese, viď?" uhodl Charlie.
Vyhnula jsem se jeho otázce. "Jak jsi věděl, kde mě máš hledat?" Moje mysl uhýbala před nevyhnutelným závěrem, ke kterému jsem musela dojít a který mě teď rychle doháněl.
"Z toho tvého vzkazu přece," odpověděl Charlie překvapeně. Sáhl si do zadní kapsy džín a vytáhl odrbaný kousek papírku. Byl špinavý a vlhký a mnohokrát přehnutý, jak ho Charlie mockrát otevíral a zase skládal. Znovu ho rozložil a podržel jako důkaz. Neuspořádaný rukopis se pozoruhodně podobal tomu mému.
Šla jsem se projít s Edwardem do lesa, půjdeme po pěšině. Brzy se vrátím, B.
"Když ses nevracela, zavolal jsem Cullenovým, ale nikdo to nebral," řekl Charlie tichým hlasem. "Pak jsem zavolal do nemocnice a doktor Gerandy mi řekl, že Carlisle je pryč."
"Kam odjeli?" zamumlala jsem.
Zíral na mě. "Copak ti to Edward neřekl?"
Zavrtěla jsem hlavou a ucukla jsem. Zvuk jeho jména odvázal tu věc, která drásala v mém nitru - bolest, která mi vyrážela dech a udivovala mě svou silou.
Charlie si mě pochybovačně měřil, když odpovídal. "Carlisle vzal místo v nějaké velké nemocnici v Los Angeles. Podle mě mu nabídli hodně peněz."
Slunečné Los Angeles. Poslední místo, kam by opravdu odešli. Vzpomněla jsem si na svou noční můru se zrcadlem… jasné sluneční světlo odrážející se od jeho kůže -
Při vzpomínce na jeho tvář mě trhala na kusy šílená bolest.
"Chci vědět, jestli tě Edward nechal samotnou uprostřed lesa," naléhal Charlie.
Jeho jméno zvedlo v mém nitru další mučivou vlnu. Zavrtěla jsem zuřivě hlavou v zoufalé snaze uniknout bolesti. "Byla to moje vina. Nechal mě tady na pěšině, na dohled od domu… ale já jsem se pokoušela jít za ním."
Charlie začal něco říkat; dětinsky jsem si přikryla uši. "Já už o tom nechci mluvit, tati. Chci jít k sobě do pokoje."
Než mohl odpovědět, vyškrábala jsem se z gauče a kymácela se nahoru po schodech.
Někdo byl v domě a nechal Charliemu vzkaz, aby věděl, kde mě hledat. Od chvíle, kdy mi tohle došlo, mi v hlavě začalo narůstat strašlivé podezření. Vtrhla jsem do svého pokoje, zavřela a zamkla za sebou dveře a pak jsem běžela k CD přehrávači u postele.
Všechno vypadalo přesně tak, jak jsem to nechala. Stiskla jsem vršek přehrávače. Západka se otevřela a víko se pomalu a plynule otevřelo.
Bylo prázdné.
Album, které mi dala Renée, leželo na posteli, přesně tam, kde jsem ho naposledy odložila. Třesoucí se rukou jsem ho otevřela.
Nemusela jsem listovat dál než na první stránku. Pod kovovými růžky už nebyla žádná fotografie. Stránka byla bílá až na mé vlastní písmo naškrábané na spodním okraji: Edward Cullen, Charlieho kuchyně, 13. září.
Tam jsem se zastavila. Byla jsem si jistá, že byl velmi důsledný.
Bude to, jako kdybych nikdy neexistoval, slíbil mi.
Ucítila jsem hladkou dřevěnou podlahu pod koleny, pak pod dlaněmi, a pak mi najednou tlačila na kůži na tváři. Doufala jsem, že omdlévám, ale ke svému zklamání jsem vědomí neztratila. Vlny bolesti, které do mě předtím jenom narážely, dosáhly vrcholu, převalily se mi přes hlavu a stáhly mě pod sebe.
Už jsem se nevynořila.

ŘÍJEN

LISTOPAD

PROSINEC

LEDEN

Nový měsíc 3.kapitola 1.část

26. ledna 2010 v 15:57 | Terisek |  Nový měsíc online ke čtení

3. KONEC

Ráno jsem si připadala absolutně příšerně. Špatně jsem spala; ruka mě pálila a bolela mě hlava. A mou náladu zrovna nespravilo, jak nevzrušený a odtažitý výraz měl Edward ve tváři, když mě rychle políbil na čelo a vyskočil z mého okna. Bála jsem se, že v době, kdy jsem byla ponořená do nevědomí, možná znovu přemýšlel o tom, co je špatné a co správné, zatímco se díval, jak spím. Tou úzkostí mi bušení ve spáncích zesílilo.
Edward na mě čekal ve škole jako obvykle, ale pořád se nějak divně tvářil. Z očí mu koukalo něco, co jsem nechápala - a co mě děsilo. Nechtěla jsem připomínat včerejší večer, ale nebyla jsem si jistá, jestli nebude horší, když se tomu tématu budu vyhýbat.
Otevřel mi dveře.
"Jak ti je?"
"Parádně," lhala jsem a celá jsem se přikrčila, když se ozvalo zabouchnutí dveří, při kterém se mi hlava rozduněla, až jsem se bála, že se mi rozskočí.
Šli jsme mlčky, on přizpůsoboval svůj krok mému. Chtěla jsem se ho zeptat na tolik věcí, ale s většinou těch otázek jsem musela počkat, protože byly pro Alici: Jak bylo Jasperovi dnes ráno? Co říkali ostatní, když jsem odešla? Co říkala Rosalie? A to nejdůležitější, co se děje v těch jejích podivných, nedokonalých vizích budoucnosti? Dokáže uhodnout, co si Edward myslí, proč je v tak ponuré náladě? Existuje nějaký reálný základ pro ty mé drobné instinktivní obavy, které ze sebe nějak nedokážu setřást?
Dopoledne ubíhalo pomalu. Nemohla jsem se dočkat, až uvidím Alici, ačkoliv mi bylo jasné, že si s ní nebudu moct pořádně promluvit, když u toho bude Edward. Edward se držel stranou. Čas od času se mě zeptal na ruku a já jsem zalhala.
Alice obvykle bývala u oběda dřív než my; nemusela se zdržovat s lenochem, jako jsem byla já. Ale dnes neseděla u stolu, nečekala nad podnosem s jídlem, které nebude jíst.
Edward její nepřítomnost nijak nekomentoval. Říkala jsem si, jestli se jí neprotáhla hodina - až jsem pak uviděla Connera a Bena, kteří s ní měli čtvrtou hodinu francouzštinu.
"Kde je Alice?" zeptala jsem se Edwarda úzkostně.
Podíval se na cereální tyčinku, kterou pomalu drtil v prstech, a odpověděl: "Je s Jasperem."
"Je Jasper v pořádku?"
"Odjel na nějakou dobu pryč."
"Cože? Kam?"
Edward pokrčil rameny. "Nikam zvlášť."
"A Alice jela s ním," dopověděla jsem s tichým zoufalstvím. Samozřejmě, jestli ji Jasper potřeboval, tak jela.
"Ano. Bude nějakou dobu pryč. Snažila se ho přesvědčit, aby jeli do Denali."
V Denali žila ta druhá skupina výjimečných upírů - hodných jako Cullenovi. Tanya a její rodina. Párkrát jsem o nich slyšela. Edward k nim utekl loni v zimě, když se mu ve Forks těžko žilo, protože jsem tam přijela já. Také Laurent, nejcivilizovanější člen Jamesovy malé smečky, tam odjel, než by se postavil na Jamesovu stranu proti Cullenovým. Bylo rozumné, že Alice chtěla, aby tam jel Jasper s ní.
Polkla jsem, snažila se odblokovat ten knedlík, který se mi najednou usadil v krku. Provinile jsem sklopila hlavu a svěsila ramena. Vyhnala jsem je z domova, stejně jako Rosalii a Emmetta. Byla jsem pro ně pohroma.
"Bolí tě ruka?" zeptal se znepokojeně.
"Komu záleží na mojí pitomé ruce?" zabručela jsem znechuceně.
Neodpověděl a já jsem si položila hlavu na stůl.
Když den končil, už mi to mlčení lezlo na nervy. Nechtěla jsem ho porušit jako první, ale zjevně jsem neměla na výběr, jestli jsem s Edwardem chtěla vůbec ještě někdy mluvit.
"Přijdeš později dnes večer?" zeptala jsem se, jak mě doprovázel - mlčky - k mému autu. Vždycky k nám chodil.
"Později?"
Potěšilo mě, že se tvářil překvapeně. "Musím do práce. Musela jsem si prohodit směnu s paní Newtonovou, abych měla včera volno."
"Aha," zamručel.
"Ale přijdeš, až budu doma, viď?" Strašně mi vadilo, že si tím najednou nejsem jistá.
"Jestli chceš."
"Vždycky chci," připomněla jsem mu, možná trochu naléhavěji, než rozhovor vyžadoval.
Čekala jsem, že se zasměje nebo usměje, nebo nějak zareaguje na moje slova.
"Tak dobře," souhlasil lhostejně.
Znovu mě políbil na čelo a zavřel za mnou dveře. Pak se otočil a půvabně odklusal k svému autu.
Podařilo se mi vyjet z parkoviště dřív, než mě naplno zachvátila panika, ale když jsem dojela k Newtonovým, nemohla jsem popadnout dech.
On prostě potřebuje čas, říkala jsem si. Překoná to. Možná je smutný, že se mu rozutekla rodina. Ale Alice s Jasperem se brzy vrátí, stejně jako Rosalie s Emmettem. Jestli to pomůže, budu se od toho velkého bílého domu u řeky držet dál - už tam nikdy nevkročím. Nebude mi to vadit. Vždyť se budu s Alicí vídat ve škole. Musí se přece vrátit kvůli škole, no ne? A bezpochyby se pravidelně budu potkávat i s Carlislem - na pohotovosti.
Konec konců, to, co se přihodilo včera večer, vlastně nic nebylo. Nic se nestalo. No tak jsem spadla - to se mi stávalo celý život. V porovnání s tím, co mě potkalo na jaře, je tohle bezvýznamné. Po Jamesově útoku jsem měla zlomeniny a málem jsem vykrvácela - a přesto se Edward vypořádal s nekonečnými týdny, které jsem musela strávit v nemocnici, mnohem lépe než s tímhle. Bylo to proto, že tentokrát to nebyl nepřítel, před kým mě musel chránit? Že to byl jeho bratr?
Možná by bylo lepší, kdyby mě odvezl někam pryč, než aby byla rozprášena jeho rodina. Malinko se mi zvedla nálada, když jsem si představila, kolik času bychom nerušeně strávili spolu. Kdyby dokázal vydržet do konce školního roku, Charlie by nemohl nic namítat. Mohli bychom odjet na univerzitu, nebo to alespoň předstírat, jako to letos udělali Rosalie s Emmettem. Určitě by Edward mohl rok počkat. Co je to jeden rok pro nesmrtelného? Ani mně to nepřipadalo nijak dlouho.
Dokázala jsem se přemluvit k takovému klidu, že jsem byla schopná vystoupit z auta a jít do obchodu. Mike Newton tady byl dneska dřív než já, a když jsem vešla, usmál se na mě a zamával mi. Popadla jsem pracovní vestu a neurčitě přikývla směrem k němu. Pořád jsem si v duchu malovala příjemné scénáře, které pojednávaly o tom, jak uteču s Edwardem na nejrůznější exotická místa.
Mike přerušil moje snění. "Jak jsi oslavila narozeniny?"
"Hm," zamumlala jsem. "Jsem ráda, že to mám za sebou."
Mike se na mě po očku podíval, jestli náhodou nejsem padlá na hlavu.
V práci se to vleklo. Nemohla jsem se dočkat, až znovu uvidím Edwarda, modlila jsem se, aby to překonal, ať už je to cokoliv, aby už to bylo za námi, až se zase sejdeme. O nic nejde, opakovala jsem si znovu a znovu. Všechno se vrátí zpátky k normálu.
Úleva, kterou jsem pocítila, když jsem zabočila do naší ulice a uviděla Edwardovo stříbrné auto zaparkované u nás před domem, byla ohromující, opojná. A hluboce mě znepokojovalo, že to tak je.
Spěchala jsem do domu, a ještě jsem nebyla uvnitř, už jsem volala:
"Tati? Edwarde?"
Současně s tím jsem uslyšela z obývacího pokoje znělku televizního sportovního kanálu.
"Tady jsme," zavolal Charlie.
Pověsila jsem si pláštěnku na věšák a spěchala za nimi.
Edward seděl v křesle, Charlie na pohovce. Oba viseli očima na televizní obrazovce. U táty to bylo normální. U Edwarda zase až tak ne.
"Ahoj," hlesla jsem.
"Ahoj, Bello," odpověděl otec, aniž se na mě podíval. "Zrovna jsme si dali studenou pizzu. Myslím, že je kousek ještě na stole."
"Dobře."
Čekala jsem ve dveřích. Nakonec se na mě Edward podíval se zdvořilým úsměvem. "Přijdu hned za tebou," slíbil. Jeho oči zabloudily zpátky k televizi.
Ještě chvilku jsem na ně šokovaně zírala. Ani jeden si toho zjevně nevšiml. Cítila jsem, jak se mi něco, možná panika, začíná vzdouvat v prsou. Utekla jsem do kuchyně.
Pizza mě vůbec nezajímala. Posadila jsem se na židli, přitáhla si kolena pod bradu a objala je pažemi. Něco bylo velmi v nepořádku, možná to bylo horší, než jsem si uvědomovala. Z televize se dál ozývaly zvuky mužského hekání a zápolení.
Snažila jsem se ovládnout, vzít rozum do hrsti. Co nejhoršího se může stát? Ucukla jsem. To byla rozhodně špatně položená otázka. Dělalo mi potíže správně dýchat.
Dobře, pomyslela jsem si znovu, co nejhoršího dokážu přežít? Ani tahle otázka se mi moc nelíbila. Ale promýšlela jsem možnosti, o kterých jsem během dneška uvažovala.
Budu se držet stranou Edwardovy rodiny. Určitě by po mně ale nechtěl, aby se to vztahovalo i na Alici. Ale kdybych nesměla chodit za Jasperem, samozřejmě bych s ní mohla trávit mnohem méně času. V duchu jsem přikývla - to přežiju.
Nebo můžeme odejít. Možná Edward nebude chtít čekat až na konec školního roku, možná to bude muset být hned.
Přede mnou na stole ležely dárky od Charlieho a Renée tak, jak jsem je tam nechala, foťák, který jsem u Cullenových ani nestihla použít, a vedle něj album. Dotkla jsem se hezké obálky alba od maminky a povzdechla jsem si, když jsem si na Renée vzpomněla. To, že jsem bez ní žila už tak dlouho, mi nijak neulehčovalo představu trvalejšího odloučení. A Charlie by tu zůstal úplně sám a opuštěný. Oběma by to tolik ublížilo…
Ale my bychom se přece vrátili, ne? Jezdili bychom za nimi samozřejmě na návštěvu, ne?
Na tyhle otázky jsem nedokázala odpovědět s jistotou.
Opřela jsem si tvář o koleno a zírala na hmatatelné projevy rodičovské lásky. Už dlouho jsem věděla, že cesta, kterou jsem si vybrala, bude těžká. A konec konců, myslela jsem i na ten nejhorší scénář - nejhorší, který bych dokázala přežít…
Znovu jsem se dotkla alba, otočila přední stranu obálky. Na stránce byly nalepeny kovové růžky, do kterých se měl umístit první obrázek. Nebyl to tak špatný nápad, udělat nějaký záznam mého života tady. Pocítila jsem zvláštní nutkání okamžitě začít. Možná mi tolik času ve Forks nezbývá.
Pohrávala jsem si s páskem od foťáku na zápěstí a přemítala o prvním záběru. Dokáže z toho vylézt něco podobného originálu? To jsem pochybovala. Ale asi si nedělal starosti, že by fotka s ním vyšla na prázdno. Uchichtla jsem se pro sebe, jak jsem si vzpomněla na jeho bezstarostný smích včera večer. Pak mě to přešlo. Tolik se toho změnilo, a tak náhle. Trochu se mi z toho dělalo mdlo, jako kdybych stála na okraji příliš hluboké propasti.
Už jsem na to nechtěla myslet. Popadla jsem foťák a vyrazila nahoru po schodech.
Můj pokoj se za těch sedmnáct let, co tu matka nebyla, skoro nezměnil. Stěny byly pořád světle modré, v oknech visely ty samé zažloutlé krajkové záclony. Místo dětské postýlky tam stála velká postel, ale jistě by poznala pokrývku nepořádně přehozenou přes postel - byl to dárek od babičky.
Přesto jsem svůj pokoj vyfotila. Dnes večer jsem toho víc dělat stejně nemohla - venku byla moc tma - a ten pocit ve mně sílil, už to bylo téměř nutkání. Zaznamenám ve Forks všechno, než budu muset odejít.
Přicházela nějaká změna. Cítila jsem to. Nebyla to příjemná vyhlídka, když mi život, jaký jsem tu dosud vedla, připadal dokonalý.
Dala jsem si načas, než jsem se vrátila dolů po schodech s foťákem v ruce. Snažila jsem se ignorovat šimrání v břiše, když jsem pomyslela na ten zvláštní odtažitý pohled, který jsem v Edwardových očích tak nerada viděla. Však on se z toho dostane. Možná si dělá starosti, že se budu zlobit, až mě požádá, abychom odjeli. Nechám ho, aby to překonal sám, nebudu se mu do toho plést. A budu připravená, až mě požádá.
S foťákem nastaveným jsem se naklonila přes roh, aby mě neviděli. Byla jsem si jistá, že nemám šanci nachytat Edwarda nepřipraveného, ale on nevzhlédl. Pocítila jsem krátké zachvění, jak se mi něco ledového převrátilo v žaludku; ignorovala jsem to a udělala první fotku.
Oba se na mě podívali, Charlie se zamračil. Edwardův obličej byl prázdný, bez výrazu.
"Co to děláš, Bello?" stěžoval si Charlie.
"Ale no tak." Předstírala jsem úsměv, když jsem si šla sednout na podlahu před gauč, na kterém se Charlie povaloval. "Víš, že mamka bude brzy volat, aby se zeptala, jak si užívám dárky. Musím se dát do práce, aby se neurazila."
"Ale proč fotíš zrovna mě?" zabručel.
"Protože jsi takovej fešák," odpověděla jsem z legrace. "A protože když jsi mi foťák koupil ty, tak musíš být první, koho vyfotím."
Zamručel něco nesrozumitelného.
"Hele, Edwarde," řekla jsem s obdivuhodnou lhostejností. "Udělej nám s taťkou společnou fotku."
Hodila jsem mu foťák - dávala jsem si pozor, abych se mu přitom nepodívala do očí, a klekla jsem si vedle opěrky gauče, kde měl Charlie hlavu. Charlie si povzdechl.
"Usmívej se, Bello," zamumlal Edward.
Udělala jsem, co jsem mohla, a foťák bleskl.
"Ukažte, děti, taky vás vyfotím," nabídl se Charlie. Věděla jsem, že se jenom snaží dostat se z dosahu hledáčku.
Edward vstal a zlehka mu hodil foťák.
Šla jsem se postavit vedle Edwarda a to aranžování mi připadalo formální a divné. Položil mi zlehka ruku na rameno a já jsem mu pevně ovinula paži kolem pasu. Chtěla jsem se mu podívat do tváře, ale bála jsem se.
"Usmívej se, Bello," připomněl mi znovu Charlie.
Zhluboka jsem se nadechla a usmála se. Blesk mě oslepil.
"To by pro dnešek stačilo," prohlásil pak Charlie, zastrčil foťák do štěrbiny mezi polštáři na pohovce a převalil se přes ně. "Nemusíte hned vyplácat celý film."
Edward mi spustil ruku z ramene a nedbale se vymanil z mého objetí. Posadil se zpátky do křesla.
Zaváhala jsem a pak jsem si zase šla sednout vedle pohovky. Najednou jsem dostala takový strach, že se mi roztřásly ruce. Přitiskla jsem si je na břicho, abych je schovala, položila jsem si bradu na kolena a nevidoucíma očima zírala na obrazovku před sebou.
Než přenos skončil, nepohnula jsem se ani o píď. Koutkem oka jsem viděla, jak Edward vstal.
"Už bych měl jít domů," prohlásil.
Charlie nevzhlédl od reklamy. "Tak ahoj."
Neohrabaně jsem se postavila - byla jsem celá ztuhlá z toho, jak jsem dlouho seděla bez pohnutí - a šla jsem Edwarda vyprovodit k domovním dveřím. Zamířil přímo k svému autu.
"Zůstaneš tu?" zeptala jsem se bez stopy naděje v hlase.
Tušila jsem, co mi odpoví, takže mě to tolik nebolelo.
"Dnes v noci ne."
Neptala jsem se na důvod.
Nastoupil do auta a odjížděl, zatímco já jsem tam stála bez pohnutí. Skoro jsem nevnímala, že prší. Čekala jsem, aniž bych věděla, nač čekám, dokud se za mnou neotevřely dveře.
"Bello, co tady děláš?" zeptal se Charlie, překvapený, že mě tam vidí stát samotnou a moknout.
"Nic." Otočila jsem se a loudala se zpátky do domu.
Byla to dlouhá noc, a pokud jde o odpočinek, za moc to nestálo.
Vstala jsem, hned jak se za oknem objevilo slabé světlo. Mechanicky jsem se oblékla do školy a čekala, až mraky zesvětlají. Posnídala jsem misku ovesné kaše a usoudila jsem, že už je dost světla na fotografování. Vyfotila jsem náklaďáček a pak náš dům zepředu. Otočila jsem se a udělala pár záběrů lesa za domem. Je zvláštní, že už mi nepřipadal tak zlověstný jako dřív. Uvědomila jsem si, jak se mi po tom všem bude stýskat - po té zeleni, bezčasovosti, po tajemství lesa. Po všem.
Strčila jsem foťák do batohu, než jsem vyrazila z domu. Snažila jsem se soustředit spíš na svou novou zábavu než na skutečnost, že Edward se z toho přes noc zjevně nedostal.
Společně se strachem jsem začínala cítit netrpělivost. Jak dlouho to může trvat?
Trvalo to celé dopoledne. Kráčel tiše vedle mě a zdálo se, že se na mě ani nedívá. Snažila jsem se soustředit na vyuku, ale ani angličtina nedokázala upoutat mou pozornost. Učitel Berty musel zopakovat svou otázku o matce Kapuletové dvakrát, než mi došlo, že mluví se mnou. Edward zašeptal správnou odpověď a pak mě zase ignoroval.
U oběda mlčení pokračovalo. Měla jsem pocit, že snad každou chvíli začnu křičet, takže abych se rozptýlila, naklonila jsem se přes neviditelnou hranici nad stolem a promluvila na Jessiku.
"Hele, Jess?"
"Co je, Bello?"
"Mohla bys pro mě něco udělat?" zeptala jsem se a sáhla do batohu. "Mamka chce, abych nafotila svoje kamarády do alba. Takže každého vyfoť, prosím tě, jo?"
Podala jsem jí foťák.
"Jasně," souhlasila s úsměvem a otočila se, aby pořídila přímý záběr Mika s plnou pusou.
Jak se dalo čekat, kolem stolu se strhla fotografická bitva. Dívala jsem se na ně, jak si podávají foťák kolem stolu, chichotají se, flirtují a stěžují si, že je druzí fotí. Připadalo mi to podivně dětinské. Ale možná jsem dneska jenom neměla náladu na normální lidské chování.
"Jejda," řekla Jessica omluvně, když mi foťák vracela. "Myslím, že jsme vyplácali všechen film."
"To nevadí. Mám dojem, že už jsem stejně vyfotila všechno, co jsem potřebovala."
Po škole mě Edward mlčky doprovodil zpátky na parkoviště. Musela jsem znovu do práce, ale tentokrát jsem byla ráda. Čas se mnou mu zjevně nijak nepomáhal. Možná že čas strávený o samotě pro něj bude lepší.
Cestou k Newtonovým jsem hodila film na vyvolání a po práci jsem si vyzvedla hotové obrázky. Doma jsem se krátce přivítala s Charliem, popadla z kuchyně cereální tyčinku a spěchala do svého pokoje s obálkou fotografií nacpanou v podpaží.
Usadila jsem se na posteli a otevřela obálku s obezřetnou zvědavostí. Bylo to směšné, ale pořád jsem tak nějak očekávala, že první fotka bude prázdná.
Když jsem ji vytáhla ven, hlasitě jsem vydechla. Edward vypadal zrovna tak krásný jako ve skutečnosti, díval se na mě z fotky vroucíma očima, které jsem posledních pár dní velmi postrádala. Bylo to téměř zlověstné, že někdo může vypadat tak… to se nedá popsat. Ani tisíc slov by se nedokázalo vyrovnat jedné takové fotce.
Prolistovala jsem rychle zbytek balíčku a pak jsem položila tři fotky na postel vedle sebe.
Na té první byl Edward v kuchyni, díval se na mě vroucíma očima s lehkým náznakem shovívavého pobavení. Na druhé byli Edward s Charliem, jak se dívají na sportovní kanál. Rozdíl v Edwardově výrazu byl krutý. Tady byly jeho oči obezřetné, rezervované. Stále byl nesnesitelně krásný, ale jeho obličej byl chladnější, připomínal víc sochu než živou bytost.
Na poslední fotce jsme byli my dva s Edwardem, jak neobratně stojíme vedle sebe. Edwardův obličej byl stejný jako na předchozím snímku, studený a podobný soše. Ale to by na té fotografii nebylo to nejhorší. Kontrast mezi námi dvěma však byl až bolestný. On vypadal jako bůh. Já jsem vypadala strašně průměrně, i na člověka, téměř hanebně obyčejně. Zhnuseně jsem fotku odložila.
Místo abych dělala domácí úkoly, začala jsem pořádat fotky do alba. Kuličkovým perem jsem pod všechny snímky načmárala popisky, jména a data. Dostala jsem se ke společné fotce s Edwardem, moc dlouho jsem si ji neprohlížela, přeložila jsem ji napůl a nacpala ji pod kovové růžky, Edwardem nahoru.
Když jsem byla hotová, nastrkala jsem druhou sadu obrázků do čisté obálky a napsala Renée dlouhý děkovný dopis.
Edward se ještě neobjevil. Nechtěla jsem si přiznat, že jsem zůstala tak dlouho vzhůru hlavně kvůli němu, ale samozřejmě to tak bylo. Snažila jsem se vzpomenout si, kdy se naposledy držel takhle stranou, bez omluvy, bez telefonátu… Nikdy to neudělal.
Znovu jsem špatně spala.
Ve škole jsme pokračovali v tom frustrujícím, děsivém mlčení posledních dvou dnů. Cítila jsem úlevu, když jsem viděla, že na mě Edward čeká na parkovišti, ale ta rychle vyprchala. Pořád se choval stejně, dokonce byl možná ještě o něco odtažitější.
Bylo těžké vůbec se rozpomenout na původ všeho toho zmatku. Moje narozeniny se zdály jako vzdálená minulost. Kdyby se aspoň vrátila Alice. Brzy. Dřív než se tohle vymkne z ruky ještě víc.
Ale na tohle jsem nemohla spoléhat. Rozhodla jsem se, že jestli se mi nepodaří dneska si s ním promluvit, opravdu promluvit, tak se zítra vypravím za Carlislem. Musela jsem něco udělat.
Po škole si to s Edwardem vyříkáme, slíbila jsem si. Nehodlám přijmout žádné výmluvy.
Doprovázel mě k autu a já jsem se odhodlávala, že mu o tom řeknu.
"Nevadilo by ti, kdybych dneska přišel?" zeptal se, ještě než jsme došli k autu, takže mě předběhl.
"Samozřejmě že ne."
"Teď hned?" zeptal se a otevřel mi dveře.
"Jasně," snažila jsem se o lhostejný tón, ačkoliv se mi nelíbila naléhavost v jeho hlase. "Jenom jsem chtěla cestou domů hodit do schránky dopis pro Renée. Potkáme se doma."
Podíval se na tlustou obálku na sedadle spolujezdce. Najednou sáhl přese mě a popadl ji.
"Udělám to," řekl tiše. "A stejně u vás budu dřív." Usmál se mým oblíbeným pokřiveným úsměvem, ale nepovedl se mu. Neusmíval se očima.
"Dobře," souhlasila jsem, neschopná mu úsměv oplatit. Zavřel dveře a namířil k svému autu.
Opravdu byl u nás doma dřív. Když jsem zastavila před domem, jeho auto už stálo zaparkované na Charlieho místě. To bylo špatné znamení. Neměl v úmyslu u nás zůstat. Zavrtěla jsem hlavou a zhluboka se nadechla, abych sebrala odvahu.
Když jsem vylezla z náklaďáčku, vystoupil ze svého auta a vyšel mi naproti. Natáhl se, aby mi vzal batoh s učebnicemi. To bylo normální. Ale strčil ho zpátky na sedadlo. To nebylo normální.
"Pojď se se mnou projít," navrhl lhostejným hlasem a vzal mě za ruku.
Neodpověděla jsem. Nenapadlo mě, jak se mu mám vzepřít, ale okamžitě jsem věděla, že chci protestovat. Tohle se mi nelíbilo. To je zlé, to je moc zlé, opakoval mi v hlavě nějaký hlas pořád dokola.
Ale on na odpověď nečekal. Vedl mě k východní straně zahrady, do které se zakusoval les. Neochotně jsem ho následovala a snažila se přemýšlet navzdory panice, která se mě zmocňovala. Tohle jsem přece chtěla, připomínala jsem si. Šanci o všem si promluvit. Tak proč mě dusila ta panika?
Ušli jsme jenom pár kroků mezi stromy, když se zastavil. Byli jsme stěží na pěšině - stále jsem viděla dům. To byla ale dlouhá procházka.
Edward se opřel o strom a upřeně se na mě zadíval. Jeho výraz byl nečitelný.
"Dobře, tak si promluvíme," řekla jsem. Znělo to statečněji, než jsem se cítila.
Zhluboka se nadechl.
"Bello, odjíždíme."

Nový měsíc 2.kapitola 2.část

26. ledna 2010 v 15:55 | Terisek |  Nový měsíc online ke čtení
mě."
Carlisle promluvil pomalu. "Dívám se na svého… syna. A vidím jeho sílu, dobrotu, jas, který z něj vyzařuje - a to posiluje mou naději, mou víru. Jak by mohlo neexistovat něco víc pro někoho, jako je Edward?"
Přikývla jsem vroucně na souhlas.
"Ale kdybych věřil, tak jako on…" Pohlédl na mě nevyzpytatelným pohledem. "Kdybys ty věřila v to, co on… Dokázala bys ho připravit o jeho duši?"
Způsob, jakým formuloval tu otázku, mi vzal vítr z plachet. Kdyby se mě zeptal, jestli bych za Edwarda nasadila svou duši, odpověď by byla jasná. Ale obětovala bych Edwardovu duši? Nešťastně jsem našpulila rty. To nebyla férová výměna.
"Už chápeš, v čem je problém?"
Zavrtěla jsem hlavou s paličatě zaťatou bradou.
Carlisle si povzdechl.
"Je to moje volba," trvala jsem na svém.
"Ale také jeho." Zvedl ruku, když viděl, že se chci hádat. "V tom, jestli se chce zodpovídat z toho, že ti to udělal."
"Není jediný, kdo to může udělat." Zkoumavě jsem na Carlislea pohlédla.
Zasmál se, aby odlehčil atmosféru. "Ale ne! Tohle si musíš vyřídit s ním." Pak si ale povzdechl. "V téhle otázce si nikdy nemůžu být jistý. Jinak si myslím, že vzhledem k tomu, s čím jsem se musel vypořádat, tak jsem udělal to nejlepší, co jsem mohl. Ale bylo správné odsoudit k prokletí tohoto života ostatní? To nedokážu rozhodnout."
Neodpověděla jsem. Představila jsem si, jak by můj život vypadal, kdyby Carlisle odolal pokušení změnit svůj osamělý život… a otřásla jsem se.
"To Edwardova matka mě přesvědčila." Carlisle teď téměř šeptal. Zíral nepřítomným pohledem z černých oken.
"Jeho matka?" Kdykoliv jsem se Edwarda zeptala na jeho rodiče, odpověděl tak akorát, že jsou dávno mrtví a že si na ně moc nepamatuje. Uvědomila jsem si, že i když s nimi Carlisle byl v kontaktu jen krátce, jeho vzpomínka na ně bude dokonale jasná.
"Ano. Jmenovala se Elizabeth. Elizabeth Masenová. Jeho otec, Edward starší, se v nemocnici už neprobral k vědomí. Zemřel v první vlně chřipkové epidemie. Ale Elizabeth byla při vědomí téměř až do úplného konce. Edward se jí hodně podobá - měla také ten zvláštní bronzový odstín vlasů a její oči byly úplně stejně zelené jako ty jeho."
"On měl zelené oči?" zamumlala jsem a snažila jsem si to představit.
"Ano…" Carlisleovy okrové oči se teď vrátily o stovku let zpátky. "Elizabeth měla o svého syna nepředstavitelnou starost. Mařila svoje vlastní šance na přežití tím, že se ho ze svého lůžka snažila krmit. Čekal jsem, že on zemře první, byl na tom mnohem hůř než ona. Když nadešel její konec, bylo to velmi rychlé. Bylo právě po západu slunce a já jsem přišel, abych nahradil lékaře, kteří pracovali celý den. V tu dobu bylo těžké předstírat - všude bylo tolik práce, a já jsem nepotřeboval odpočívat. Jak jsem to nenáviděl, že se musím vracet k sobě domů a předstírat, že spím, když tolik lidí umíralo.
Napřed jsem šel zkontrolovat Elizabeth a jejího syna. Vytvořil jsem si k nim vztah - což je vždycky nebezpečná věc, vezme-li se v úvahu křehkost lidské přirozenosti. Okamžitě jsem viděl, že to s ní bere špatný konec. Horečku se nedařilo snížit a její tělo bylo příliš zesláblé, aby ještě vydrželo bojovat.
Nevypadala ovšem zesláble, když na mě pohlédla ze svého lůžka.
"Zachraňte ho!" nakázala mi sípavě, protože hlas už ji neposlouchal.
"Udělám všechno, co bude v mých silách," slíbil jsem jí a vzal ji za ruku. Horečku měla tak vysokou, že pravděpodobně nedokázala poznat, jak nepřirozeně studená je ta moje ruka. Na její kůži bylo studené všechno.
"Musíte," naléhala a sevřela mi ruku s takovou silou, že jsem si říkal, jestli náhodou přece jenom nepřekonala krizi. Její oči byly tvrdé jako kameny, jako smaragdy. "Musíte udělat všechno, co je ve vaší moci. To, co ostatní nedokážou, to vy musíte udělat pro mého Edwarda."
Vyděsilo mě to. Dívala se na mě těma pronikavýma očima, a na kratičký okamžik jsem si byl jistý, že zná moje tajemství. Pak ji horečka přemohla a ona už se neprobrala k vědomí. Do hodiny zemřela.
Strávil jsem několik desetiletí úvahami nad tím, že si stvořím někoho sobě blízkého. Jediného tvora, který by doopravdy věděl, kdo jsem, nejenom to, kým předstírám, že jsem. Ale nikdy jsem si to nedokázal ospravedlnit - udělat to, co udělali mně.
A teď přede mnou ležel Edward a umíral. Bylo jasné, že mu zbývají už jenom hodiny. Vedle něj byla jeho matka, jejíž tvář ani ve smrti nezískala poklidný výraz."
Carlisle to viděl celé znovu, století, které od té doby uplynulo, jeho vzpomínky nijak nepoznamenalo. Z jeho vyprávění jsem si to jasně dokázala představit i já - to zoufalství nemocnice, převládající atmosféru smrti. Horečkou rozpáleného Edwarda, z kterého uniká život s každou vteřinou… Znovu jsem se otřásla a rychle tu představu zaplašila.
"Elizabethina slova mi zněla v hlavě. Jak mohla uhodnout, co dokážu? Mohla by opravdu nějaká matka chtít pro svého syna něco takového?
Podíval jsem se na Edwarda. Ačkoliv byl na prahu smrti, byl stále krásný. V jeho tváři bylo něco čistého a dobrého. Přál jsem si, aby takový obličej měl můj syn…
Po všech těch letech nerozhodnosti jsem prostě jednal z náhlého popudu. Napřed jsem jeho matku odvezl do márnice a pak jsem se vrátil pro něj. Nikdo si nevšiml, že stále dýchá. Nebylo dost rukou, dost očí, aby personál pokryl i jen polovinu toho, co pacienti potřebovali. Márnice byla prázdná - alespoň od živých. Vykradl jsem se s ním zadními dveřmi a nesl jsem ho po střechách k sobě domů.
Nebyl jsem si jistý, co mám udělat. Rozhodl jsem se, že mu způsobím stejné rány, jaké jsem měl sám o několik století dříve v Londýně. Později jsem z toho měl výčitky. Bylo to mnohem bolestnější a zdlouhavější, než bylo nutné.
Ale nelitoval jsem. Nikdy jsem nelitoval, že jsem Edwarda zachránil." Zavrtěl hlavou a vrátil se zpět do přítomnosti. Usmál se na mě. "Asi bych tě měl teď odvézt domů."
"Já ji odvezu," řekl Edward. Přišel přes ztemnělou jídelnu nezvykle pomalým krokem. Tvář měl klidnou, nečitelnou, ale v očích měl podivný výraz, který se velmi silně snažil skrýt. Pocítila jsem v žaludku záchvěv nevolnosti.
"Carlisle mě může odvézt," řekla jsem. Podívala jsem se na své tričko; světle modrá bavlna byla úplně nasáklá mou krví. Na pravém rameni jsem měla tlustý nános růžové polevy.
"Já jsem v pohodě." Edwardův hlas byl nevzrušený. "Stejně se budeš muset převléct. Charlieho by klepla pepka, kdyby tě takhle viděl. Řeknu Alici, aby ti něco přinesla." Znovu se vykradl kuchyňskými dveřmi.
Nervózně jsem se podívala na Carlislea. "Je hrozně rozzlobený."
"Ano," souhlasil Carlisle. "Dnes večer se stalo přesně to, čeho se bojí nejvíc. Ocitla ses v nebezpečí kvůli tomu, kdo jsme."
"To není jeho chyba."
"Ale ani tvoje."
Uhnula jsem před pohledem jeho moudrých krásných očí. S tím jsem nemohla souhlasit.
Carlisle mi nabídl ruku a pomohl mi vstát od stolu. Šla jsem za ním do obývacího pokoje. Esme už se vrátila; stírala podlahu na místě, kde jsem upadla - neředěným bělidlem, soudě podle zápachu.
"Esme, počkej, já to udělám." Cítila jsem, že jsem v obličeji zase jasně zrudla.
"Už jsem hotová." Usmála se na mě. "Jak se cítíš?"
"Je mi dobře," ujistila jsem ji. "Carlisle šije rychleji než všichni doktoři, kteří mě kdy ošetřovali."
Oba se zasmáli.
Alice a Edward se vrátili zadními dveřmi. Alice ke mně spěchala, ale Edward se držel zpátky, výraz v jeho obličeji byl nerozluštitelný.
"Tak pojď," řekla Alice. "Najdu ti na sebe něco, co nevypadá tak děsivě."
Našla mi v šatníku u Esme tričko, které mělo skoro stejnou barvu jako to moje. Charlie si ničeho nevšimne, tím jsem si byla jistá. Dlouhý bílý obvaz na mé paži nevypadal zdaleka tak vážně, když už jsem neměla pocákané tričko.
"Alice," zašeptala jsem, když odcházela ke dveřím.
"Ano?" zeptala se také tiše a podívala se na mě zvědavě, hlavu skloněnou ke straně.
"Je to moc zlé?" Nebyla jsem si jistá, jestli můj šepot není jen marná snaha. Ačkoliv jsme byly o patro výš a za zavřenými dveřmi, možná mě mohl slyšet.
Tvář se jí napjala. "To ještě přesně nevím."
"Jak je Jasperovi?"
Povzdechla si. "Je z toho strašně nešťastný. Je to pro něj velká výzva a on nesnáší pomyšlení, že to nedokázal."
"To není jeho vina. Povíš mu, že se na něj vůbec nezlobím, viď?"
"Samozřejmě."
Edward na mě čekal u hlavních dveří. Jak jsem sešla po schodech dolů, beze slova je otevřel.
"Vezmi si svoje věci!" zavolala Alice, když jsem šla obezřetně k Edwardovi. Vytáhla zpod piána oba balíčky, jeden napůl otevřený, a můj foťák a vtiskla mi je do zdravé ruky. "Poděkuješ mi později, až je rozbalíš."
Esme s Carlislem mi tiše popřáli dobrou noc. Viděla jsem, jak se pokradmu dívají na svého apatického syna, stejně jako já.
Ulevilo se mi, když jsme se ocitli venku; spěchala jsem kolem lampionů a růží, které teď nevítaně připomínaly, co se seběhlo. Edward se mnou tiše držel krok. Otevřel auto na straně spolujezdce a já jsem bez protestů nastoupila.
Na palubní desce byla velká červená mašle, nacpaná do nového sterea. Utrhla jsem ji a hodila na zem. Edward vklouzl na druhou stranu a já jsem zatím zakopla mašli pod sedadlo.
Nedíval se ani na mě, ani na stereo. Ani jsme ho nezapnuli, a ticho jako by zesílilo náhlým zahřměním motoru. Jel velmi rychle temnou klikatou silničkou.
To ticho mě dovádělo k šílenství.
"Řekni něco," zaprosila jsem nakonec, když zabočil na hlavní silnici.
"Co chceš, abych říkal?" zeptal se odtažitým tónem.
Mluvil tak chladně, až jsem se přikrčila. "Řekni, že mi odpouštíš."
Ta věta mu ve tváři rozehrála emoce - záchvěv hněvu. "Odpouštím? A co?"
"Kdybych byla opatrnější, nic by se nestalo."
"Bello, ty ses řízla o papír - to si stěží zasluhuje trest smrti."
"Přesto je to moje chyba."
Moje slova otevřela stavidla.
"Tvoje chyba? Kdyby ses řízla u Mika Newtona, s Jessikou a Angelou a dalšími normálními kamarády, co by se tam asi tak mohlo stát nejhoršího? Možná by ti nedovedli najít náplast? Kdybys sama zakopla a srazila hromádku talířů - aniž by tě do nich někdo házel-, co by na tom bylo tak hrozného? Zakrvácela bys jim sedadla v autě, až by tě vezli na pohotovost? Mike Newton by tě mohl držet za ruku, až by ti to sešívali - a nemusel by se celou tu dobu potýkat s nutkáním tě zabít. Nesnaž se brát něco z toho, co se stalo, na sebe, Bello. Byl bych ze sebe ještě zhnusenější."
"Jak jsme se sakra dostali k Miku Newtonovi?" zeptala jsem se.
"K Miku Newtonovi jsme se dostali proto, že by pro tebe bylo mnohem prospěšnější, kdybys chodila s ním," zavrčel.
"To radši umřu, než bych chodila s Mikem Newtonem," protestovala jsem. "To radši umřu, než bych chodila s někým jiným než s tebou."
"Nebuď tak melodramatická, prosím tě."
"Tak ty nebuď směšný."
Neodpověděl. Zíral před sebe s ponurým výrazem.
Horečně jsem přemýšlela, čím bych zachránila večer. Když jsme zastavili u nás před domem, pořád jsem ještě neměla nic vymyšleného.
Vypnul motor, ale ruce mu pořád pevně svíraly volant.
"Zůstaneš dnes večer?" zeptala jsem se.
"Měl bych jet domů."
Jestli jsem něco nechtěla, tak aby se utápěl ve výčitkách.
"Mám narozeniny," přemlouvala jsem ho.
"Nemůžeš mít obojí - buďto chceš, aby lidi tvoje narozeniny ignorovali, nebo to nechceš. Buď tak, nebo tak." Jeho hlas byl přísný, ale ne tak vážný jako předtím. Tiše jsem vydechla úlevou.
"Dobře. Rozhodla jsem se, že nechci, abys moje narozeniny ignoroval. Uvidíme se nahoře."
Vyskočila jsem a sáhla pro balíčky. Zamračil se.
"Nemusíš si je brát."
"Já je chci," odpověděla jsem automaticky, a pak jsem přemítala, jestli to řekl právě proto, abych si je vzala.
"Ne, nechceš. Carlisle a Esme za tebe utráceli peníze."
"To přežiju." Nemotorně jsem si nacpala dárky pod zdravou paži a zabouchla za sebou dveře. On vystoupil z auta a stál vedle mě ani ne ve vteřině.
"Tak mě aspoň nech, abych ti je odnesl," řekl a vzal mi je. "Budu ve tvém pokoji."
Usmála jsem se. "Díky."
"Všechno nejlepší k narozeninám," povzdechl si a naklonil se, aby mě zlehka políbil na rty.
Když se odtáhl, stoupla jsem si na špičky, abych ten polibek ještě prodloužila. Usmál se mým oblíbeným pokřiveným úsměvem a pak zmizel ve tmě.
V televizi se ještě hrálo; jakmile jsem vstoupila domovními dveřmi, slyšela jsem hlasatele překřikovat šumění davu.
"Bell?" zavolal Charlie.
"Ahoj, tati," pozdravila jsem, když jsem se objevila za rohem. Paži jsem si tiskla k boku. Ten lehký tlak pálil, až jsem nakrčila nos. Anestetikum zjevně přestávalo působit.
"Jaké to bylo?" Charlie se povaloval na pohovce s bosýma nohama opřenýma o područku. Zbytky svých kdysi kudrnatých hnědých vlasů měl připláclé k jedné straně.
"Alice se překonala. Kytky, dort, svíčky, dárky - prostě všechno."
"Co jsi dostala?"
"Autorádio." A další věci, které ještě neznám.
"No páni."
"No jo," souhlasila jsem. "Jak říkám, parádní oslava."
"Uvidíme se ráno."
Zamávala jsem. "Dobrou."
"Co se ti stalo s rukou?"
Začervenala jsem se a tiše zanadávala. "Uklouzla jsem. Nic to není."
"Bello," povzdechl si a zavrtěl hlavou.
"Dobrou noc, tati."
Spěchala jsem nahoru do koupelny, kde jsem schovávala pyžamo pro takové noci, jako byla ta dnešní. Nasoukala jsem se do tílka a bavlněných kalhot, které jsem si pořídila místo těch děravých kalhot, v kterých jsem chodívala spát dřív; škubla jsem sebou, jak jsem si tím pohybem zatahala za stehy. Jednou rukou jsem si umyla obličej, vyčistila zuby a pak jsem vpadla do svého pokoje.
Seděl na mé posteli a líně si pohrával s jednou stříbrnou krabičkou.
"Ahoj," pozdravil. Hlas měl smutný. Trápil se.
Šla jsem k posteli, sebrala mu z rukou dárky a sedla si mu na klín.
"Ahoj." Uvelebila jsem se v jeho kamenné náruči. "Můžu si teď rozbalit dárky?"
"Odkud se vzalo to nadšení?" divil se.
"Vzbudil jsi mou zvědavost."
Zvedla jsem dlouhý plochý balíček obdélníkového tvaru, který musel být od Carlislea a Esme.
"Dovol," nabídl se. Vzal mi z ruky dárek a jediným plynulým pohybem roztrhl stříbrný papír. Podal mi zpátky bílou hranatou krabičku.
"Víš jistě, že dokážu zvednout víčko?" zamručela jsem, ale on mě ignoroval.
V krabičce ležel dlouhý tlustý kus papíru, celý potištěný jemným písmem. Trvalo mi chvilku, než jsem pochopila, co na něm stojí.
"My letíme do Jacksonvillu?" Proti mé vůli se mě zmocnilo vzrušení. Byl to voucher na dvě letenky, pro mě a pro Edwarda.
"Tak je to myšleno."
"Tomu nemůžu uvěřit. Renée z toho bude celá pryč! Ale nevadí ti to, viď že ne? Je tam slunečno, budeš muset být celý den schovaný."
"Myslím, že to zvládnu," řekl a pak se zamračil. "Kdybych tušil, že dokážeš zareagovat na dárek takhle vhodným způsobem, byl bych tě přiměl, abys ho otevřela před Carlislem a Esme. Myslel jsem, že si budeš stěžovat."
"No, samozřejmě je to trochu moc. Ale když pojedeš se mnou!"
Zasmál se. "Teď mě mrzí, že můj dárek pro tebe skoro nic nestál. Nenapadlo mě, že jsi schopná chovat se rozumně."
Odložila jsem letenky stranou a natáhla se pro dárek od něj s rozdmýchanou zvědavostí. Vzal mi ho a rozbalil ho stejně jako ten předchozí.
Podal mi zpátky pouzdro na cédéčko bez přebalu, s prázdným diskem uvnitř.
"Co to je?" zeptala jsem se rozpačitě.
Neodpověděl; vzal cédéčko a natáhl se přese mě, aby ho vložil do přehrávače na nočním stolku. Stiskl tlačítko přehrávání a v tichu jsme čekali. Pak se rozezněla hudba.
Poslouchala jsem, neschopná vypravit ze sebe slovo, oči vykulené. Věděla jsem, že čeká na mou reakci, ale nemohla jsem mluvit. Oči se mi zalily slzami a já jsem natáhla ruku, abych je utřela dřív, než se mi začnou kutálet po tvářích.
"Bolí tě ruka?" zeptal se úzkostlivě.
"Ne, nejde o mou ruku. Je to krásné, Edwarde. Tohle je ten nejlepší dárek na světě. Nemůžu tomu uvěřit." Zmlkla jsem, abych mohla poslouchat.
Byla to jeho hudba, jeho skladby. První skladba na cédéčku byla moje ukolébavka.
"Říkal jsem si, že bys mi určitě nedovolila, abych ti koupil klavír a mohl ti hrát tady," vysvětloval.
"To máš pravdu."
"Nebolí tě ta ruka?"
"Nebolí." Ve skutečnosti mě pod obvazem začínala pálit. Chtěla jsem led. Spokojila bych se s jeho rukou, ale to by mě musel pustit z náruče, a to jsem nechtěla.
"Přinesu ti nějaký prášek."
"Nic nepotřebuju," protestovala jsem, ale on mě sundal z klína a zamířil ke dveřím.
"Charlie," zasyčela jsem. Charlie neměl zrovna moc tušení o tom, že u nás Edward často zůstává přes noc. Vlastně by ho kleplo, kdyby se to nějak dohmátl. Ale necítila jsem velkou vinu za to, že ho podvádím. My jsme přece nedělali nic, co bychom před ním museli tajit. Edward s těmi svými pravidly…
"Nechytí mě," slíbil Edward, jak mizel tiše ze dveří… a v tu ránu byl zpátky, zachytil dveře ještě dřív, než se zhouply a dotkly se zase rámu. V jedné ruce držel skleničku z koupelny a lahvičku pilulek.
Vzala jsem si pilulky, které mi podal, bez protestů - věděla jsem, že bych hádku prohrála. A ta ruka mě opravdu začínala pěkně bolet.
Do toho nám hrála moje ukolébavka, tichá a líbezná.
"Je pozdě," poznamenal Edward. Jednou rukou mě zvedl z postele a druhou odtáhl přikrývku. Položil mě hlavou na polštář a urovnal kolem mě přikrývku. Lehl si vedle mě - na deku, aby mi nebyla zima - a objal mě paží.
Opřela jsem si mu hlavu o rameno a blaženě jsem si povzdychla.
"Ještě jednou děkuju," zašeptala jsem.
"Nemáš zač."
Dlouho jsme mlčeli a já jsem poslouchala svou ukolébavku, která pomalu končila. Začala další píseň. Poznala jsem Esmeinu oblíbenou.
"Na co myslíš?" zeptala jsem se šeptem.
Chviličku zaváhal, než mi odpověděl. "Myslel jsem na to, co je špatné a co správné, víš?"
Cítila jsem, jak mi po páteři přejelo zachvění.
"Pamatuješ, že jsem se rozhodla, že chci, abys neignoroval moje narozeniny?" zeptala jsem se rychle a doufala, že nepozná, že se snažím odvést jeho myšlenky jinam.
"Ano," přitakal obezřetně.
"No, říkala jsem si, že když mám pořád ty narozeniny, tak bych chtěla, abys mě ještě líbal."
"Dnes večer jsi nenasytná."
"Ano, to jsem - ale prosím tě nedělej nic, co udělat nechceš," dodala jsem uraženě.
Zasmál se a pak si povzdychl. "Bůh chraň, abych dělal něco, co dělat nechci," řekl podivně zoufalým tónem, když mě vzal za bradu a otočil mě tváří k sobě.
Ten polibek začal jako obvykle - Edward byl stejně opatrný jako vždycky a mně se srdce rozbušilo jako blázen taky jako vždycky. A pak jako by se něco změnilo. Najednou byly jeho rty mnohem naléhavější, prsty jeho volné ruky se mi zapletly do vlasů a přidržovaly si můj obličej těsně u jeho. A ačkoliv jsem také měla ruce propletené v jeho vlasech a jednoznačně jsem začínala překračovat jeho bezpečnostní limity, tentokrát mě nezastavil. Jeho tělo mě studilo i přes tenkou deku, ale nedočkavě jsem se k němu tiskla.
Z ničeho nic přestal; odstrčil mě něžně, ale pevně.
Zhroutila jsem se zpátky na polštář, lapajíc po dechu, hlava se mi točila. Něco se mi vybavilo v paměti, ale nedokázala jsem to přesně pojmenovat.
"Promiň," omlouval se a taky popadal dech. "To už jsem přehnal."
"Mně to nevadí," oddychovala jsem těžce.
Zamračil se na mě ve tmě. "Snaž se spát, Bello."
"Ne, chci, abys mě znovu políbil."
"Zahráváš si s mojí sebekontrolou."
"Co tě láká víc, moje krev, nebo moje tělo?" zeptala jsem se vyzývavě.
"Obojí stejně." Proti své vůli se krátce usmál a pak zase zvážněl. "Hele, teď už přestaň pokoušet štěstí a spi, ano?"
"Dobře," souhlasila jsem a přitulila jsem se blíž k němu. Opravdu jsem si připadala vyčerpaná. Byl to v tolika ohledech dlouhý a náročný den, a přesto jsem necítila žádnou úlevu, že končí. Snad jako kdyby zítra mělo přijít něco horšího. Byla to pošetilá předtucha - co by mohlo být horší než dnešek? Bezpochyby jsem byla ještě trošku v šoku z té večerní nehody.
Snažila jsem se to před ním tajit, ale přitiskla jsem si zraněnou paži k jeho ramenu, aby jeho chladná kůže zklidnila to pálení. Okamžitě se mi ulevilo.
Už jsem napůl spala, možná skoro úplně, když jsem si uvědomila, co mi jeho polibek připomněl; na jaře, když mě musel opustit, aby svedl Jamese z mé stopy, tehdy mě políbil na rozloučenou, a přitom nevěděl, kdy - nebo jestli vůbec - se spolu zase shledáme. Ten dnešní polibek v sobě nesl ten samý bolestný podtón, ale proč, to jsem si nedokázala vysvětlit. V polospánku jsem se otřásla, jako kdybych prožívala nějakou noční můru.

Nový měsíc 2.kapitola 1.část

26. ledna 2010 v 15:54 | Terisek |  Nový měsíc online ke čtení

2. STEHY

Carlisle byl jediný, kdo zůstal klidný. V jeho tichém, rozhodném hlase byla znát staletí zkušeností lékaře z pohotovosti.
"Emmette, Rose, odveďte Jaspera ven."
Tentokrát se Emmett neusmíval, jenom přikývl. "Tak pojď, Jaspere."
Jasper se marně snažil vymanit se z Emmettova ocelového sevření, kroutil se, snažil se zasáhnout bratra vyceněnými zuby, oči stále vytřeštěné, bez sebe.
Edward byl v obličeji bělejší než křída. Stál nakrčený nade mnou, zřetelně připravený mě bránit. Ze zaťatých zubů mu unikalo tiché varovné mručení. Vsadila bych se, že nedýchal.
Rosalie, na božské tváři podivně uspokojený výraz, si stoupla před Jaspera - udržovala přitom bezpečnou vzdálenost od jeho zubů - a pomáhala Emmettovi přeprat ho a dostat ho ven skleněnými dveřmi, které jim přidržovala Esme, jednu ruku přitisknutou přes nos a ústa.
Její srdcovitá tvář byla zahanbená. "Je mi to moc líto, Bello," zavolala na mě a honem šla s ostatními před dům.
"Pusť mě k ní, Edwarde," zamumlal Carlisle.
Uplynula chvilička a pak Edward pomalu přikývl a uvolnil svůj postoj.
Carlisle si klekl vedle mě a naklonil se blíž, aby vyšetřil mou paži. Cítila jsem, jak mám obličej ztuhlý šokem, a snažila jsem se ho uvolnit.
"Tady máš, Carlisle," řekla Alice a podala mu ručník.
Zavrtěl hlavou. "V ráně je moc skla." Naklonil se a utrhl dlouhý tenký pruh látky z bílého ubrusu. Obtočil mi ho kolem paže nad loktem, aby zastavil krvácení. Z pachu krve se mi dělalo nevolno. V uších mi hučelo.
"Bello," oslovil mě Carlisle tiše. "Chceš, abych tě odvezl do nemocnice, nebo bys radši, abych tě ošetřil tady?"
"Tady, prosím," zašeptala jsem. Kdyby mě vzal do nemocnice, nedokázala bych to v žádném případě utajit před Charliem.
"Přinesu ti brašnu," nabídla se Alice.
"Odneseme ji na stůl v kuchyni," řekl Carlisle Edwardovi.
Edward mě bez námahy zvedl a Carlisle mi přitom tiskl paži.
"Jak ti je, Bello?" zeptal se.
"Je mi dobře." Hlas jsem měla celkem klidný a vyrovnaný což mě potěšilo.
Edward měl tvář jako z kamene.
Alice už byla v kuchyni. Na stole ležela Carlisleova černá lékařská brašna, malá, ale jasně svítící stolní lampička byla zapojená do zdi. Edward mě opatrně posadil na židli, druhou si přitáhl Carlisle a posadil se vedle mě. Okamžitě se dal do práce.
Edward stál nade mnou, pořád připravený mě bránit, pořád bez dechu.
"Jdi pryč, Edwarde," vzdychla jsem.
"Já to snesu," nedal se. Ale čelist měl napjatou; oči mu žhnuly intenzitou žízně, kterou přemáhal; pro něj byla mnohem horší než pro ostatní.
"Nemusíš si hrát na hrdinu," řekla jsem. "Carlisle se o mě postará i bez tvé pomoci. Jdi radši na vzduch."
Cukla jsem sebou, jak mi Carlisle dělal s rukou něco, co zabolelo.
"Zůstanu tady," rozhodl se Edward.
"Proč se musíš chovat jako masochista?" zamumlala jsem.
Carlisle se rozhodl zasáhnout. "Edwarde, radši bys měl najít Jaspera, než se dostane příliš daleko. Jsem si jistý, že se na sebe zlobí, a divil bych se, kdyby v téhle situaci poslechl někoho jiného než tebe."
"Ano," souhlasila jsem honem. "Běž najít Jaspera."
"Tak budeš alespoň užitečný," dodala Alice.
Edward mhouřil oči, jak jsme na něj doráželi, ale nakonec přikývl a tiše odběhl z kuchyně zadními dveřmi. Byla jsem si jistá, že od chvíle, kdy jsem se řízla do prstu, se ještě nenadechl.
Paží se mi rozléval tupý, zmrtvělý pocit. Ačkoliv vymazal bolest, připomněl mi, že mám sečné rány, a tak jsem honem bedlivě pozorovala Carlisleův obličej, abych nemusela myslet a koukat na to, co dělají jeho ruce. Jak se skláněl nad mou paží, vlasy mu v jasném světle zlatě zářily. Cítila jsem v žaludku slabé záchvěvy nevolnosti, ale byla jsem odhodlaná nepoddat se té slabosti, která u mě byla běžná. Už jsem necítila žádnou bolest, jenom jemné tahání, které jsem se snažila ignorovat. Přece se nebudu chovat jako dítě.
Kdyby Alice nestála v mém zorném poli, ani bych si nevšimla, že to nakonec vzdala a vykradla se z místnosti. S lehkým omluvným úsměvem na rtech zmizela kuchyňskými dveřmi.
"No, tak už to jsou všichni," povzdechla jsem si. "Že ale dokážu vyklidit místnost."
"To není tvoje vina," uklidňoval mě Carlisle s úsměvem. "Mohlo se to stát komukoli."
"Mohlo," opakovala jsem. "Ale obvykle se to děje mně."
Znovu se zasmál.
Jeho uvolněný klid byl v přímém kontrastu s reakcí všech ostatních ještě překvapivější. Neviděla jsem na jeho tváři sebemenší stopu znepokojení. Pracoval rychlými, jistými pohyby. Jediný zvuk kromě našeho tichého dýchání bylo slabé cink, cink, jak drobné úlomky skla padaly jeden po druhém na stůl.
"Jak to dokážeš?" zeptala jsem se. "Ani Alice a Esme…" odmlčela jsem se a udiveně jsem zakroutila hlavou. Ačkoliv se všichni ostatní vyhýbali tradiční stravě upírů stejně důsledně jako Carlisle, on byl jediný, kdo dokázal snést pach mé krve, aniž by trpěl silným pokušením. Určitě to pro něj bylo mnohem těžší, než na sobě dával znát.
"Léta a léta praxe," odpověděl mi. "Už ten pach skoro nevnímám."
"Myslíš, že by to bylo těžší, kdyby sis z nemocnice vzal volno na dlouhou dobu? A nepřišel bys do styku s žádnou krví?"
"Možná." Pokrčil rameny, ale jeho ruce zůstávaly klidné. "Nikdy jsem nepocítil potřebu udělat si delší dovolenou." Vrhl na mě zářivý úsměv. "Na to mám svou práci moc rád."
Cink, cink, cink. Byla jsem překvapená, kolik skla jsem v ruce měla. Byla jsem v pokušení podívat se na tu rostoucí hromádku, jenom abych zjistila, jak je veliká, ale věděla jsem, že by mi tenhle nápad moc nepomohl v mém odhodlání se nepozvracet.
"Co tě na tom baví?" divila jsem se. Nedávalo mi to smysl - ta léta boje a sebezapření, která ho to stálo, aby své sebeovládání vytrénoval natolik, že už mu krev nevadí. Navíc jsem chtěla, aby dál mluvil; když jsme si povídali, alespoň jsem nemusela myslet na to, že se mi zvedá žaludek.
Jeho temné oči byly klidné a zamyšlené, když odpovídal. "Hmm. Ze všeho nejradši mám, když mi moje… mimořádné schopnosti umožní zachránit někoho, kdo by byl jinak ztracený. Je příjemné vědět, že jsem některým lidem zachránil život nebo navrátil zdraví díky tomu, co dokážu. Někdy je i čich užitečným diagnostickým nástrojem." Pousmál se s jedním koutkem zdviženým.
Dumala jsem nad tím, zatímco on prohlížel ránu a ujišťoval se, že všechny skleněné úlomky už jsou venku. Pak se chvilku přehraboval v brašně, aby našel další nástroje, a já jsem se snažila nepředstavovat si jehlu a nit.
"Strašně úporně se snažíš napravovat něco, co nikdy nebyla tvoje chyba," nadhodila jsem, zatímco jsem na kůži ucítila zase jiné tahání. "Mám tím na mysli, že ses o tohle neprosil. Nevybral sis takovýhle život, a přesto musíš tolik dřít, abys byl dobrý."
"Nevím o tom, že bych něco napravoval," oponoval mi zvesela. "Jak už to v životě chodí, prostě jsem se musel rozhodnout, jak naložit s tím, co jsem dostal."
"To zní tak jednoduše."
Znovu prohlížel mou paži. "Tak," řekl a odstřihl nit. "Hotovo." Celou operační ránu přejel chomáčem vaty na špejli, namočeným do tekutiny barvy sirupu. Podivně páchla; točila se mi z toho hlava. Sirup mi na kůži nadělal skvrny.
"Ale ze začátku," nedala jsem se, zatímco mi na ránu náplastí přilepoval další dlouhý kousek gázy. "Jak tě vůbec napadlo vybrat si jinou cestu než tu, která je pro vás přirozená?"
Rty se mu stočily do úsměvu. "Copak ti o tom Edward nevypravoval?"
"Ano. Ale já se snažím pochopit, co sis myslel…"
Obličej mu najednou zvážněl a já jsem přemítala, jestli se jeho myšlenky ubírají stejným směrem jako moje. Říkala jsem si, co si asi budu myslet já, až budu - odmítala jsem si myslet kdybych byla - na jeho místě.
"Víš, že můj otec byl duchovní," vyprávěl, zatímco pečlivě uklidil stůl a pak všechno několikrát setřel mokrou gázou. V nose mě zaštípal pach alkoholu. "Měl poněkud drsný, přísný náhled na svět, o kterém jsem začal pochybovat ještě předtím, než jsem se proměnil." Carlisle odložil všechnu špinavou gázu a skleněné střepy do prázdné křišťálové mísy. Nechápala jsem, co to dělá, ani když škrtl sirkou. Pak ji hodil na alkoholem nasáklé obvazy, které naráz vzplanuly, až jsem sebou cukla.
"Promiň," omlouval se. "To by mělo stačit… Takže jsem s tou otcovou zvláštní vírou nesouhlasil. Ale nikdy, za těch téměř čtyři sta let od svého narození, jsem neviděl nic, co by ve mně vzbudilo pochybnosti o tom, jestli Bůh v nějaké podobě existuje. Ani odraz v zrcadle."
Předstírala jsem, že zkoumám obvaz na ruce, abych skryla své překvapení nad tím, jaký obrat naše konverzace nabrala. Náboženství bylo to poslední téma, které bych očekávala, když se vezme v úvahu vše okolo. Můj vlastní život byl jednoduše prostý jakékoliv víry. Charlie se považoval za luterána, protože k nim patřili jeho rodiče, ale neděli světil u řeky s rybářským prutem v ruce. Rennée si čas od času vyzkoušela nějakou novou církev, ale podobně jako při svém krátkém koketování s tenisem, keramikou, jógou a francouzštinou toho nechala dřív, než jsem si jejího náboženského zápalu stihla všimnout.
"Je mi jasné, že takhle od upíra to všechno zní poněkud bizarně." Zasmál se, protože věděl, že jejich nenucené užívání toho slova mě nikdy nepřestane šokovat. "Ale doufám, že i pro nás má tenhle život nějaký smysl. I když připouštím, že je to běh na dlouhou trať," pokračoval vesele. "Na každý pád jsme zatracení. Ale mám v sobě takovou pošetilou naději, že nám snad bude připočteno k dobru, že jsme se snažili."
"Mně to pošetilé nepřipadá," zamumlala jsem. Nedokázala jsem si představit nikoho, ani nějakého boha, na koho by Carlisle neudělal dojem. Navíc jediné nebe, které bych ocenila, by bylo takové, do kterého by pustili i Edwarda. "A nevím o nikom, komu by to tak připadalo."
"Abych řekl pravdu, jsi první, kdo se mnou souhlasí."
"Ostatní to takhle necítí?" zeptala jsem se překvapeně a myslela na jednoho konkrétního z nich.
Carlisle znovu uhodl směr mých myšlenek. "Edward se mnou souhlasí jenom do určité míry. Podle něj Bůh a nebe existují… a stejně tak peklo. Ale nevěří, že je pro nás připravený nějaký posmrtný život." Carlisle mluvil velice potichu; díval se z velkého okna nad dřezem, oči ponořené do tmy. "Víš, on si myslí, že jsme ztratili duši."
Okamžitě se mi vybavila Edwardova slova z dnešního odpoledne: pokud ovšem nechceš umřít - nebo co se to s námi vlastně děje. Žárovka nad hlavou mi zablikala.
"V tom je hlavní problém, viď?" uhodla jsem. "To proto je tak paličatý, pokud jde o

Nový měsíc 1.kapitola 2. část

26. ledna 2010 v 15:47 | Terisek |  Nový měsíc online ke čtení
U oběda jsme si sedli k našemu obvyklému stolu.
U toho stolu existovalo podivné příměří. My tři - Edward, Alice a já - jsme seděli na jednom konci stolu. Ostatní moji přátelé, Mike a Jessica (kteří se nacházeli v nepříjemné porozchodové fázi), Angela a Ben (jejichž vztah letní prázdniny přežil), Erik, Conner, Tyler a Lauren (ačkoliv ta nespadala tak docela do kategorie přátel), všichni seděli u stejného stolu, ale na druhé straně neviditelné dělicí čáry. Ve slunných dnech, kdy se Edward s Alicí vždycky ze školy ulili, ta čára bez potíží mizela, a to se pak konverzace nenuceně nafoukla, abych se do ní taky vešla.
Edwardovi ani Alici nepřipadalo to drobné odstrkování nějak zvláštní nebo nepříjemné, jak by připadalo mně. Sotva si ho všimli. Lidé byli před Cullenovými vždycky podivně nesví, skoro se jich báli, ale nedovedli si pořádně vysvětlit, proč to tak je. Já jsem byla vzácnou výjimkou z tohoto pravidla. Občas to Edwardovi dělalo starosti, jak moc jsem v jeho blízkosti uvolněná. Myslel si, že je to hazard s mým zdravím - ten názor jsem vehementně odmítala, kdykoliv ho nadhodil.
Odpoledne uběhlo rychle. Škola skončila a Edward mě doprovázel k mému autu, jak to měl ve zvyku. Ale tentokrát mi podržel otevřené dveře na straně spolujezdce. Jeho auto mu určitě odveze domů Alice a on pojede se mnou, aby měl jistotu, že mu nikam neujedu.
Založila jsem si ruce na prsou a nehnula se, i když na mě pršelo. "Mám narozeniny, a nesmím řídit, jo?"
"Dělám, jako že žádné narozeniny nemáš, jak jsi to chtěla."
"Jestli nemám narozeniny, tak k vám dneska večer nejdu…"
"Tak dobře." Zabouchl dveře spolujezdce a prošel kolem mě, aby mi otevřel na straně řidiče. "Všechno nejlepší."
"Pšššt," tišila jsem ho váhavě. Vyšplhala jsem do otevřených dveří a přitom jsem litovala, že si nezvolil tu druhou možnost.
Já jsem řídila a Edward zatím ladil autorádio. Pohoršeně zavrtěl hlavou.
"To tvoje rádio má strašně mizerný příjem."
Zamračila jsem se. Nelíbilo se mi, když se do mého náklaďáčku navážel. Náklaďáček byl skvělé auto - měl svou osobnost, duši.
"Chceš pořádné stereo? Tak si jeď vlastním autem." Vypálila jsem ta slova ostřeji, než jsem měla v úmyslu, ale byla jsem tak nervózní z těch Aliciných plánů, že moje už tak ponurá nálada byla ještě černější. Nikdy jsem neměla špatnou náladu, když jsem byla s Edwardem, a tak když slyšel můj tón, jen stiskl rty, aby se neusmál.
Když jsem zaparkovala u nás před domem, naklonil se a vzal můj obličej do dlaní. Zacházel se mnou velmi opatrně, jemně mi tiskl jenom konečky prstů na spánky, lícní kosti, linii čelisti. Jako kdybych byla mimořádně křehká. Což jsem taky byla - přinejmenším v porovnání s ním.
"Měla bys mít dobrou náladu, obzvlášť dneska," zašeptal. Jeho sladký dech mi ovál obličej.
"A co když nechci mít dobrou náladu?" zeptala jsem se s přerývaným dechem.
Ve zlatých očích mu zadoutnalo. "To je zlé."
Hlava se mi už tak točila, ale on se naklonil ještě blíž a přitiskl mi na rty svoje ledová ústa. Určitě to udělal schválně, věděl, že se přestanu zaobírat svými obavami a soustředím se jen na to, abych nezapomínala dýchat.
Jeho ústa se mi tiskla na rty, chladná, hebká a něžná, tak jsem mu ovinula paže kolem krku a plně se ponořila do toho polibku - s dychtivostí až příliš velkou. Ucítila jsem, jak se mu koutky zvedly, pak pustil můj obličej a sáhl dozadu, aby se vymanil z mého objetí.
Edward byl od začátku velmi opatrný a stavěl našemu fyzickému vztahu mnoho hranic, a sice z toho prostého důvodu, abych vůbec zůstala naživu. Ačkoliv jsem respektovala nutnost udržovat bezpečnou vzdálenost mezi mou kůží a jeho jedovatými, jako břitva ostrými zuby, často jsem na takovéto triviální věci zapomínala, když mě líbal.
"Buď hodná, no tak," dýchal mi do tváře. Znovu mě něžně políbil a pak se odtáhl a ovinul mi ruce zezadu kolem pasu.
Tep mi bušil v uších. Položila jsem si ruku na srdce. Tlouklo mi pod dlaní jako splašené.
"Myslíš, že se v tom někdy zlepším?" divila jsem se hlavně sama pro sebe. "Aby se mi srdce nesnažilo vyskočit z těla pokaždé, když se mě dotkneš?"
"Upřímně doufám, že ne," odpověděl trochu samolibě.
Obrátila jsem oči v sloup. "Tak se radši půjdeme podívat, jak ze sebe Kapuleti s Monteky dělají fašírku, jo?"
"Tvoje přání je mi rozkazem."
Edward se natáhl na gauč, zatímco jsem pouštěla film a přetáčela úvodní titulky. Když jsem se posadila před něj na kraj pohovky, ovinul mi paže kolem pasu a přitiskl si mě na prsa. Nebylo to tak pohodlné, jako kdybych se opřela do polštáře, protože měl hruď tvrdou a studenou - a dokonale stavěnou - jako ledová socha, ale rozhodně mi to takhle bylo milejší. Stáhl starou vlněnou deku přehozenou přes opěradlo pohovky a zabalil mě do ní, abych tak přitisknutá k němu nezmrzla.
"Víš, Romeo mi odjakživa trochu leze na nervy," poznamenal, když film začal.
"Co ti vadí na Romeovi?" zeptala jsem se trochu dotčeně. Romeo byl jednou z mých nejoblíbenějších literárních postav. Než jsem poznala Edwarda, byla jsem do něj svým způsobem zabouchnutá.
"No, tak zaprvé, je zamilovaný do té Rosaliny - nemáš pocit, že je trochu přelétavý? A pak, pár minut po svatbě, zabije Juliina bratrance. To není zrovna podařené. Dělá jednu chybu za druhou. Dokonale si šlape po štěstí, od začátku do konce."
Povzdechla jsem si. "Chceš, abych se na to dívala sama?"
"Ne, já se stejně budu většinou dívat na tebe, tak co." Prsty mi kreslil obrázky po kůži na paži, až mi z toho naskakovala husí kůže. "Budeš brečet?"
"Asi ano," připustila jsem, "pokud budu dávat pozor."
"Tak to tě nebudu rušit." Ale cítila jsem jeho rty ve vlasech, a to mou pozornost velmi rozptylovalo.
Film mě nakonec vtáhl do děje, za což jsem z velké části mohla děkovat tomu, že mi Edward šeptal Romeovy verše do ucha - v porovnání s jeho neodolatelným sametovým hlasem zněl hercův hlas slabě a chraptivě. A k jeho pobavení jsem se opravdu rozplakala, když se Julie probudila a zjistila, že její novomanžel je mrtvý.
"Uznávám, že tady mu trochu závidím," prohlásil Edward, když mi osušoval slzy pramenem mých vlasů.
"Je moc hezká."
Vydal znechucený zvuk. "Nezávidím mu tu holku - jenom to, jak snadno může spáchat sebevraždu," objasnil žertovným tónem. "Vy lidé to máte tak jednoduché! Stačí vám vypít lahvičku výtažků z bylin…"
"Cože?" zalapala jsem po dechu.
"Jednou jsem o tom přemýšlel a z Carlisleovy zkušenosti jsem usoudil, že to nebude tak jednoduché. Nejsem si ani jistý, kolika způsoby se Carlisle zpočátku snažil zabít… když si uvědomil, čím se stal…" Jeho hlas, který předtím zvážněl, získal zase nádech lehkosti. "A pořád se těší skvělému zdraví."
Otočila jsem se, abych mu viděla do tváře. "O čem to tu mluvíš?" zeptala jsem se. "Jak to myslíš, že jsi o tom jednou přemýšlel?"
"Letos na jaře, když tě… málem zabili…" Odmlčel se, zhluboka se nadechl a dalo mu práci vrátit se k tomu škádlivému tónu. "Samozřejmě jsem se snažil zaměřit se na to, abych tě našel živou, ale zároveň jsem v koutku mysli spřádal plány pro případ, že by to nevyšlo. Jak jsem říkal, já bych to neměl tak snadné jako obyčejný člověk."
Hlavou mi na vteřinu projela vzpomínka na mou poslední cestu do Phoenixu a udělalo se mi mdlo. Cítila jsem to tak jasně - oslepující slunce, vlny horka vystupující z betonu, a já utíkám s úzkostným spěchem, abych se setkala se sadistickým upírem, který mě chtěl umučit k smrti. James na mě čekal v zrcadlové místnosti a mou matku držel jako rukojmí - nebo tak jsem si to aspoň myslela. Nevěděla jsem, že je to všechno jenom lest. Stejně jako James nevěděl, že mě Edward spěchá zachránit; Edward to stihl včas, ale bylo to za pět minut dvanáct. Prsty jsem si podvědomě objížděla srpkovitou jizvu na paži, která byla vždycky o pár stupňů chladnější než ostatní kůže.
Zavrtěla jsem hlavou - jako kdybych ze sebe dokázala setřást špatné vzpomínky - a snažila jsem se pochopit, jak to Edward myslel. Žaludek se mi nepříjemně sevřel. "Plány pro případ, že by to nevyšlo?" opakovala jsem.
"No, byl jsem rozhodnutý, že bez tebe nebudu dál žít." Zvedl oči v sloup, jako kdyby to bylo nad slunce jasné. "Ale nebyl jsem si jistý, jak to provést - věděl jsem, že Emmett ani Jasper by mi nikdy nepomohli… takže jsem si říkal, že asi pojedu do Itálie a vyvedu něco, čím bych vyprovokoval Volturiovy."
Nechtělo se mi věřit, že to myslí vážně, ale jeho zlaté oči byly zamyšlené, zaostřené na něco v dálce, jak přemítal o způsobech, jak ukončit vlastní život. Popadla mě zuřivost.
"Kdo jsou to Volturiovi?" zeptala jsem se.
"Volturiovi jsou rodina," vysvětlil mi s pohledem stále nepřítomným. "Velmi stará, velmi mocná rodina našeho druhu. V našem světě jsou přímo něco jako královská rodina, řekl bych. Carlisle s nimi nedlouho po své proměně krátce žil v Itálii, ještě předtím, než se usadil v Americe - pamatuješ, jak jsem ti o tom vyprávěl?"
"Samozřejmě že se pamatuju."
Nikdy bych nezapomněla na to, jak jsem poprvé přišla k nim domů, do toho velikého bílého domu u řeky, pohřbeného hluboko v lese, ani na pokoj, kde měl Carlisle - Edwardův skutečný otec v tolika ohledech - celou stěnu plnou obrazů, které vyprávěly jeho osobní příběh. Nejživější plátno v nejdivočejších barvách, to největší, které tam viselo, bylo z doby, kdy Carlisle žil v Itálii. Samozřejmě že jsem se pamatovala na čtveřici mužů s jemnými andělskými tvářemi, které malíř namaloval, jak stojí na nejvyšším balkonu a shlížejí dolů na hemžící se barevný dav pod nimi. Ačkoliv byl obraz starý několik století, Carlisle - ten světlovlasý anděl - se od té doby nijak nezměnil. A pamatovala jsem si i ty tři ostatní, Carlisleovy staré známé. Edward o těch třech krásných mužích - dva byli černovlasí, jeden měl vlasy sněhobílé - vůbec nemluvil jako o Volturiových. Říkal jim Aro, Caius a Marcus, noční patroni umění…
"S Volturiovými totiž není radno si zahrávat," pokračoval Edward, a vytrhl mě tak z mého snění. "Pokud ovšem nechceš umřít - nebo co se to s námi vlastně děje." Jeho hlas byl tak klidný, skoro jako by ho ta představa nudila.
Můj hněv se změnil ve zděšení. Vzala jsem jeho mramorový obličej do dlaní a pevně jsem ho držela.
"Něco takového už tě nesmí nikdy, říkám nikdy, ani napadnout!" prohlásila jsem. "Bez ohledu na to, co by se kdy mohlo stát se mnou, ty máš zakázáno si nějak ublížit!"
"Nikdy už tě žádnému nebezpečí nevystavím, takže je to záležitost čistě teoretická."
"Nevystavíš mě nebezpečí! Myslela jsem, že jsme se shodli na tom, že veškerá neštěstí si přivodím vlastní vinou!" zlobila jsem se čím dál víc. "Jak si vůbec můžeš něco takového myslet?" I kdybych byla mrtvá, představa, že by Edward přestal existovat, byla neskutečně bolestná.
"Co bys dělala ty, kdyby byla situace opačná?" zeptal se.
"To je něco jiného."
Zdálo se, že ten rozdíl nechápe. Uchichtl se.
"Co kdyby se ti něco stalo?" Zbledla jsem při té představě. "Chtěl bys, abych umřela i já?"
Po dokonalých rysech mu přejel záchvěv bolesti.
"Asi chápu, kam tím míříš… trochu," připustil. "Ale co bych si bez tebe počal?"
"Cokoliv, co jsi dělal předtím, než jsem se objevila a zkomplikovala ti celou existenci."
Povzdechl si. "Od tebe to zní tak jednoduše."
"Aby ne. Vážně nejsem nijak zajímavá."
Chtěl se hádat, ale pak toho nechal. "Sporný bod," připomněl mi. Najednou se napřímil do méně důvěrné polohy a zvedl mě vedle sebe, takže už jsme se navzájem nedotýkali.
"Charlie?" uhodla jsem.
Edward se usmál. Po chvíli jsem uslyšela zvuk policejního auta, které vjelo na příjezdovou cestu. Natáhla jsem se a vzala ho pevně za ruku. Tohle táta unese.
Charlie vstoupil dovnitř s krabicí pizzy v rukou.
"Ahoj, děti." Usmál se na mě. "Myslel jsem, že když máš narozeniny, dáš si ráda pohov od vaření a umývání nádobí. Máte hlad?"
"Jasně. Díky, tati."
Charlie Edwardův zjevný nedostatek chuti k jídlu nekomentoval. Už si zvykl, že Edward nikdy nevečeří.
"Vadilo by vám, kdybych si Bellu na večer vypůjčil?" zeptal se Edward, když jsme s Charliem dojedli.
S nadějí jsem se podívala na Charlieho. Třeba se na narozeniny dívá jako na rodinnou událost, při které má člověk zůstat doma - tohle byly moje první narozeniny od té doby, co se moje mamka Renée znovu vdala a odjela žít na Floridu, takže jsem nevěděla, co mám očekávat.
"To je v pohodě - Mariners hrajou dnes večer se Sox," vysvětloval Charlie a moje naděje se rozplynula. "Takže by ze mě stejně byl společník na baterky… Na." Vytáhl foťák, který mi dal na návrh Renée (protože budu potřebovat fotky, kterými bych zaplnila svoje album), a hodil mi ho.
Jako kdyby mě neznal - s koordinací jsem měla vždycky problémy. Foťák mi sklouzl ze špičky prstu a padal na podlahu. Edward ho stihl zachytit dřív, než se rozbil na linoleu.
"Pěkný zásah," poznamenal Charlie. "Jestli dnes večer Cullenovi pořádají nějakou trachtaci, Bello, měla bys udělat pár fotek. Znáš mámu - bude chtít vidět obrázky dřív, než je stihneš nafotit."
"Dobrý nápad, Charlie," pochválil ho Edward a podal mi foťák.
Namířila jsem ho na Edwarda a pořídila první fotku. "Funguje."
"To je dobře. Tak si to, děti, hezky užijte." Tím nám dal Charlie jasně najevo, že můžeme jít, a už si to mířil do obýváku k televizi.
Edward se vítězoslavně usmál a vzal mě za ruku, aby mě odtáhl z kuchyně.
Když jsme došli k náklaďáčku, otevřel mi znovu dveře spolujezdce, a tentokrát jsem nic nenamítala. Pořád mi dělalo potíže najít ve tmě skrytou odbočku k jejich domu.
Edward jel městem na sever, viditelně popuzen rychlostním omezením, které mu vnucoval můj prehistorický Chevy. Když z něj chtěl vymáčknout víc než padesátku, motor řval ještě hlasitěji než obvykle.
"Uklidni se," mírnila jsem ho.
"Víš, co by se ti moc hodilo? Takové hezké malé Audi kupé. Tichoučké, velký výkon…"
"Můj náklaďáček je naprosto v pořádku. A když už mluvíme o drahých zbytečnostech, kdybys věděl, kdo se hodí k tobě, neutrácel bys žádné peníze za moje dárky k narozeninám."
"Ani halíř," řekl způsobně.
"Dobře."
"Můžeš mi prokázat laskavost?"
"Záleží na tom, o co jde."
Povzdechl si a jeho líbezný obličej najednou zvážněl. "Bello, poslední skutečné narozeniny, které se u nás slavily, byly Emmettovy v roce 1935. Buď na nás hodná a vyjdi nám dneska večer trochu vstříc. Všichni jsou nadšení a nemůžou se dočkat."
Vždycky mě to trochu vyplašilo, když vyrukoval s něčím takovým. "Dobře, budu se chovat slušně."
"Asi bych tě měl upozornit…"
"To bych prosila."
"Když říkám, že jsou všichni nadšení… mám na mysli opravdu všechny."
"Každého z nich?" vypravila jsem ze sebe. "Myslela jsem, že Emmett s Rosalií jsou v Africe." Všichni ostatní ve Forks se domnívali, že starší dva ze sourozenců Cullenových letos odjeli studovat na univerzitu v Dartmouthu, ale já jsem byla lépe informovaná.
"Emmett chtěl být u toho."
"Ale… Rosalie?"
"Já vím, Bello. Neboj se, bude se chovat, jak se patří."
Neodpověděla jsem. Jako kdybych se mohla nebát. Na rozdíl od Alice mě Edwardova druhá "adoptovaná" sestra, půvabná zlatovlasá Rosalie, neměla zrovna v lásce. Vlastně to bylo ještě horší. Podle Rosalie jsem byla nevítaným vetřelcem ve skrytém životě její rodiny.
Cítila jsem se kvůli současné situaci příšerně provinile, domnívala jsem se totiž, že právě kvůli mně Emmett s Rosalií otálejí s návratem domů, i když na druhou stranu jsem měla v skrytu duše radost, že se s Rosalií nemusím vídat. Po Emmettovi, Edwardovu veselém statném bratrovi, se mi ale opravdu stýskalo. V mnohém mi totiž připomínal staršího bratra, kterého jsem vždycky chtěla… jenom z něj někdy šel daleko větší strach.
Edward usoudil, že radši změní téma. "Takže, když mi nedovolíš koupit ti Audi, nechtěla bys k narozeninám něco jiného?"
Šeptem jsem vyhrkla: "Ty víš, co chci."
Jeho mramorové čelo se zvrásnilo hlubokými vráskami, jak se zamračil. Určitě ho teď mrzelo, že se radši nebavíme dál o Rosalii.
Dneska už jsme se na toto téma dohadovali až dost.
"Dnes večer ne, Bello. Prosím tě."
"No, tak možná od Alice dostanu dárek, jaký bych si přála."
Edward zavrčel - hlubokým, hrozivým hlasem. "Tohle nebudou tvoje poslední narozeniny, Bello," přísahal.
"To není fér!"
Měla jsem dojem, že jsem slyšela, jak zaťal zuby.
Právě jsme přijížděli k domu. Ze všech oken prvních dvou poschodí zářilo jasné světlo. Pod stropem verandy visela dlouhá řada rozsvícených japonských lampionů a odrážela měkké světlo na obrovské cedry, které obklopovaly dům. Velké mísy s květinami - růžovými růžemi - lemovaly široké schodiště vedoucí ke vstupním dveřím.
Zasténala jsem.
Edward se párkrát zhluboka nadechl, aby se uklidnil. "Je to večírek," připomněl mi. "Snaž se nekazit zábavu."
"Jasně," zamumlala jsem.
Obešel auto, aby mi otevřel dveře, a podal mi ruku.
"Mám jednu otázku."
Obezřetně vyčkával.
"Když dám vyvolat ten film," řekla jsem a pohrávala si s foťákem v rukou, "budeš na fotkách vidět?"
Edward se dal do smíchu. Pomohl mi ven z auta, vytáhl mě po schodech a pořád se smál, zatímco mi otvíral domovní dveře.
Všichni čekali ve velkém obývacím pokoji; když jsem prošla dveřmi, pozdravili mě hlasitým sborovým "Hodně štěstí, zdraví, milá Bello!" a já jsem se přitom červenala a klopila oči. Předpokládám, že to byla Alice, která rozestavěla všude, kam jen to šlo, růžové svíčky a tucty křišťálových mis naplněných stovkami růží. Vedle Edwardova koncertního křídla byl stůl zakrytý bílým ubrusem, na kterém stál růžový narozeninový dort, další růže, komínek skleněných talířů a hromádka dárků zabalených do stříbrného papíru.
Bylo to stokrát horší, než jsem si dokázala představit.
Když Edward viděl moje muka, ochranitelsky mě objal kolem pasu a políbil mě na temeno.
Edwardovi rodiče, Carlisle a Esme - neskutečně mladí a roztomilí jako vždycky -, stáli nejblíž u dveří. Esme mě opatrně objala, svými měkkými vlasy barvy karamelu se mi otřela o tvář, jak mě líbala na čelo, a pak mi Carlisle položil paži kolem ramen.
"Za tohle se omlouvám, Bello," zašeptal mi. "Nedovedli jsme Alici udržet na uzdě."
Za nimi stáli Rosalie a Emmett. Rosalie se neusmívala, ale aspoň po mně pohledem nevrhala blesky. Emmettova tvář byla roztažená do širokého úsměvu. Neviděla jsem je několik měsíců; už jsem zapomněla, jak úchvatně nádherná Rosalie je - dívat se na ni skoro bolelo. A byl Emmett vždycky tak… velký?
"Ty ses vůbec nezměnila," prohlásil Emmett s předstíraným zklamáním. "Očekával jsem viditelný rozdíl, ale ty jsi pořád stejná, rudá ve tváři jako vždycky."
"To ti moc děkuju, Emmette," odpověděla jsem a zčervenala jsem ještě víc.
Zasmál se. "Musím na chvilku odejít," - odmlčel se a spiklenecky mrkl na Alici - "tak zatím nedělej nic legračního, ať mi to neuteče."
"Vynasnažím se."
Alice pustila Jasperovu ruku a přiskočila blíž, všechny zuby jí v úsměvu jiskřily v jasném světle. Vysoký blonďatý Jasper se také usmíval, ale držel si odstup, opíral se o trám u paty schodů. Myslela jsem si, že během těch pár dnů, které jsme museli strávit společně stěsnaní v hotelovém pokoji ve Phoenixu, svou averzi vůči mně překonal. Ale když jsme se vrátili a on byl zbaven dočasné povinnosti mě chránit, začal se ke mně chovat úplně stejně jako předtím - vyhýbal se mi, jak jen to bylo možné. Věděla jsem, že v tom není nic osobního, že je to jenom takové bezpečnostní opatření, a snažila jsem se na to moc nemyslet. Jasperovi dělalo větší potíže než ostatním dodržovat půst od lidské krve; jejímu pachu odolával mnohem hůř než členové jeho rodiny - neměl v tom ještě tak dlouhou praxi jako oni.
"Je čas rozbalit dárky," prohlásila Alice. Vzala mě chladnou rukou za loket a táhla mě ke stolu s dortem a blýskavými balíčky.
Nasadila jsem nejlepší mučednický výraz, jaký jsem svedla. "Alice, vím jistě, že jsem ti říkala, že nic nechci!"
"Ale já jsem tě neposlechla," přerušila mě sebevědomě. "Otevři to." Vzala mi z rukou fotoaparát a místo něj mi strčila velkou stříbrnou krabici.
Krabice byla tak lehká, jako by byla prázdná. Nahoře byl lísteček, na kterém stálo, že je to dárek od Emmetta, Rosalie a Jaspera. Celá nesvá jsem strhla papír a zírala na krabici, která se skrývala pod ním.
Byla to asi nějaká elektronika, v názvu to mělo spoustu číslic. Otevřela jsem krabici s nadějí, že budu moudřejší. Ale krabice opravdu byla prázdná.
"Ehm… děkuju."
Rosalie se neubránila úsměvu. Jasper se zasmál. "Je to stereo do tvého náklaďáčku," vysvětlil. "Emmett ho právě instaluje, abys nám ho nemohla vrátit."
Alice byla přede mnou vždycky o krok napřed.
"Děkuju, Jaspere, děkuju, Rosalie," řekla jsem jim a usmála jsem se, když jsem si vzpomněla na Edwardovy stížnosti ohledně mého autorádia dnes odpoledne - všechno to bylo samozřejmě předem domluvené. "Děkuju, Emmette!" zavolala jsem hlasitěji.
Zaslechla jsem jeho ohlušující smích z auta a také jsem se neubránila smíchu.
"Teď otevři dárek ode mě a od Edwarda," nabádala mě Alice a hlas jí přeskakoval vzrušením. Držela v ruce malý plochý čtverhranný balíček.
Otočila jsem se, abych po Edwardovi šlehla baziliščím pohledem. "Něco jsi mi slíbil."
Než jsem mohla odpovědět, vpadl Emmett do dveří. "Právě včas!" zavýskl. Natlačil se vedle Jaspera, který se také posunul blíž než obvykle, aby dobře viděl.
"Neutratil jsem ani halíř," ujistil mě Edward. Smetl mi pramen vlasů z obličeje, až se mi kůže pod jeho dotykem zachvěla.
Zhluboka jsem se nadechla a otočila se k Alici. "Tak mi to podej," vzdychla jsem.
Emmett se radostně zachechtal.
Vzala jsem balíček a otočila oči po Edwardovi; přitom jsem strčila prst pod okraj papíru a škubla jsem pod páskou.
"Sakra," zamručela jsem, když mě papír řízl do prstu; vytáhla jsem prst, abych se podívala, jakou škodu to napáchalo. V drobné rance se perlila jediná kapka krve.
Pak se všechno seběhlo hrozně rychle.
"Ne!" zařval Edward.
Vrhl se na mě a strhl mě dozadu přes stůl. Ten spadl, stejně jako já, a spolu s ním i dort a dárky, květiny a talíře. Přistála jsem ve změti rozbitého skla.
Jasper narazil do Edwarda; zarachotilo to, jako když padají kameny ze skály.
Ozval se jiný zvuk, hrozivé vrčení, které vycházelo hluboko z Jasperovy hrudi. Jasper se snažil protáhnout se kolem Edwarda; scvakl zuby jen pár centimetrů od Edwardova obličeje.
V příští vteřině Edward popadl Jaspera zezadu a sevřel ho mohutnými ocelovými pažemi, ale Jasper se s ním pral, jeho divoké prázdné oči byly upřené jenom na mě.
Kromě šoku jsem cítila taky bolest. Spadla jsem na podlahu vedle piana, s rukama instinktivně rozhozenýma, abych zmírnila ten náraz, do ostrých skleněných střepů. Až teď jsem ucítila spalující, bodavou bolest, která vystřelovala od zápěstí až do loketní jamky.
Omámená a dezorientovaná jsem vzhlédla od jasně rudé krve, která mi pulzovitě vystřikovala z paže - do horečnatých očí šesti náhle lačných upírů.

Nový měsíc 1.kapitola 1.část

26. ledna 2010 v 15:46 | Terisek |  Nový měsíc online ke čtení

1. OSLAVA

Byla jsem na devadesát devět procent přesvědčená, že je to jenom sen.
Důvodů, proč jsem si byla tak jistá, bylo víc. Zaprvé jsem stála v zářivém kuželu slunečního světla - v takovém tom oslepujícím jasném slunci, jaké v mém novém domově v deštivém městečku Forks ve státě Washington nikdy nesvítilo. A zadruhé jsem se dívala na svou babičku Marii. Babička byla už šest let mrtvá, takže jsem svou teorii o snu měla slušně podloženou.
Babička se moc nezměnila; její tvář vypadala přesně tak, jak jsem si ji pamatovala. Kůži měla měkkou a zvadlou, poskládanou do tisíce drobných záhybů, které jemně přiléhaly ke kostem vespod. Vypadala jako sušená meruňka, jenom s chomáčem hustých bílých vlasů, které její hlavu obklopovaly jako mrak.
Naše ústa - ta její byla jeden scvrklý faldík vedle druhého - se roztáhla do stejně překvapeného pousmání v přesně ten samý okamžik. Bylo zřejmé, že taky nečekala, že mě tady uvidí.
Chtěla jsem se jí na něco zeptat; měla jsem tolik otázek - v prvé řadě, kde se vzala v mém snu? Co dělala v těch uplynulých šesti letech? Jak se má děda, a shledali se spolu vůbec tam, kde teď jsou? - ale ona otevřela pusu ve stejnou chvíli jako já, a tak jsem mlčela, aby mohla promluvit první. Ona však taky byla zticha, a pak jsme se z rozpaků obě usmály.
"Bello?"
Nebyla to babička, kdo mě zavolal jménem, a tak jsme se obě otočily, abychom viděly, kdo to k nám přichází. Já jsem se nemusela dívat, abych věděla, kdo to je; tenhle hlas bych poznala všude na světě - poznala a zareagovala na něj, ať bych byla vzhůru nebo bych spala… i kdybych byla mrtvá, to se vsadím. Hlas, pro který bych skočila do ohně - nebo, aby to nebylo tak dramatické, kvůli kterému bych se dennodenně cákala v studeném a nikdy nekončícím dešti.
Edward.
Ačkoliv se mě při pohledu na něj vždycky zmocňovalo radostné vzrušení - při vědomí, ve spánku, kdykoliv - a ačkoliv jsem si byla téměř jistá, že jde jenom o sen, zpanikařila jsem, když jsem viděla, jak k nám Edward kráčí v tom zářivém slunci.
Zpanikařila jsem, protože babička neměla tušení, že jsem se zamilovala do upíra - to ostatně nevěděl nikdo -, takže jak jí asi tak vysvětlím, že se třpytivé sluneční paprsky odrážejí od jeho kůže v tisících duhových odlesků, jako kdyby byl stvořený z křišťálu nebo diamantu?
No, babi, možná sis všimla, že můj kluk jiskří. To on tak na sluníčku prostě dělá. Tím si nemusíš lámat hlavu…
Co ho to napadlo? Jediný důvod, proč žil ve Forks, nejdeštivějším místě na světě, byl ten, že mohl za dne vycházet ven, aniž by přitom prozradil rodinné tajemství. Ale teď se tady svým půvabným krokem blížil ke mně - na andělské tváři ten nejkrásnější úsměv -, jako kdybych tu byla úplně sama.
V tu chvíli jsem si přála, abych nebyla jedinou výjimkou, na kterou neplatí jeho tajemný talent; i když jinak jsem byla vděčná, že jsem jediný člověk, jehož myšlenky nedokáže slyšet tak jasně, jako by byly vysloveny nahlas. Teď bych dala nevímco, jen aby mě slyšel, aby zachytil varování, které jsem na něj v duchu křičela.
Vrhla jsem zpanikařený pohled zpátky na babičku, a viděla jsem, že už je pozdě. Právě se otočila a zírala na mě, v očích stejně vyplašený výraz jako já.
Edward - pořád s tím nádherným úsměvem, z kterého se mi srdce pokaždé málem rozskočilo - mě jednou rukou objal kolem ramen a otočil se směrem k babičce.
Babiččin výraz mě překvapil. Místo aby se tvářila zděšeně, dívala se na mě bojácně, jako kdyby čekala na pokárání. A stála v tak divné pozici - jednu paži držela nepřirozeně od těla, nataženou ve vzduchu a zakroucenou. Jako kdyby tou rukou objímala někoho, koho jsem neviděla, někoho neviditelného…
Až pak, když jsem se podívala pozorněji, jsem si všimla velikého pozlaceného rámu, který vroubil babiččinu postavu. Nechápavě jsem zvedla tu ruku, kterou jsem neměla ovinutou Edwardovi kolem pasu, a natáhla ji, abych se babičky dotkla. Udělala přesně ten samý pohyb jako v zrcadle. Ale tam, kde se naše prsty měly setkat, nebylo nic než studené sklo…
Můj sen znenadání přešel závratnou rychlostí v noční můru.
To nebyla babička.
To jsem byla já. Já v zrcadle. Já - stará, vrásčitá, seschlá.
Vedle mě stál Edward, který v zrcadle nevrhal žádný odraz, nesmírně krásný, navěky sedmnáctiletý.
Přitiskl své dokonalé ledové rty na mou zvadlou tvář.
"Všechno nejlepší k narozeninám," zašeptal.
* * *
S trhnutím jsem se probudila - oči doširoka vytřeštěné - a zalapala jsem po dechu. Oslepující slunce z mého snu vystřídalo kalné šedé světlo, to známé světlo zamračeného rána.
Jenom sen, říkala jsem si, byl to jenom sen. Zhluboka jsem se nadechla a pak jsem znovu vylítla, když se rozřinčel budík. Malý kalendář v koutku displeje mi oznamoval, že dnes je třináctého září.
Byl to jenom sen, ale svým způsobem přinejmenším docela prorocký. Dnes jsem totiž měla narozeniny. Oficiálně mi bylo osmnáct let.
Tohoto dne jsem se už několik měsíců obávala. A když teď nadešel, bylo to ještě horší, než jsem čekala. Cítila jsem to - byla jsem starší. Člověk stárne každým dnem, ale tohle bylo jiné, horší, definovatelné. Bylo mi osmnáct.
A tolik Edwardovi nikdy nebude.
Když jsem si šla čistit zuby, byla jsem skoro překvapená, že ta tvář v zrcadle se nezměnila. Zírala jsem na sebe a hledala na své bledé pleti nějaké známky hrozících vrásek. Jediné vrásky ovšem byly ty na mém čele, a věděla jsem, že kdybych se dokázala uvolnit, zmizely by. Nedokázala jsem to. Obočí nad znepokojenýma hnědýma očima se mi stahovalo v ustaranou čáru.
Byl to jenom sen, připomínala jsem si znovu. Jenom sen… ale také moje nejhorší noční můra.
Vynechala jsem snídani, jak jsem spěchala, abych co nejrychleji vypadla z domu. Tátovi jsem ovšem tak docela uniknout nemohla, a tak jsem s ním musela strávit pár minut a sršet veselostí. Upřímně jsem se snažila jásat nad dárky, o které jsem ho nežádala, ale pokaždé, když jsem se musela usmát, mi bylo do breku.
Snažila jsem se sebrat po cestě do školy. Vzpomínka na babičku - ani za nic bych si nepřiznala, že jsem to byla já sama - se dala jen těžko vypudit z hlavy. Zmocnila se mě zoufalost, které jsem se nedokázala zbavit, dokud jsem nezastavila na svém parkovacím místě před střední školou ve Forks a nezahlédla Edwarda, jak se nehybně opírá o své nablýskané stříbrné Volvo. Stál tam jako mramorová pocta nějakému zapomenutému pohanskému bohu krásy. Ten sen k němu nebyl dost spravedlivý. A on tam čekal na mě, stejně jako jindy.
V tu chvíli zoufalost zmizela; vystřídal ji údiv. Ani po půl roce chození s ním jsem nedokázala uvěřit, že si zasloužím takovou dávku štěstí.
Vedle něj stála jeho sestra Alice a také na mě čekala.
Samozřejmě že Edward a Alice nebyli doopravdy příbuzní (ve Forks se říkalo, že všechny sourozence Cullenovy si doktor Carlisle Cullen a jeho žena Esme adoptovali, protože oba byli prostě příliš mladí na to, aby měli vlastní dospívající děti), ale jejich kůže měla přesně ten samý bledý odstín, jejich oči měly stejný zvláštní zlatý nádech, pod očima měli ty samé fialové stíny. Alicina tvář, stejně jako Edwardova, byla neuvěřitelně krásná. Někomu, kdo byl v obraze - třeba mně -, ta vzájemná podobnost naznačovala, kdo jsou.
Když jsem viděla, jak na mě Alice čeká - žlutohnědé oči měla rozzářené vzrušením a v rukou držela malý hranatý balíček zabalený ve stříbrném papíru -, musela jsem se zamračit. Přece jsem jí říkala, že nic nechci, nic, žádné dárky, dokonce nestojím ani o to, aby mým narozeninám vůbec někdo věnoval nějakou pozornost. Zjevně moje přání ignorovala.
Zabouchla jsem dveře svého náklaďáčku značky Chevy, model z roku 1953 - na chodník se snesla sprška rezavých vloček -, a šla jsem pomalu k nim. Alice ke mně přiskočila a její elfí obličej zářil pod rozježenými černými vlasy.
"Všechno nejlepší, Bello!"
"Pšššt!" zasyčela jsem a rozhlédla se kolem, abych se ujistila, že to nikdo neslyšel. To poslední, oč jsem stála, byla nějaká oslava té ponuré události.
Ignorovala mě. "Chceš si rozbalit dárek hned, nebo až potom?" zeptala se nedočkavě, zatímco jsme kráčely k Edwardovi, který stále čekal opodál.
"Žádné dárky," zamručela jsem na protest.
Zdálo se, že konečně pochopila, v jaké jsem náladě. "Jak chceš… tak tedy potom. Líbilo se ti album, které ti poslala maminka? A foťák od Charlieho?"
Povzdechla jsem si. Samozřejmě že věděla, jaké jsem dostala dárky. Edward nebyl jediný, kdo měl v jejich rodině neobvyklé nadání. Alice "viděla", co moji rodiče plánují, jakmile se pro to oni sami rozhodli.
"Jo. Jsou úžasné."
"Myslím, že je to pěkný nápad. Maturantka jsi jenom jednou. Můžeš si zdokumentovat, jaké to je."
"Kolikrát jsi ty byla maturantka?"
"To je něco jiného."
V tu chvíli jsme došly k Edwardovi a on ke mně napřáhl ruku. Nedočkavě jsem se jí chopila a na chvíli přitom zapomněla na svou ponurou náladu. Jeho kůže byla jako vždycky hladká, tvrdá a velmi studená. Zlehka mi stiskl prsty. Podívala jsem se mu do vlhkých topazových očí a moje srdce jako by také něco stisklo, už ne tak zlehka. Když slyšel, jak se mi zajíkl srdeční rytmus, znovu se usmál.
Zvedl volnou ruku a ledovým konečkem prstu mi objížděl rty. "Takže jsme se dohodli, že ti nesmím popřát všechno nejlepší k narozeninám, je to tak?"
"Ano. Tak to je." Nikdy jsem nedokázala dost dobře napodobit tu jeho dokonale plynulou, kultivovanou výslovnost. Něco takového si člověk mohl osvojit leda tak v minulém století.
"Já jen pro kontrolu." Rukou si prohrábl rozcuchané vlasy. "Co kdyby sis to rozmyslela. Mám dojem, že většina lidí má narozeniny a dárky celkem v oblibě."
Alice se zasmála a znělo to jako stříbrná zvonkohra. "Jasně že se ti to bude líbit. Dneska na tebe má být každý hodný a dělat všechno po tvém, Bello. Tak co je na narozeninách tak strašného?" Z její strany to byla jen řečnická otázka.
"Stárnutí," odpověděla jsem přesto, a hlas jsem neměla tak klidný, jak bych si přála.
Edwardovi vedle mě ztuhl úsměv do tvrdé linky.
"Osmnáct není žádný věk," opáčila Alice. "Nebývá to snad u žen tak, že čekají až do svých devětadvaceti, než začnou vyšilovat kvůli narozeninám?"
"Je to víc, než kolik je Edwardovi," zamručela jsem.
Povzdechl si.
"Jenom na papíře," nedala se Alice a v očích jí vesele hrálo. "A jenom o jeden jediný rok, no, to je toho."
Říkala jsem si, že… kdybych si mohla být jistá budoucností, po jaké jsem toužila, jistá tím, že budu navěky s Edwardem, Alicí a ostatními Cullenovými (pokud možno ne jako vrásčitá stará paní)… pak by pro mě rok nebo dva tím či oním směrem taky moc neznamenal. Ale Edward se zarputile stavěl proti jakékoliv budoucnosti, v které bych byla proměněná. Jakékoliv budoucnosti, v které bych se stala tím, co on - v které bych byla taky nesmrtelnou.
Říkal tomu slepá ulička.
Abych byla upřímná, vážně jsem nechápala, o co mu jde. Co bylo tak úchvatného na smrtelnosti? Upírský život mi nepřipadal tak strašný - alespoň ne takový, jaký vedli Cullenovi.
"V kolik hodin k nám přijedeš?" změnila Alice téma. Z jejího výrazu jsem poznala, že připravuje přesně to, čemu jsem se za každou cenu chtěla vyhnout.
"Nevěděla jsem, že mám v úmyslu jezdit k vám."
"Ale no tak, to není fér, Bello!" stěžovala si. "Přece nám takhle nezkazíš všechnu radost, no ne?"
"Myslela jsem, že když mám narozeniny, tak jde o to, co chci já."
"Přivezu ji od Charlieho hned po škole," odpověděl jí Edward, jako by se nechumelilo.
"Musím do práce," protestovala jsem.
"To tedy nemusíš," odporovala mi Alice rozhodně. "Už jsem o tom mluvila s paní Newtonovou. Prohodila si s tebou směnu v obchodě na pátek. Vzkazuje ti, že ti přeje všechno nejlepší."
"Já - já stejně nemůžu přijít," zajíkla jsem se a honem hledala nějakou výmluvu. "Já jsem ještě… to… ještě jsem se nepodívala na angličtinu, na Romea a Julii."
Alice se ušklíbla. "Umíš Romea a Julii nazpaměť."
"Ale pan Mason říkal, že to musíme vidět zahrané, abychom to dovedli plně ocenit - tak to přece Shakespeare zamýšlel."
Edward obrátil oči v sloup.
"Už jsi viděla film," namítla Alice.
"Ale ne to zpracování z šedesátých let. Podle Masona bylo nejlepší."
Konečně Alice odložila svůj sebejistý úsměv a zamračila se na mě. "Tak podívej, Bello, buď to půjde po dobrém, nebo po zlém, ale ať tak nebo tak -"
Edward její vyhrožování přerušil. "Uklidni se, Alice. Když se chce Bella dívat na film, proč by nemohla. Jsou to její narozeniny."
"Tak vidíš," dodala jsem.
"Přivezu ji kolem sedmé," pokračoval. "Aspoň budeš mít víc času na přípravy."
Alicin smích se znovu rozezvonil. "Tak dobře. Nashle večer, Bello! Bude to zábava, uvidíš." Zasmála se - v širokém úsměvu odhalila své naprosto dokonalé, blyštivé zuby -, pak mě zlehka políbila na tvář a odtančila na svou první hodinu dřív, než jsem se zmohla na odpověď.
"Edwarde, prosím tě…" začala jsem s prosíkem, ale on mi na rty přitiskl studený prst.
"Promluvíme si o tom později. Ať nepřijdeme pozdě na hodinu."
Nikdo se neobtěžoval podívat se po nás, když jsme si sedali na svá obvyklá místa v zadní části třídy. Už jsem s Edwardem chodila dost dlouho na to, aby si o nás ještě někdo povídal. Ani Mike Newton už se nenamáhal vrhat po mně pochmurné pohledy, které ve mně vzbuzovaly slabý pocit viny. Teď se na mě naopak usmál a já jsem byla ráda, protože už se snad doopravdy smířil s představou, že z nás budou vždycky jenom kamarádi. Mike se přes léto změnil - už nebyl v obličeji tak dětsky baculatý, měl zřetelněji vystouplé lícní kosti, a i jeho blonďaté vlasy prošly změnou; místo ježka je teď nosil delší, pečlivě nagelované do naoko ležérního účesu. Bylo na první pohled jasné, odkud bral inspiraci - ale málo platné, Edwardův zjev se nedal napodobit.
Jak den pokračoval, přemýšlela jsem, jak to zařídit, abych se vyvlékla z toho, co se na večer chystalo u Cullenových. Nejenže se budu muset veselit a oslavovat, když mám truchlivou náladu. Ale co je horší, určitě se mi všichni budou věnovat a budou mi dávat dárečky.
Pozornost zaměřená na moji osobu nikdy nevěstí nic dobrého, v tom by se mnou jistě souhlasil každý nešika a nemehlo, který přitahuje nehody tak jako já. Nikdo nestojí o světla ramp, když si v nich pravděpodobně nabije čumák.
A já jsem všechny velmi výrazně žádala - vlastně jsem jim to přímo přikazovala -, aby mi letos nedávali žádné dárky. Vypadalo to, že Charlie a Renée nejsou jediní, kdo se to rozhodli přehlížet.
Nikdy jsem neměla moc peněz, a nikdy mi to nevadilo. Renée mě živila z platu učitelky v mateřské školce. Ani Charlie ve své práci zrovna nezbohatl - byl policejním ředitelem v tomhle mrňavém městečku. Můj jediný osobní příjem pocházel z toho, že jsem tři dny v týdnu chodila pracovat do místního obchodu se sportovními potřebami. V takovémhle zapadákově jsem měla štěstí, že jsem vůbec našla práci. Každý halíř, který jsem vydělala, šel na můj mikroskopický fond určený na školné. (Vysoká škola byl plán B. Pořád jsem doufala v plán A, ale Edward byl tak neoblomný v rozhodnutí, že mě nepřipraví o mé lidství…)
Edward měl spoustu peněz - nechtěla jsem ani myslet na to, kolik. Peníze pro něj i pro ostatní členy jeho rodiny téměř nic neznamenaly. Byla to pro ně jenom suma, která narůstá - aby taky ne, vždyť měli k dispozici neomezený čas a sestru, která měla zvláštní nadání předvídat pohyby na burze. Edward moc nechápal, proč mu nechci dovolit, aby za mě utrácel peníze - proč je mi nepříjemné, když mě vezme do drahé restaurace v Seattlu, proč mi nesmí koupit auto, které by dokázalo jet rychleji než osmdesátkou, nebo proč mu nedovolím, aby mi zaplatil školné na vysoké (z plánu B byl totiž až směšně nadšený). Podle jeho názoru jsem byla jen zbytečně tvrdohlavá.
Ale jak jsem mu mohla dovolit, aby mi kupoval drahé věci, když jsem neměla nic, čím bych mu to oplatila? Z nějakého nepochopitelného důvodu chtěl chodit zrovna se mnou. Cokoliv, co mi dával nadto, jenom prohlubovalo ten nepoměr mezi námi.
Po zbytek dne už se ani Edward, ani Alice o mých narozeninách nezmiňovali, takže jsem se začala trochu uvolňovat.

Likke- li Possibility

25. ledna 2010 v 18:30 | Terisek |  New moon- soundrack


There's a Possibility,
There's a Possibility,
All that I had was all I'm gonna get

Hmmm....

There's a Possibility,
There's a Possibility,
All I'm gonna get is gonna be yours then
All I'm gonna get is gonna be yours then

So tell me when you hear my heart stop
You're the only one that knows
Tell me when you hear my silence
There's a possibility I wouldn't know

Hmmm.....
Hmmm...

know that when you leave,
Know that when you leave,
By blood and by me, you walk like a thief,
By blood and by me, and I fall when you leave.

So tell me when you hear my heart stop,
You're the only one that knows
Tell me when you hear my silence
There's a possibility I wouldn't know
So tell me when my silence's over
You're the reason why I'm closed
Tell me when you hear me falling
There's a possibility it wouldn't show

Hmmm...
Hmmm...

By blood and by me, and I'll fall when you leave
By blood and by me, I follow your lead

Hmmm...
Hmmm...
Hmmm...
Hmmm...



Je tu možnost,
Je tu možnost,
Vše, co jsem měla, bylo vše co jsem dostala.

MMMMMMMMMMMMMM ...

Je tu možnost,
Je tu možnost,
Všechno co jsem dostala odchází s tvým pohledem
Všechny co jsem dostala odchází s tvým pohledem

tak mi řekni kdy slyšíš, že moje srdce přestane bít
si jediný kdo to ví
řekni mi kdy slyšíš moje mlčení
je zde možnost, že bych to ja nevedela

MMMMMMMMMMMMMM ...
MMMMMMMMMMMMMM ...

vědouce, že když odejdeš
vědouce, že když odejdeš
????, kráčíš jako zloděj ,??????, ja upadá když ty odcházíš.

tak mi řekni kdy slyšíš, že moje srdce přestane bít, si jediný který to umí.
řekni mi kdy slyšíš moje mlčení, je zde možnost že bych to nevěděla.
tak mi řekni kdy můj smutek přešel, ty si důvod proč jsem uzavřená.
řekni mi kdy mě slyšíš padat, je tu možnost, že by se to neprojevilo.

MMMMMMMMMMMMMM ...
MMMMMMMMMMMMMM ...

?????, Budu padat když odejdeš
?????, Následuje tvůj příklad

MMMMMMMMMMMMMM ...
MMMMMMMMMMMMMM ...
MMMMMMMMMMMMMM ...
MMMMMMMMMMMMMM ..

Them yorke- Hearing damage

25. ledna 2010 v 18:26 | Terisek |  New moon- soundrack


A tear in my brain
Allows the voices in
They wanna push you off the path
With their frequency wires

And you can do no wrong
In my eyes
In my eyes
You can do no wrong
In my eyes
In my eyes

A drunken salesman
Your hearing damage
Your mind is restless
They say you're getting better
But you don't feel any better

Your speakers are blowing
Your ears are wrecking
Your hearing damage
You wish you felt better
You wish you felt better

You can do no wrong
In my eyes
In my eyes
You can do no wrong
In my eyes
In my eyes
In my

In my eyes
In my eyes
In my eyes


Slza v mém mozku
Umožňuje hlasy v
Chtějí tlačit vás z cesty
S jejich četnost dráty

A můžete udělat nic špatného
V mých očích
V mých očích
Můžete udělat nic špatného
V mých očích
V mých očích

Opilý prodavač
Vaše poškození sluchu
Vaše mysl je neklidná
Říká se, že jste stále lepší
Ale necítíte žádné zlepšení

Reproduktory jsou vyfukování
Vaše uši jsou havarijní
Vaše poškození sluchu
Budete chtít cítíte lépe
Budete chtít cítíte lépe

Můžete udělat nic špatného
V mých očích
V mých očích
Můžete udělat nic špatného
V mých očích
V mých očích
V mém

V mých očích
V mých očích
V mých očích

Muse- I Belongto you

25. ledna 2010 v 18:21 | Terisek |  New moon- soundrack


When these pillars get pulled down,
It will be you who wears the crown,
And I'll owe everything to you

How much pain has cracked your soul?
How much love would make you whole?
You're my guiding lightning strike

I can't find the words to say,
But they're overdue,
I've traveled half the world to say,
I belong to you

Then she attacks me like a Leo,
When my heart is split like Rio,
But, I assure you my debts are real

I can't find the words to say,
When I'm confused,
I've traveled half the world to say,
You are my mu

(Ah! Réponds à ma tendresse,
Verse-moi, verse-moi l'ivresse,
Réponds à ma tendresse,
Réponds à ma tendresse,
Ah! Verse-moi l'ivresse,
Verse-moi, verse-moi l'ivresse,
Réponds à ma tendresse,
Réponds à ma tendresse,
Ah! Verse-moi l'ivresse,
I belong,
I belong to you alone)

Use,
I can't find the words to say,
But they're overdue,
I've traveled half the world to say,
I belong to you


Když jsou pilíře zbořeny
Jsi to ty, kdo bude nosit korunu
A já ti budu vše dlužit.

Kolik bolesti rozbilo tvou duši?
Kolik lásky bude potřeba k její zacelení?
Jsi moje světlo, které mě vede.

Nemůžu najít slova, která bych řekl.
Ale ztratila význam.
Procestoval jsem půlku světa, abych řekl
Že patřím k tobě.

Pak na mě zaútočila jako lev.
Když mé srdce je rozděleno, jako Rio.
Ale ujišťuji tě, že mé pochyby jsou skutečné.

Nemůžu najít slova, která bych řekl,
Když jsem zmatený
Procestoval jsem půlku světa, abych řekl,
Že si moje

(Ah! Odpověz na mou lásku,
Nalij mi, nalij mi opojení,
Odpověz na mou lásku,
Odpověz na mou lásku,
Ah! Nalij mi opojení,
Nalij mi, nalij mi opojení,
Odpověz na mou lásku,
Odpověz na mou lásku,
Ah! Nalij mi opojení,
Patřím,
Patřím jen k tobě.

Nemůžu najít slova, která bych řekl.
Ale ztratila význam.
Procestoval jsem půlku světa, abych řekl
Že patřím k tobě.

lonaxx

24. ledna 2010 v 8:49 | Terisek |  Moje SBéčka

Go all the way

23. ledna 2010 v 10:23 | Terisek |  New moon- soundrack

Happy day, happy day, happy day, happy day, happy day,
we´re going all the way, we´re going all the way, we´re going all the way

(Chorus)
Happy day, happy day, happy day, we´re going all the way
Happy day, happy day, happy day, we´re going all the way
Tonight! Lightning stikes!
Let´s go into Twilight!

First time I saw you (when we first met)
I had the fever (as bad as it gets)
You let me see (much in my eyes)
It was so smooth, sparkle and shine
And it shined

La la la la la lalalala la la la la la
Tonight! Lightning strikes!
Let´s go into Twilight!

You asked me out on many dates
And took me to exotic places
You saw the look upon your face
You men must really love the chases
I´m going to let you have it like you´ve never had before
So take me
take me
take me...

Tonight! Lightning Strikes!
Let´s go into Twilight!

Go all the way with me, go all the way (x7)
Happy day, happy day, happy day, happy day, we´re going all the way!

! Chystám i překlad!

Full Moon

23. ledna 2010 v 10:14 | Terisek |  Stmívání- soundrack


When the full moon turns white that's when I'll come home
I am going out to see what I can sow
And I don't know where I'll go
And I don't know what I'll see
But I'll try not to bring it back home with me

Like the morning sun your eyes will follow me
As you watch me wander, curse the powers that be
Cause all I want is here and now but its already been and gone
Our intentions always last that bit too long

Far far away, no voices sounding, no one around me and
you're still there
Far far away, no choices passing, no time confounds me and you're still there

In the full moons light I listen to the stream
And in between the silence hear you calling me
But I don't know where I am and I don't trust who I've been
And If I come home how will I ever leave






When the full moon turns white that's when I'll come home
I am going out to see what I can sow
And I don't know where I'll go
And I don't know what I'll see
But I'll try not to bring it back home with me

Like the morning sun your eyes will follow me
As you watch me wander, curse the powers that be
Cause all I want is here and now but its already been and gone
Our intentions always last that bit too long

Far far away, no voices sounding, no one around me and
you're still there
Far far away, no choices passing, no time confounds me and you're still there

In the full moons light I listen to the stream
And in between the silence hear you calling me
But I don't know where I am and I don't trust who I've been
And If I come home how will I ever leave



Když úlněk zbělá,to je doba kdy půjdu domů
Jdu ven abych viděl co můžu osévat
A nevím kam pujdu
A nevím,co uvidím
Ale budu se snažit nepřinést si to s sebou domů

Jako ranní slunce mně budou tvé oči provázet
Jak pozoruješ moje toulání,síly jaké má tohle prokletí
Protože všechno co chci je tady a teď,ale to již bylo zmizelo
Ten kousek naší intenzity byl vždy moc dlouhý

Daleko,hlasy nezní,nikde nikdo
a ty tu pořád jsi
Daleko,žádné volby,žádný časový zmatek
já a ty tu pořád jsme

Ve světle úplňku slyším řeku
A v tichu mně ty voláš
Ale já nevím kde jsem a nevěřím,kdo jsem byl
A když přijdu ,dokážu někdy odejít??

Spotlight

23. ledna 2010 v 10:12 | Terisek |  Stmívání- soundrack

you got a whole lot left to say now
you knocked all your wind out
you just tried too hard and you froze
I know, I know

what do you say, what do you say

just take the fall
you´re one of us
the spotlight is on
oh the spotlight is on, oh

you know the one thing
you´re fighting to hold
will be the one thing
you´ve got to let go

and when you feel
the war cannot be won
you´re gonna die to try
what can´t be done

gonna stay stay out but
you don´t care
now is there nothing like
the inside of you anywhere

oh just take a fall
you´re one of us
the spotlight is on
oh the spotlight is on, yeah it´s on

because everyone would
rather watch you fall
and we all are, yeah
and we all are, yeah

just take a fall
you´re one of us
the spotlight is on
oh the spotlight is on
(just take the fall)
now you´re one of us

now you´re, now you´re,
now you´re, now you´re,
one of us
now you´re, now you´re,
now you´re, one of us

oh the spolight is on


máš spoustu levé říct hned
udeřený vám všechny vaše větru ven
jste právě pokusili příliš tvrdé a zmrazil
Já vím, já vím

Co vy na to, co říkáš

užijte pokles
si jeden z nás
pozornost, je na
oh pozornost je, oh

víte, že jedna věc
jste bojují držet
bude jedna věc
máte nechat jít

a když se cítíte
válku nelze vyhrát
jste umře vyzkoušet
Co nelze provést

chtěl zůstat zůstat mimo, ale
Nemáte péče
Nyní je tam nic obdobného
vnitřek jste kdekoliv

oh užijte pokles
si jeden z nás
pozornost, je na
oh pozornost je, ano je to na

protože každý by
spíše dívat jak pokles
a my všichni, ano
a my všichni, ano

užijte pokles
si jeden z nás
pozornost, je na
oh pozornost na
(užijte pokles)
Nyní jste jedním z nás

Nyní jste, teď jste,
Nyní jste, teď jste,
jeden z nás
Nyní jste, teď jste,
Nyní máte jeden z nás

oh v spolight na

Supermassive black hole

23. ledna 2010 v 10:06 | Terisek |  Stmívání- soundrack

Oh baby dont you know I suffer?
Oh baby can you hear me moan?
You caught me under false pretenses
How long before you let me go?

You set my soul alight
You set my soul alight

(You set my soul alight)
Glaciers melting in the dead of night
And the superstars sucked into the supermassive

(You set my soul alight)
Glaciers melting in the dead of night
And the superstars sucked into the 'supermassive'

I thought I was a fool for no-one
Oh baby I'm a fool for you
You're the queen of the superficial
And how long before you tell the truth

You set my soul alight
You set my soul alight

(You set my soul alight)
Glaciers melting in the dead of night
And the superstars sucked into the supermassive

(You set my soul alight)
Glaciers melting in the dead of night
And the superstars sucked into the 'supermassive'

Supermassive black hole
Supermassive black hole
Supermassive black hole

Glaciers melting in the dead of night
And the superstars sucked into the supermassive

Glaciers melting in the dead of night
And the superstars sucked into the supermassive

(You set my soul alight)
Glaciers melting in the dead of night
And the superstars sucked into the supermassive

(You set my soul alight)
Glaciers melting in the dead of night
And the superstars sucked into the supermassive

Supermassive black hole
Supermassive black hole
Supermassive black hole


Oh, baby, copak nevíš, že trpím?
Oh, baby, slyšíš mé sténání?
Chytila jsi mě pod falešnými záminkami
Jak douho před ním, než jsi mě nechala?

Zapálila si mi duši
Zapálila si mi duši

(Zapálila si mi duši)
Ledovce, tající za hluboké noci
a velké hvězdy, které vcucává ta supermasivní

Myslel jsem si, že jsem pro nikoho nebyl idiot
Oh, baby, jsem idiotem pro tebe
Jsi královna povrchnosti
a jak dlouho, než si řekla pravdu?

Zapálila si mi duši
Zapálila si mi duši

(Zapálila si mi duši)
Ledovce, tající za hluboké noce
a velké hvězdy, které vcucává ta supermasivní

(Zapálila si mi duši)
Ledovce, tající za hluboké noce
a velké hvězdy, které vcucává ta supermasivní

Supermasivní černá díra
Supermasivní černá díra
Supermasivní černá díra

Ledovce, tající za hluboké noce
a velké hvězdy, které vcucává ta supermasivní

Ledovce, tající za hluboké noce
a velké hvězdy, které vcucává ta supermasivní


(Zapálila si mi duši)
Ledovce, tající za hluboké noce
a velké hvězdy, které vcucává ta supermasivní


(Zapálila si mi duši)
Ledovce, tající za hluboké noce
a velké hvězdy, které vcucává ta supermasivní

Supermasivní černá díra
Supermasivní černá díra
Supermasivní černá díra

Death cab for cutie- Meet me on the equinox

17. ledna 2010 v 16:45 | Terisek |  New moon- soundrack


Meet me on th Equinox
Meet me half way
When the sun is perched
at it´s highest peek
in the middle of the day.


Let me give my love to you
Let me take your hand
As we walk in the dimming light
Or darling understand


That everything, everything ends,
That everything, everything ends.


Meet me on your best behavior
Meet me at your worst
For there will be no stone unturned
Or bubble left to burst.


Let me lay beside you Darling
Let me be your man
And let our bodies intertwine
But always understand.


That everything, everything ends,
That everything, everything ends.
That everything, everything, everything ends.


A window
An opened tomb
The sun crawls
Across your bedroom
A Halo
A waiting room
Your last breaths
Moving through

As everything, everything ends.
As everything, everything ends.
As everything, everything, everything
Everything, everything, everything ends.

Meet me on th Equinox
Meet me half way
When the sun is perched
at it´s highest peek
in the middle of the day.

Meet me on th Equinox
Meet me half way
When the sun is perched
at it´s highest peek
in the middle of the day.

That everything, everything ends.


Čakaj ma v čase rovnodennosti
Čakaj ma na pol cesty
Keď je slnko najvyššie na oblohe
Uprostred dňa


Dovol mi dať ti svoju lásku
Dovol mi chytiť ťa za ruku
Keď kráčame v tlmenom svetle
Miláčik, pochop


Že všetko, všetko končí
Že všetko, všetko končí


Čakaj ma, keď sa chováš príkladne
Čakaj ma, keď si nevrlá
Pretože žiadny kameň neostane neprevrátený
Ani žiadna bublina neprasknutá


Dovol mi ležať pri tebe, miláčik
Dovol mi byť tvojím mužom
A nechaj naše telá prepliesť sa
Ale vždy maj na mysli


Že všetko, všetko končí
Že všetko, všetko končí
Že všetko, všetko, všetko končí


Okno
Otvorená hrobka
Slnko sa plazí po spálni
Slnečný kruh
Čakáreň
Tvoj posledný dych
Tebou hýbe


Keď všetko, všetko končí
Keď všetko, všetko končí
Keď všetko, všetko, všetko končí
Všetko, všetko, všetko končí


Čakaj ma v čase rovnodennosti
Čakaj ma na pol cesty
Keď je slnko najvyššie na oblohe
Uprostred dňa


Dovol mi dať ti svoju lásku
Dovol mi chytiť ťa za ruku
Keď kráčame v tlmenom svetle
Miláčik, pochop


Že všetko, všetko končí



Je to sice ve slovenštině.........., ale aspoň něco.

Anya Marina Satellite heart

17. ledna 2010 v 16:37 | Terisek |  New moon- soundrack




So pretty/so smart
Such a waste of a young heart!
What a pity
what a sham
What's the matter with you, man?

Don't you see it's wrong/
can't you get it right?
Out of mind and outta sight
Call on all your girls,
don't forget the boys
Put a lid on all that noise!

I'm a satellite heart/
lost in the dark
I'm spun out so far/
you stop, I start
But I'll be true to you

I hear you're living out of state,
running in a whole new scene
you know i haven't slept in weeks,
you're the only thing i see

I'm a satellite heart/
lost in the dark
I'm spun out so far/
you stop, I start
But I'll be true to you

I'm a satellite heart/
lost in the dark
I'm spun out so far/
you stop I start
But I'll be true to you no matter what you do/
yeah I'll be true to you


yeah I'll be true to you
ooo ooo ooo oooo
ooo ooo ooo oooo



Tak pěkná, tak chytrá
Takový zmar jejího mladého srdce
Jaká lítost?
Jaká přetvářka?
Co je to s vámi muži?

Nevidíš, že je to chyba?
Nemůžeš ji napravit?
Prý co oči nevidí, srdce nebolí
Zavolej všechny holky
A nezapomeň na kluky
Jen prosím zastav ten hluk

Jsem srdce na orbitu
ztracené ve tmě
Odklonila jsem se daleko od kurzu
A ty se zastavíš o hvězdy
Ale já ti budu věrná

Slyším, že žiješ v jiném státě
Už jsi v úplně novém prostředí
Víš, už jsem nespala několik týdnů
Jsi jediný člověk, kterého vidím

Jsem srdce na orbitu
ztracené ve tmě
Odklonila jsem se daleko od kurzu
A ty se zastavíš o hvězdy
Ale já ti budu věrná

Jsem srdce na orbitu
ztracené ve tmě
Odklonila jsem se daleko od kurzu
A ty se zastavíš o hvězdy
Ale já ti budu věrná

Ať uděláš cokoliv
Já ti budu věrná
ooo ooo ooo oooo
ooo ooo ooo oooo

Nový měsíc Předmluva

17. ledna 2010 v 10:20 | Terisek |  Nový měsíc online ke čtení
Nový měsíc
Stephenie Meyerová
www.egmont.cz
EGMONT


Mému otci, Stephenu Morganovi - nikdo mi nikdy nedával víc láskyplné a bezvýhradné podpory než ty. Taky tě mám ráda.

Takové smršti lásky hrozí ztroskotáním,
v největším vzletu zprudka končívají,
jako když střelný prach a oheň vzplanou
v ničivém polibku.

(překlad Jiří Josek, pozn. překl.)
ROMEO A JULIE, jednání 2., scéna 6.





New Moon

Text copyright © 2006 by Stephenie Meyer
Translation © 2006 by Markéta Demlová
This edition published by arrangement
with Little, Brown and Company (Inc.), New York,
New York, USA. All rights reserved.
Vydalo nakladatelství EGMONT ČR, s. r. o.,
v Praze roku MMVI jako svou 1633. publikaci
Z anglického originálu New Moon
přeložila Markéta Demlová
Odpovědný redaktor Stanislav Kadlec
Technická redaktorka Alena Mrázová
Sazba Amos typografické studio, s. r. o.
Tisk Finidr, a. s.
TS 14. První vydání

ISBN 80-252-0514-2


PŘEDMLUVA

Měla jsem pocit, jako bych se lapila do takové té děsivé noční můry, kdy člověk musí utíkat, utíkat, až mu praskají plíce, a přitom nedokáže přinutit tělo, aby se hýbalo dostatečně rychle. Jak jsem se prodírala tím netečným davem, připadalo mi, že mám nohy stále pomalejší a pomalejší, ale ručičky obrovských věžních hodin nezpomalovaly. S neoblomnou, lhostejnou silou se neúprosně blížily ke konci - ke konci všeho.
Ale tohle nebyl sen, a na rozdíl od toho, jak to chodí v nočních můrách, jsem neběžela o svůj život; utíkala jsem, abych zachránila něco nekonečně cennějšího. Na mém vlastním životě mi v tuto chvíli příliš nezáleželo.
Alice říkala, že je bohužel dost pravděpodobné, že tu dnes obě zemřeme. Možná to mohlo dopadnout jinak, kdyby ji nesvazovalo to zářivé sluneční světlo; jenom já jsem mohla volně přeběhnout přes tohle prosluněné náměstí přecpané lidmi.
A já jsem nedokázala běžet dost rychle.
Takže mi bylo jedno, že jsme v obklíčení našich mimořádně nebezpečných nepřátel. Když hodiny začaly odbíjet a jejich údery vibrovaly pod podrážkami mých pomalých nohou, pochopila jsem, že už to nemám šanci stihnout - a byla jsem ráda, že na mě čeká krvežíznivý nepřítel, nenápadně schovaný v záloze. Protože jako trest za to, že jsem to nedokázala, přijdu o veškerou touhu žít.
Ozval se další úder a slunce pražilo dolů přímo z nadhlavníku.


Renesmé

16. ledna 2010 v 18:13 | Terisek |  Renesmé - Nessie Cullen

Rosalie-animačka

15. ledna 2010 v 21:34 | Terisek |  Rosalie Cullen

Alice- animačka

15. ledna 2010 v 21:28 | Terisek |  Alice Cullen